Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky MUDr. Jany Černochové, zastoupené Mgr. Janou Gúckou, advokátkou, sídlem Štefánikova 5462, Zlín, proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu ze dne 5. června 2024 č. j. 7 As 5/2024-38 a Krajského soudu v Brně ze dne 19. prosince 2023 č. j. 65 A 4/2023-327, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a statutárního města X, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka v ústavní stížnosti požaduje zrušit v záhlaví označená rozhodnutí. Tvrdí, že správní soudy jimi porušily ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a připojených listin plyne, že stěžovatelčina sousedka si chtěla postavit na vlastním pozemku čtyři rodinné domy, později jeden. Záměr vyžadoval změnu územního plánu, pozemek totiž nebyl zastavitelnou plochou individuálního bydlení. Sousedka stěžovatelky se proto obrátila na příslušné orgány s návrhem na změnu územního plánu. S prvním návrhem (výstavba čtyř rodinných domů) neuspěla, s druhým (výstavba jednoho rodinného domu) již ano. Vedlejší účastník proto změnil územní plán. A právě při této změně došlo podle stěžovatelky k řadě pochybení: změna územního plánu nemohla proběhnout ve zkráceném řízení, chyběla stanoviska jiných správních orgánů, prodloužení plochy veřejného prostranství je v rozporu se zákonem, orgány veřejné správy nevypořádaly její námitky a změna územního plánu je nepřiměřená.
3. Stěžovatelka se obrátila na správní soudy návrhem na zrušení části opatření obecné povahy. Krajský soud v Brně návrh napadeným rozsudkem zamítl, Nejvyšší správní soud pak zamítl kasační stížnost. Správní soudy sdílely stěžovatelčinu kritiku, že při změně územního plánu zkráceným postupem došlo k procesnímu pochybení [§ 55a odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon)]. V usnesení o pořízení změny územního plánu totiž není výslovně uvedeno, že změna se přijme zkráceným způsobem.
Toto pochybení však nijak nezasáhlo do práv stěžovatelky. Další procesní chybou bylo, že sousedka nepředložila potřebná stanoviska (§ 55a odst. 2 stavebního zákona). Ani tato procesní pochybení se však fakticky stěžovatelky nijak nedotkla. Z koordinovaného stanoviska k původnímu (rozsáhlejšímu) záměru sousedky plyne, že záměr nemůže mít významný vliv na žádnou evropsky významnou lokalitu a není nutné jej posoudit z hlediska vlivů na životní prostředí. Nadto v průběhu pořizování změny vedlejší účastník vyžádal stanovisko nové, které se týkalo již nynějšího záměru sousedky, a které potvrdilo závěry koordinovaného stanoviska.
Byť tedy vskutku koordinované stanovisko pro změnu nepostačovalo, v průběhu řízení vedlejší účastník získal patřičné stanovisko.
4. Správní soudy též shodně uzavřely, že pokud vedlejší účastník prodloužil plochu veřejného prostranství, aby sousedčin dům měl přístup k pozemní komunikaci, učinil tak v souladu se zákonem. Vedlejší účastník se vypořádal se všemi námitkami stěžovatelky. Na zákonnost změny nemá dopad ani užití mírně matoucího nadpisu v odůvodnění opatření obecné povahy (místo "rozhodnutí o námitkách" uvedeno "návrh rozhodnutí o námitce"). Změna územního plánu je přiměřená, není ani jasné, jak by výstavba jednoho rodinného domu mohla být v nepoměru k veřejným zájmům v této lokalitě.
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka polemizuje se závěry napadených rozhodnutí. Opět uvádí, že přijetí změny zkráceným postupem bez potřebného usnesení je hrubým porušením procesních pravidel. Proto nezbývá nic jiného než zrušit vadnou část územního plánu. Stěžovatelka opakuje, že vedlejší účastník nemohl bez shora uvedených stanovisek přijmout změnu územního plánu. Stěžovatelka tím přišla o možnost se k nim vyjádřit. Pokud nikdo nenavrhl rozšíření veřejného prostranství, nelze nic měnit. Navíc tato změna se nijak nepromítla do výroku textové části sporného územního plánu. Pořizování změny územního plánu podléhá přísným pravidlům, procesní pochybení nelze nijak zhojit.
6. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatelka je řádně zastoupena (§ 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Vyčerpala též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je přípustná.
7. Ústavní soud úvodem připomíná, že problematika územních plánů spadá do působnosti ústavně chráněného práva obcí na samosprávu (čl. 8 Ústavy). Přezkum správními soudy je tu proto omezený, stejně jako přezkum Ústavním soudem. Soudní moc nemůže bez dalšího zasahovat do věcných rozhodnutí územní samosprávy. V opačném případě by hrubě porušila ústavní princip dělby moci [takto např. nález ze dne 12. 5. 2020 sp. zn. III. ÚS 709/19
(N 90/100 SbNU 87), bod 37].
8. Ústavní soud souhlasí se stěžovatelkou, že veškerý postup veřejné správy je svázán procesními pravidly [důrazně nález ze dne 5. 11. 1996 sp. zn. Pl. ÚS 14/96
(N 114/6 SbNU 323)]. Jde o projev zásady legality, podle které veřejnou moc lze uplatňovat jen způsobem, který stanoví zákon. Tento požadavek platí také pro zkrácené či jinak zjednodušené postupy veřejné správy, jako nyní u pořízení změny územního plánu zkráceným postupem (§ 55a a násl. stavebního zákona). V obecné rovině tak stěžovatelka má právo na řádně vedené řízení či řádný postup orgánu veřejné správy [nález ze dne 18. 5. 2021 sp. zn. Pl. ÚS 23/20
(N 96/106 SbNU 70), bod 45].
9. Na druhou stranu platí, že procesní právo není samoúčelné, ale slouží k ochraně práv hmotných. Ne každé procesní pochybení vyvolá vadu nezákonnosti s vlivem na zákonnost samotného rozhodnutí, natož vadu neústavnosti. Podobně ne každé porušení procesních předpisů zasahuje do subjektivních práv účastníka řízení [srov. četnou judikaturu Nejvyššího správního soudu, např. usnesení ze dne 30. 11. 2006 č. j. 2 Ao 2/2006-62, část V, nebo usnesení rozšířeného senátu ze dne 21. 7. 2009 č. j. 1 Ao 1/2009-120, č. 1910/2009 Sb. NSS, Polabí Vysoká, body 40 a 41].
10. Správní soudy stěžovatelce srozumitelně vysvětlily, proč i přes vady řízení územní plán obstojí. Šlo totiž jen o ryze formální vady bez dopadu do práv stěžovatelky (např. body 39 a 45 rozsudku krajského soudu, bod 13 rozsudku Nejvyššího správního soudu). Především třeba zdůraznit, že stěžovatelka měla možnost se bránit a hájit svá práva, zejména ve stádiu podávání námitek. Tuto možnost plně využila (srov. obsáhlé námitky, které podala v průběhu řízení o změně územního plánu, s. 22 až 31 změny č. 4 územního plánu Zlína).
11. Stěžovatelka dále kritizuje, že Nejvyšší správní soud nerespektoval vlastní judikaturu, a to rozsudek ze dne 18. 10. 2018 č. j. 7 As 261/2018-93. Spor v onom rozsudku se však týkal toho, zda zastupitelstvo obce mohlo bez dalšího revokovat vlastní usnesení v situaci, když o územním plánu již rozhodlo. Judikatura k tomu obecně uzavřela, že revokace usnesení je zásadně nežádoucí, neboť se tím otevírá prostor pro svévolné "přeskakování" jasně daného postupu veřejné správy při pořizování koncepčních dokumentů, např. územního plánu. Jde tedy o jinou situaci, než ve věci nynější, proto kritika rozporu s judikaturou neobstojí. To se snažil vysvětlit stěžovatelce již Nejvyšší správní soud (bod 10 in fine rozsudku).
12. K námitce prodloužení veřejného prostranství bez odpovídajícího návrhu již správní soudy jasně uvedly, že změna účelu sporného pozemku vyžadovala též změnu veřejného prostranství. Šlo o požadavek vyvěrající z podzákonného právního předpisu, který vedlejší účastník musel ctít (bod 43 rozsudku krajského soudu).
13. Ústavní soud nezjistil žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky. Odmítl proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 6. listopadu 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu