K posloupnosti oprávněných osob při uplatňování restitučních nároků podle zákona o půdě
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 2. května 1997 v senátě ve věci ústavní stížnosti M. H. proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 6. 1995, čj. 15 Co 596/94-83, t a k t o :
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 6. 1995, čj. 15 Co 596/94-83, se z r u š u j e . O d ů v o d n ě n í : Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, potvrzujícímu rozsudek Okresního soudu v Jičíně ze dne 28. 4. 1994, čj. 6 C 196/93-29, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatelky na zrušení kupní a darovací smlouvy ze dne 19. 11. 1963 v části týkající se nemovitostí, ve výroku tohoto rozsudku blíže označených, stěžovatelka setrvává na svém stanovisku, že splňuje znaky oprávněné osoby podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, a že je proto legitimována k uplatnění nároku podle ustanovení § 8 odst. 3 tohoto zákona.
Tím, že ji za oprávněnou osobu ve smyslu citovaných ustanovení nepovažovaly, porušily obecné soudy právo na ochranu vlastnictví zakotvené v článku 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Z uvedených důvodů navrhuje proto stěžovatelka zrušení napadeného rozsudku. Krajský soud v Hradci Králové uvedl ve svém vyjádření z 11. 4. 1997, že podle jeho názoru nedošlo v projednávané věci k porušení některého z práv tak, jak je má na mysli Listina. Označení toho, komu svědčí nárok podle ustanovení § 8 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, koresponduje označení těch subjektů, které má na mysli § 4 téhož zákona.
Záměrem zákonodárce bylo založit pro uplatnění nároku ve smyslu § 8 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, posloupnost podle § 4 téhož zákona. V podrobnostech pak odkazuje krajský soud ve svém vyjádření na odůvodnění napadeného rozsudku. Vedlejší účastníci V. a M. D. se postavení vedlejších účastníků dopisem ze dne 11. 4. 1997 vzdali. Ústavní soud není soudem nadřízeným soudům obecným, není vrcholem jejich soustavy, a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny.
V tomto směru zjistil Ústavní soud z obsahu spisu 6 C 196/93 Okresního soudu v Jičíně, že stěžovatelka podáním došlým tomuto soudu dne 18. 8. 1993 se domáhala vydání rozsudku, jímž kupní a darovací smlouva ze dne 19. 11. 1963, kterou L. K. úplatně převedla na vedlejší účastníky pozemky, v tomto návrhu blíže označené, se zrušuje. Z důkazů provedených Okresním soudem v Jičíně je patrno, že dne 19. 11. 1963 došlo na bývalém Státním notářství v Jičíně k sepsání kupní a darovací smlouvy mezi L. K. na straně jedné a vedlejšími účastníky na straně druhé, kterou L.
K. vedlejším účastníkům prodala obytnou a hospodářskou budovu čp. 5 v B.
se stavební parcelou za vzájemně dohodnutou kupní cenu Kčs 20 000,-- a současně na ně bezúplatně převedla pozemky náležející k této budově. Z rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu Okresního úřadu v Jičíně ze dne 3. 3. 1994, čj. PÚ 3019/92/HA, pak dále vyplývá, že vedlejším účastníkům, kteří zmíněné pozemky darovali státu, byly tyto pozemky vydány podle zákona č. 229/1991 Sb. vzhledem ke splnění restituční podmínky uvedené v § 6 odst. 1 písm. h) zákona. Okresní soud v Jičíně dále zjistil, že L. K.
zanechala dosud žijící děti, které však restituční nárok neuplatnily, neboť tak učinila pouze stěžovatelka, jako sestra původní vlastnice. V zamítavém rozhodnutí okresní soud dospěl k závěru, že žalobě nelze vyhovět, neboť stěžovatelka není oprávněnou osobou, a navíc vedlejší účastníci ke dni účinnosti novelizovaného zákona o půdě, tj. k 1. 7. 1993, předmětné pozemky nevlastnili. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Hradci Králové napadeným rozsudkem rozsudek Okresního soudu v Jičíně potvrdil.
