Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Josefem Fialou o ústavní stížnosti stěžovatelky H. V., zastoupené Mgr. Janou Gavlasovou, advokátkou, sídlem Západní 449, Chýně, proti usnesení Okresního státního zastupitelství v Berouně ze dne 7. června 2024 č. j. 2 ZN 1686/2023-34 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Územního odboru Beroun, Oddělení hospodářské kriminality, ze dne 29. dubna 2024 č. j. KRPS-244766-22/TČ-2023-010281-ŠM, za účasti Okresního státního zastupitelství v Berouně a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Územního odboru Beroun, Oddělení hospodářské kriminality, jako účastníků řízení, a J. Š., jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená čl. 2, 3 a 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dále čl. 1 a čl. 10 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka podala na Policii České republiky, Krajské ředitelství policie Středočeského kraje, Územní odbor Beroun, Oddělení hospodářské kriminality (dále jen "policejní orgán") oznámení o jednání, kterého se měl dopustit vedlejší účastník s podezřením, zda se jím nedopustil spáchání přečinu pomluvy podle § 184 odst. 1 a 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Policejní orgán oznámení stěžovatelky podle § 159a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, napadeným usnesením odložil, neboť - zjednodušeně řečeno - stěžovatelka je mediální osobou, a tudíž posouzení skutkového tvrzení vedlejšího účastníka, které publikoval na veřejně dostupných internetových stránkách, je mnohem měkčí než u jiných osob, a proto zveřejněný inkriminovaný údaj naznačující, že stěžovatelka má mít problémy s alkoholem, není způsobilý značnou měrou ohrozit její vážnost u spoluobčanů. S ohledem na to policejní orgán konstatoval, že při zohlednění zásady subsidiarity trestní represe nebyla naplněna skutková podstata uvedeného trestného činu.
3. Proti usnesení policejního orgánu stěžovatelka podala stížnost podle § 141 a násl. trestního řádu, ve které vznesla proti por. Mgr. Hedvice Šmídové, policejní komisařce, námitku podjatosti (pozn. o námitce podjatosti rozhodl policejní orgán, jakož i o stížnosti stěžovatelky proti usnesení o nevyloučení policejní komisařky) a dále rozporovala závěr policejního orgánu o tom, že popsané jednání vedlejšího účastníka nenaplňuje skutkovou podstatu daného trestného činu. Stěžovatelčina stížnost byla napadeným usnesením Okresního státního zastupitelství v Berouně (dále jen "okresní státní zastupitelství") zamítnuta jako nedůvodná. Podle státního zástupce v dané věci jde o střet mediálně známé osobnosti a publicisty, a je proto nutné uplatnit zásadu subsidiarity trestní represe. Jako nepřípadné státní zástupce hodnotil námitky stěžovatelky, že vedlejší účastník dlouhodobě nerespektuje pravomocná vykonatelná rozhodnutí soudů, byť tato rozhodnutí nemají přímý vztah k posuzované věci. Podle státního zástupce stěžovatelka stále má možnost bránit se proti eventuálním útokům vedlejšího účastníka žalobou v občanském soudním řízení.
4. Proti usnesení okresního státního zastupitelství stěžovatelka podala dne 21. 6. 2024 podnět k výkonu dohledu nad postupem okresního státního zastupitelství podle § 12c a násl. zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o státním zastupitelství"), a v ústavní stížnosti informovala, že o výsledku tohoto podnětu nebyla doposud vyrozuměna. Protože proti v záhlaví uvedenému usnesení okresního státního zastupitelství již stěžovatelka nemá žádný další opravný prostředek k ochraně svých práv, podala zároveň ústavní stížnost.
