Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky P. M. zastoupené Mgr. Danielem Tobolou, advokátem, sídlem Revoluční 764/17, Praha 1 - Staré Město, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. června 2025 č. j. 69 Co 171/2025-262, ve znění opravného usnesení ze dne 11. června 2025 č. j. 69 Co 171/2025-266, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Z. J. a nezletilých K. J., T. J. a A. J. jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva, a to zejména čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 a 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka a první vedlejší účastník (dále jen "otec") jsou rodiči nezletilých vedlejších účastníků, kteří byli svěřeni do výlučné péče stěžovatelky, a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 byla naposledy upravena vyživovací povinnost otce na nezletilého T. v částce 4 000 Kč, na nezletilou K. v částce 4 000 Kč a na nezletilého A. v částce 3 000 Kč, s účinností od 1. 6. 2020. Stěžovatelka se návrhem u Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") domáhala zvýšení výživného, přičemž otec se zvýšením souhlasil, nikoliv na částky požadované stěžovatelkou. Po provedeném dokazování obvodní soud rozsudkem ze dne 28. 2. 2025 č. j. 50 P 333/2021-201 změnil výše uvedenou úpravu vyživovací povinnosti otce a s účinností od 11. 12. 2024 mu uložil povinnost přispívat na výživu nezletilého T. a nezletilé K. po 6 000 Kč a nezletilého A. v částce 5 000 Kč (I. výrok), dále mu uložil povinnost zaplatit nedoplatky na výživném (II. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (III. výrok). Zvýšení výživného odůvodnil obvodní soud zjištěnou změnou poměrů, konkrétně nárůstem potřeb nezletilých a potenciálním příjmem otce.
3. Proti rozsudku obvodního soudu podal otec odvolání, na jehož základě Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") doplnil dokazování zejména o aktuální výdělkové poměry obou rodičů a po jejich zjištění (s připomenutím, že rozhodování o výživném musí odpovídat vždy stavu, který existuje v době, kdy je rozhodnutí vydáno) napadeným rozsudkem změnil I. výrok rozsudku obvodního soudu tak, že výživné od 1. 12. 2024 pro nezletilého T. a pro nezletilou K. zvyšuje na částku 5 000 Kč a pro nezletilého A. na částku 4 000 Kč, jinak tento výrok potvrdil (I. výrok), změnil i II. výrok o nedoplatku na zvýšeném výživném (II. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů před soudy obou stupňů (III. výrok). V odůvodnění se ztotožnil se závěry obvodního soudu o zvýšených potřebách nezletilých, změně poměrů u každého z rodičů, avšak zdůraznil, že majetkové poměry otce je nutno hodnotit jako celek, nikoliv izolovaně z jeho příjmové stránky (včetně potencionálního příjmu). Následně městský soud usnesením uvedeným v záhlaví opravil početní chybu ve II. výroku napadeného rozsudku o výši nedoplatku na výživném.
4. Podle stěžovatelky rozhodoval městský soud výlučně na základě aktuálního příjmu otce, aniž by reflektoval jeho zjevně účelové snížení pracovního úvazku i odchod ze stabilního zaměstnání bez závažného důvodu, a nedostatečně zohlednil skutečnost, že stěžovatelka a její současný manžel musí ve snaze dopřát nezletilým uspokojení skutečných a objektivních potřeb vynakládat značné úsilí spočívající jak v péči o nezletilé, tak ve snaze dosáhnout potřebných výdělků, zatímco otec nedosahuje ani průměrných příjmů s ohledem na jeho výdělkové možnosti, vzdělání, praxi a předchozí výdělky.
5. Stěžovatelka podrobně polemizuje se závěry městského soudu, vypočítává body, v nichž se shodl s obvodním soudem, namítá pochybení při zjišťování skutečného příjmu otce, nezohlednění absence styku otce s nezletilými a posléze formuluje ústavněprávní argumentaci.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byl vydán napadený rozsudek. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich použití jsou záležitostí obecných soudů [srov. např. usnesení ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95
(U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádném možném výkladu odůvodnění nevyplývají, nebo zakládá-li porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při použití práva), porušení základního práva nebo svobody.
