Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka, soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti QucomHaps Holdings Ltd., sídlem Cabineteely Close 7, Dublin 18, Irsko, zastoupené Mgr. Jiřím Vrbou, advokátem, sídlem Lublaňská 673/24, Praha 2 - Vinohrady, proti II. výroku usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. května 2023 č. j. 70 Co 46/2022-531, 70 Co 47/2022, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a JUDr. Daniela Ševčíka, Ph.D., sídlem Kobližná 47/19, Brno, insolvenčního správce dlužnice obchodní společnosti Moravan Aviation, s. r. o., jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení II. výroku v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") s tvrzením, že jím došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že vedlejší účastník jako insolvenční správce se žalobou (po rozhodnutí o věcné a místní příslušnosti) u Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") domáhal po stěžovatelce vydání bezdůvodného obohacení za zřízené zástavní právo na konkretizovaných nemovitých věcech v kat. úz. Otrokovice. Městský soud rozsudkem ze dne 1. 12. 2021 č. j. 39 C 49/2012-491 stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 18 623 950,68 Kč s příslušenstvím (I. výrok) a na náhradě nákladů řízení částku 1 251 112 Kč (II. výrok). Usnesením ze dne 13. 12. 2021 č. j. 39 C 49/2012-498 městský soud rozhodl o povinnosti stěžovatelky zaplatit České republice - městskému soudu soudní poplatek za řízení před soudem I. stupně ve výši 931 198 Kč.
3. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka odvolání, a protože v průběhu odvolacího řízení vzal vedlejší účastník žalobu zpět (stěžovatelka se zpětvzetím žaloby vyslovila souhlas), krajský soud usnesením ze dne 31. 5. 2023 č. j. 70 Co 46/2022-531, 70 Co 47/2022, rozsudek městského soudu ve spojení s doplňujícím usnesením zrušil a řízení zastavil (I. výrok), uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost nahradit stěžovatelce náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 659 066,86 Kč (II. výrok) a České republice ve výši 33 589,60 Kč (III.
výrok). K napadenému výroku uvedl, že zpětvzetí žaloby nebylo zapříčiněno chováním stěžovatelky, proto je vedlejší účastník povinen stěžovatelce nahradit náklady řízení před soudy obou stupňů. Při vyčíslení nákladů řízení zohlednil, že řízení bylo zahájeno za účinnosti v současnosti již zrušené vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "přísudková vyhláška č. 484/2000 Sb.").
Odkázal zejména na závěr z nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3559/15
(N 106/81 SbNU 681), že zrušení přísudkové vyhlášky č. 484/2000 Sb. zasáhlo ke dni 7. 5. 2013 do legitimního očekávání účastníků, kteří z ní při iniciaci sporu a hodnocení rizik vycházeli. Dále uvedl, že odvolací řízení před krajským soudem bylo zahájeno se značným odstupem ode dne zrušení přísudkové vyhlášky č. 484/2000 Sb.; proto náklady odvolacího řízení vyčíslil podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů.
4. Stěžovatelka napadá výhradně II. výrok usnesení krajského soudu, přičemž nesouhlasí s výší přiznaných nákladů. Má za to, že krajský soud pochybil, když jí přiznal náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně podle již zrušené přísudkové vyhlášky č. 484/2000 Sb., naopak měl postupovat stejně jako při výpočtu nákladů za odvolací řízení podle advokátního tarifu. Podle stěžovatelky činí tato kombinovaná aplikace přísudkové vyhlášky č. 484/2000 Sb. a advokátního tarifu napadené usnesení vnitřně rozporným. Stěžovatelka je přesvědčena, že jde o řešení, které je v rozporu s právem na spravedlivý proces. S ohledem na náročnost a nákladnost sporu je postup krajského soudu nespravedlivý, pro účastníky jde o rozhodnutí překvapivé a v rozporu s legitimním očekáváním (k tomuto odkázala na vyúčtování předložené vedlejším účastníkem, který sám s použitím přísudkové vyhlášky č. 484/2000 Sb. nepočítal). Uvedla, že judikatura Ústavního soudu se celkově posunula v tom smyslu, že je třeba upřednostnit legitimní očekávání úspěšného účastníka řízení, byla-li převážná část jeho úkonů v soudním řízení uskutečněna až po zrušení přísudkové vyhlášky č. 484/2000 Sb. [nálezy ze dne 17. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 2632/18 (N 65/93 SbNU 301) nebo ze dne 11. 4. 2023 sp. zn. IV. ÚS 105/23 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí obsahující napadený výrok. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka (poté, co k výzvě předložila řádnou plnou moc) je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv.
6. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), nepřísluší mu tak oprávnění vykonávat dozor nad jejich rozhodovací činností. V řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky.
7. Těžištěm ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s aplikací zrušené přísudkové vyhlášky č. 484/2000 Sb. při výpočtu nákladů řízení před soudem prvního stupně.
8. Ústavní soud připomíná, že při posuzování problematiky nákladů řízení postupuje nanejvýš zdrženlivě. Směřuje-li ústavní stížnost jen proti rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení, pak takový spor, i když se může reálně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje takové intenzity, aby došlo k porušení základních práv a svobod [např. usnesení ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02
(U 25/27 SbNU 307) nebo ze dne 18. 8. 2020 sp. zn. IV. ÚS 1554/20 ]. Kvalifikované vady napadeného rozhodnutí musejí dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní úrovně věci, např. bylo-li posuzované rozhodnutí vydáno v důsledku zřejmé libovůle soudu, nebylo dostatečně odůvodněno nebo nákladový výrok byl ve zjevném rozporu s celkovým průběhem a výsledkem řízení.
9. Ústavní soud uvedené kvalifikované vady v posuzované věci neshledal. V první řadě zjistil, že krajský soud napadený nákladový výrok náležitě odůvodnil, přičemž není pochyb o tom, že nepřistoupil k "mechanickému" použití přísudkové vyhlášky č. 484/2000 Sb., neboť o nákladech řízení před soudem prvního stupně rozhodl s ohledem na délku a celkový průběh řízení. Rovněž stěžovatelkou rozporovaná "kombinovaná" aplikace přísudkové vyhlášky č. 484/2000 Sb. a advokátního tarifu se jeví v posuzovaných podmínkách jako logická a tomuto postupu krajského soudu není co vytknout. Ústavní soud má za to, že nález sp. zn. IV. ÚS 3559/15 je v této věci rovněž plně aplikovatelný, neboť stále platí, že je nutno přistupovat k problematice náhrady nákladů řízení i po zrušení přísudkové vyhlášky č. 484/2000 Sb. obezřetnějším způsobem (viz rekapitulaci jeho nosných důvodů v bodě 8. usnesení krajského soudu).
10. Stěžovatelkou odkazovaná judikatura na posuzovanou věc - s ohledem na její specifika - nedopadá. Namítá-li stěžovatelka absenci legitimního očekávání vedlejšího účastníka (s odkazem na nález sp. zn. IV. ÚS 105/23 ) s tím, že sám v řízení nárokoval náklady mu vzniklé podle advokátního tarifu a nikoli podle zrušené přísudkové vyhlášky č. 484/2000 Sb., přehlíží podstatnou skutečnost, že vedlejší účastník je insolvenčním správcem a jako takový má vždy povinnost jednat s odbornou péčí a maximalizovat možný výtěžek do majetkové podstaty. Rovněž zmiňovaný nález sp. zn. II. ÚS 2632/18 odkazuje na skutkově odlišný případ, neboť soudy v něm aplikovaly přísudkovou vyhlášku č. 484/2000 Sb. v plném rozsahu a již nezohlednily, že naprostá většina procesní aktivity účastníka vznikla až po jejím zrušení.
11. Z uvedených důvodů Ústavní soud nezjistil porušení stěžovatelčiných základních práv, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. listopadu 2023
Radovan Suchánek v. r. předseda senátu