V důvodech svého rozhodnutí vyslovil odvolací soud přesvědčení, že osoby ze vzdálenějšího pořadí jsou povolány k uplatnění nároku jen tehdy, jestliže osoby z bližšího pořadí ke dni 1. 7. 1993, kdy nabyl účinnosti zákon č. 183/1993 Sb., novelizující zákon č. 229/1991 Sb., již nežily. Krajský soud tím zaujal negativní stanovisko k názoru stěžovatelky, že osoby ze skupin ve vzdálenějším pořadí jsou povolány k uplatnění nároku i tehdy, když žádná z oprávněných osob ze skupin v bližším pořadí nárok neuplatní.
Ve stanovisku občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR z 15. 7. 1993, čj. Cpjn 50/93, je, pokud jde o aplikaci zákona č. 403/1990 Sb., uveden názor, že nepodají-li včas výzvu k vydání věci osoby uvedené v jednotlivých skupinách dalších oprávněných osob (§ 3 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb.), náleží právo na vydání věci oprávněným osobám uvedeným v dalších skupinách, pokud nárok na vydání věci včas uplatnily. V rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 4. 1994, sp. zn. 6 Co 587/94, se konstatuje, že oprávněnou osobou podle ustanovení § 8 odst. 3 zákona o půdě je původní vlastník a v případě, že již nežije, osoba výslovně jmenovaná v ustanovení § 4 odst. 2 písm. a) - e) zákona o půdě, domáhající se v zákonné lhůtě návrhem u soudu buď zrušení původní darovací smlouvy ohledně těch pozemků, které byly darovány v tísni další osobě fyzické či byly takové osobě bezúplatně převedeny v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy na budovu.
V jiném rozsudku, a to Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 1994, čj. 33 Ca 93/94-13, zaujal tento soud názor, že samotná existence osoby uvedené v lepším pořadí nevylučuje uplatnění nároku osobou uvedenou v pořadí pozdějším. Z ustanovení § 4 odst. 2 zákona o půdě vyplývá, že oprávněnými osobami jsou všechny osoby v tomto ustanovení uvedené. Jejich zařazení do skupin neznamená, že existují-li osoby uvedené pod písm. a), nemohou nárok úspěšně uplatňovat osoby uvedené pod písm. b) - e), jestliže osoby uvedené pod písm.
a) svůj nárok neuplatnily, a proto jejich právo zaniklo. Také Ústavní soud sdílí uvedené závěry, a proto i názor stěžovatelky, že ani zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, neobsahuje nic, co by eliminovalo nárok oprávněných osob uvedených v dalších skupinách, jestliže tento nárok neuplatnily osoby uvedené v pořadí vyšším. Nečinnost této osoby ve vyšším pořadí, podle názoru Ústavního soudu, otevírá cestu pro uplatnění nároku osobám v nižším pořadí, neboť i tyto posléze uvedené osoby jsou zahrnuty do okruhu osob, jichž se zmírnění následků majetkových křivd týká.
Jinými slovy, uspokojení nároků i těchto dalších oprávněných osob odpovídá smyslu a účelu zmíněného restitučního zákona. Pokud tedy Krajský soud v Hradci Králové, aniž by se zabýval dalšími aspekty projednávané věci, neuznal stěžovatelce postavení osoby oprávněné podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ani její legitimaci k uplatnění nároku podle ustanovení § 8 odst. 3 (nyní odst. 4) citovaného zákona, porušil tím její právo na soudní ochranu podle článku 36 odst. 1 Listiny, nikoli tedy právo podle článku 11 Listiny, předpokládající vlastnictví již konstituované.
Ústavní soud proto z těchto důvodů ústavní stížnosti podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyhověl a napadený rozsudek podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil. P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 2. května 1997