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka popisuje, že je nucena již 15 let čelit nevybíravým urážkám vedlejšího účastníka. Přitom si je plně vědoma subsidiarity trestní represe, nicméně její obrana v občanskoprávním řízení proti útokům vedlejšího účastníka je neúčinná a vedlejší účastník nerespektuje rozhodnutí obecných soudů vydaná v civilním řízení. Za dané situace se stěžovatelka domnívá, že nemá jinou možnost než se bránit prostředky trestního práva. V řízení, z něhož vzešla napadená rozhodnutí, bylo podle jejího názoru porušeno právo na účinné vyšetřování. Trestní řízení není nezávislé, nestranné, důkladné, dostatečné a rychlé. Stěžovatelka, jak již zdůrazněno, respektuje subsidiaritu trestní represe, avšak při její aplikaci vyvstává orgánům činným v trestním řízení povinnost vypořádat se s argumenty tvrzenými poškozeným, tedy že prostředky civilního práva proti zásahům eventuálního pachatele trestného činu již nejsou dostatečné [v této souvislosti stěžovatelka odkazuje na nález ze dne 5. 11. 2019 sp. zn. II. ÚS 474/19 (N 184/97 SbNU 15)]. Stěžovatelka ve své věci orgánům činným v trestním řízení dokládala, že prostředky ochrany v civilním řízení jsou proti útokům vedlejšího účastníka řízení zcela neúčinné, orgány činné v trestním řízení se s touto argumentací dostatečně nevyrovnaly. Řízení před policejním orgánem bylo vedeno nesprávně a bylo stiženo průtahy. Není reálně možné, aby stěžovatelka policejnímu orgánu sdělila, u kterých obchodních partnerů byla tvrzením zveřejněným vedlejším účastníkem poškozena, jde totiž o přečin ohrožovací, který zasáhl neurčité množství osob. V její věci byla rovněž porušena zásada povinnosti zjistit skutkový stav a zásada vyhledávací. Se stěžovatelkou je tak zacházeno jako s občanem druhé kategorie, čímž je porušen čl. 1 Listiny.
6. Dříve, než se Ústavní soud může zabývat věcným posouzením napadaných rozhodnutí, je vždy povinen zkoumat, zda jsou splněny předpoklady řízení stanovené zákonem o Ústavním soudu.
7. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel(ka) nevyčerpal(a) všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je totiž její subsidiarita, ze které vyplývá, že je-li v určité procesní situaci k rozhodování o právech a povinnostech fyzických osob a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán. Princip právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy) takové souběžné rozhodování nepřipouští.
8. Ústavní soud i v nyní posuzované věci vychází z toho, že stěžovatelka je povinna vyčerpat všechny procesní prostředky, které jí k ochraně jejího práva zákon poskytuje, včetně oprávnění státního zástupce bdít nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení [srov. nález ze dne 2. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 1565/14 (N 51/76 SbNU 691)]. Takový procesní prostředek stěžovatelka podle vlastního tvrzení uplatnila, leč o něm doposud nebylo rozhodnuto.
9. Ústavní stížnost směřuje proti usnesení o odložení trestní věci podezření ze spáchání přečinu pomluvy podle § 184 odst. 1 a 2 trestního zákoníku a proti rozhodnutí, jímž státní zástupce zamítl stěžovatelčinu stížnost podanou proti usnesení o odložení trestní věci. Za této situace však podle ustálené judikatury Ústavního soudu nejsou opravné prostředky vyčerpány. Příslušným k posouzení námitek proti postupu dozorujícího státního zástupce je státní zástupce vykonávající ve věci dohled podle § 12c a násl. zákona o státním zastupitelství [obdobně např. usnesení ze dne 1. 4. 2019 sp. zn. III. ÚS 1026/19 , a mnohá další (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz)]. O tomto opravném prostředku se však podle informace stěžovatelky vede řízení a doposud o něm nebylo rozhodnuto. Není přitom v souladu s principem subsidiarity řízení o ústavní stížnosti, aby o téže věci rozhodoval vedle sebe orgán veřejné moci v jím vedeném specifickém řízení a (zároveň) Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti.
10. Z uvedených důvodů soudce zpravodaj podle § 75 odst. 1 a § 43 odst. l písm. e) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako návrh nepřípustný odmítl (obdobně např. usnesení ze dne 4. 10. 2019 sp. zn. II. ÚS 3171/19 ). Upozorňuje-li stěžovatelka v ústavní stížnosti též na to, že řízení před policejním orgánem mělo být zatíženo průtahy, Ústavní soud uvádí, že předmětem přezkumu ústavnosti (vzhledem k obsahu petitu ústavní stížnosti) nemohly být tvrzené průtahy v dané věci ani průtahy v řízení, nýbrž výlučně to, zda napadenými rozhodnutími byla či nebyla porušena základní práva či svobody.
11. Pro úplnost je třeba dodat, že stěžovatelka se v ústavní stížnosti nedovolává postupu podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu (tzn. přesahu vlastních zájmů, který teprve by mohl vést k prominutí nesplnění podmínky vyčerpání všech prostředků k ochraně práva) a ani Ústavní soud nezjistil žádné okolnosti, které by mohly svědčit pro naplnění podmínek tohoto zákonného ustanovení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. září 2024
Josef Fiala v. r. soudce zpravodaj