8. Z postavení Ústavního soudu vyplývá, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním opatrovnického řízení před obecnými soudy, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko z hlediska porušení základních práv nebo svobod zaručených ústavním pořádkem. Nelze se v něm úspěšně domáhat vlastního hodnocení skutečností, na nichž by měla spočívat úprava péče o dítě (včetně stanovení výživného). Posuzování těchto otázek je především v pravomoci obecných soudů, které mají nejlepší podmínky pro dokazování a pro následné řádné rozhodování.
Ústavnímu soudu proto v řízeních o ústavních stížnostech směřujících proti rozhodnutím obecných soudů v opatrovnických věcech nenáleží hodnotit důkazy provedené obecnými soudy a na základě "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí těchto soudů. Stěžovatelka staví Ústavní soud právě do této pozice, tj. další instance v systému obecného soudnictví, neboť její námitky obsažené v ústavní stížnosti mají charakter nesouhlasu s důvody, na nichž městský soud založil svoje rozhodnutí. Stěžovatelka tak ústavní stížnost fakticky považuje za další procesní prostředek, jehož prostřednictvím se domáhá změny pravomocného rozhodnutí.
9. Ústavní soud přezkoumal napadený rozsudek a dospěl k závěru, že je v souladu s výše nastíněnými východisky, neboť v něm nezjistil žádné ústavněprávní vady, jež by odůvodňovaly jeho výjimečnou ingerenci. Obvodní soud podrobně zjišťoval majetkové poměry obou rodičů, jakož i potřeby nezletilých, a městský soud se s jeho závěry ztotožnil. V souladu s pravidlem, že rozhodování o výživném musí odpovídat vždy stavu, který existuje v době vydání rozhodnutí, doplnil dokazování provedením dalších důkazních prostředků, včetně výslechu obou rodičů (viz bod 17.
až 27. odůvodnění napadeného rozsudku). Dále připomenul (s odkazy na relevantní judikaturu), že při posouzení majetkové situace rodiče je třeba přihlížet k celkové sumě jeho majetku, k jeho celkové životní úrovni, úrovni dané bydlením, zájmovými aktivitami a koníčky, způsobem trávení dovolené atd., tj. nejen k fakticky dosahovaným příjmům, a také k tomu, zda povinný o oprávněného osobně pečuje a k míře, v jaké tak činí. Na základě těchto východisek posoudil městský soud schopnosti, možnosti a majetkové poměry otce ve smyslu § 913 zákona č. 89/20212 Sb., občanský zákoník (viz bod 43.
odůvodnění napadeného rozsudku). Ústavní soud vyhodnotil, že tento postup městského soudu je ústavně souladný, mezi skutkovými zjištěními a právními závěry není dán extrémní rozpor, a shledal, že odůvodnění napadeného rozsudku vyhovuje požadavku na podrobné a přesvědčivé odůvodnění, včetně uvedení relevantních argumentů.
10. Ústavní soud uzavírá, že s ohledem na zjištěný skutkový stav a s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, je na obecných soudech, aby rozhodly o úpravě nebo změně výkonu rodičovských práv a povinností, a to včetně výše výživného. Rozhodnutí ve věcech péče o nezletilé nemají povahu rozhodnutí absolutně konečných a tedy nezměnitelných; změní-li se poměry, mohou být tyto skutečnosti podkladem pro nové posouzení. Jestliže městský soud dospěl na základě řádného zdůvodnění, byť odchylně od představ stěžovatelky, k rozhodnutí o zvýšení vyživovacích povinností, jde o rozhodnutí nezávislého orgánu veřejné moci, do jehož pravomoci je zásah Ústavního soudu nepřípustný.
11. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud nezjistil porušení stěžovatelčiných základních práv, a proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. září 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu