Možnost účastníků řízení právně i skutkově argumentovat před soudem
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě, ve věci ústavní stížnosti
čj. 58 Co 324/01-98, 58 Co 325/01 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 6. 10. 2000, čj. 6 C 140/96-79, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a M. spol. s r.o., se sídlem v Praze 8, jako vedlejšího účastníka, a to se souhlasem účastníků bez ústního jednání, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2002, čj. 58 Co 324/01-98, 58 Co 325/01 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 6. 10. 2000, čj. 6 C 140/96-79, se zrušují.
Odůvodnění Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 15. 4. 2001 se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2002, čj. 58 Co 324/01-98, 58 Co 325/01 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 6. 10. 2000, čj. 6 C 140/96-79, jimiž byla pravomocně uznána povinnou zaplatit žalobci částku 151.200,- Kč, s příslušenstvím. Jednalo se o spor ze smlouvy o dílo, v němž vedlejší účastník M., spol. s r.o., se sídlem v Praze (žalobce), se domáhal zaplacení realizace vzduchotechniky v provozovně solária stěžovatelky, a ta se bránila tím, že své dílo nedokončil a nezprovoznil.
Stěžovatelka tvrdí, že napadenými rozsudky obecných soudů bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces, konkrétně zásada rovnosti účastníků řízení před soudem, zakotvená v čl. 96 Ústavy České republiky ("Ústava") a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). Zrekapitulovala dosavadní průběh řízení a uvedla, že ve věci rozhodující odvolací soud se ztotožnil s jejími odvolacími důvody, nicméně napadený rozsudek potvrdil z jiných právních důvodů, když dospěl k názoru, že vedlejší účastník (žalovaný) od smlouvy o dílo odstoupil.
Tento závěr se stěžovatelka dověděla až z písemného vyhotovení rozsudku, neměla tedy možnost jakkoliv proti němu brojit, neboť nemá právo podat dovolání. S uvedeným právním závěrem nesouhlasí a spatřuje v něm porušení svého práva na spravedlivý proces, zejména proto, že vedlejší účastník se nikdy nedovolával toho, že by od smlouvy odstoupil. Je toho názoru, že městský soud jí měl dát možnost vyjádřit se k nově pojaté právní situaci, prvostupňový rozsudek zrušit a věc vrátit se závazným právním názorem soudu prvého stupně.
Městský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti vyjádřil přesvědčení, že v jeho postupu, ani napadenými rozsudky, nedošlo k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces. Odvolací jednání proběhlo veřejně, stěžovatelka byla v řízení zastoupena advokátem, kterému byla dána možnost se ve věci osobně vyjádřit. Rozhodnutí soudu odvolacího bylo veřejně vyhlášeno, odůvodněno, účastníci byli poučeni o nepřípustnosti dovolání. Odvolací námitky stěžovatelky nebyly shledány opodstatněnými.
Z uvedených důvodů navrhl, aby ústavní stížnost byla jako návrh neopodstatněný odmítnuta. M.. spol. s r.o., jako vedlejší účastník, se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
Ústavní stížnost mu byla zaslána k vyjádření na adresu sídla uvedenou v obchodním rejstříku, zásilka do vlastních rukou však byla vrácena s poznámkou "odstěhoval se bez udání adresy". V tomto směru byly učiněny tři neúspěšné pokusy o doručení. Ústavní soud si dále vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 6 C 140/96, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnosti je třeba zcela vyhovět a to z následujících důvodů. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s postupem odvolacího soudu, který v situaci, kdy potvrdil rozsudek soudu prvého stupně na základě odlišného právního názoru (dle něhož dopis žalobce ze dne 13.
2. 1995, ve kterém stěžovatelku upozorňuje na porušení její povinnosti a na to, že již nadále trvá jen na zaplacení částky 151.200,- Kč, je odstoupením od smlouvy, i když to v něm není výslovně uvedeno), jí nedal možnost v řízení před obecným soudem se proti této nové argumentaci bránit. Jak plyne z právního názoru obsaženého v nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 257/98
(Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 13, č. 10), kterým je
znění pozdějších předpisů), a který sdílí i on, nejsou-li podle § 221 odst. 1 o. s. ř. podmínky ani pro potvrzení ani pro změnu rozhodnutí, odvolací soud je zruší. Odvolací soud dle § 219 o. s. ř. rozhodnutí potvrdí, jen je-li věcně správné. Věcnou správností se přitom rozumí správnost skutkových zjištění a správnost právního posouzení (viz J. Bureš, L. Drápal, M. Mazanec, Občanský soudní řád. Komentář. 2. vydání, Praha 1996, s. 583). Změna právního náhledu, jež ale změnu rozhodnutí soudu prvního stupně neopodstatňuje (§ 220 o.
s. ř.), je tudíž důvodem kasačního rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž z hlediska ústavněprávního se tím účastníkům otevírá možnost uplatnění práva vyjádřit se k němu, případně i předložit nové důkazy, které z pohledu dosavadního nebyly relevantní. V daném případě, jak je výše uvedeno, k takové změně právního náhledu odvolacím soudem došlo. Napadeným rozsudkem odvolacího soudu tak došlo k porušení § 219 o.s.ř. a současně bylo zasaženo do práva stěžovatelky na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 a čl.
38 odst. 2 Listiny tím, že jí, jako účastníku řízení, byla odňata reálná a efektivní možnost jednat před soudem, spočívající v oprávnění právně i skutkově argumentovat. Nebyla tedy respektována povinnost soudů dbát při výkladu právních předpisů především účelu a smyslu ústavně garantovaných základních práv a svobod.
Ústavní soud si je vědom principu minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů, nicméně s přihlédnutím k právu stěžovatelky na rozhodování bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny) považoval v této věci za vhodnější zrušit i napadený rozsudek soudu prvého stupně. Proto podle § 82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnosti zcela vyhověl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 13. prosince 2002