Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatelky L. T., zastoupené Mgr. Michalem Staňkem, advokátem, sídlem Opletalova 1525/39, Praha 1 - Nové Město, proti výroku I rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. května 2025 č. j. 22 As 4/2025-59, a s ní spojeným návrhem na zrušení nařízení vlády č. 55/2025 Sb., o Chráněné krajinné oblasti Soutok, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Ministerstva životního prostředí, sídlem Vršovická 1442/65, Praha 10 - Vršovice, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví označeného výroku I rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její práva podle čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 1 a 3, čl. 26 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelka podala návrh na zrušení nařízení vlády č. 55/2025 Sb., o Chráněné krajinné oblasti Soutok (dále jen "nařízení vlády"), podle § 74 zákona o Ústavním soudu.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovatelka je spoluvlastnicí devíti pozemků v k. ú. P., které měly být zahrnuty do Chráněné krajinné oblasti Soutok (dále jen "CHKO Soutok"), vyhlášené dne 1. 7. 2025. Stěžovatelka podala proti zařazení jejích pozemků (orná půda) do záměru na vyhlášení CHKO Soutok námitky podle § 40 odst. 4 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Ministerstvo životního prostředí zastavilo řízení o námitkách týkající se sedmi pozemků, které neležely v oznámeném území CHKO Soutok, a rozhodnutím ze dne 21. 5. 2024 námitkám ke zbývajícím dvěma pozemkům nevyhovělo. Proti prvostupňovému rozhodnutí podala stěžovatelka rozklad, který ministr životního prostředí rozhodnutím ze dne 5. 9. 2024 zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil.
3. Žalobu stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 19. 12. 2024 č. j. 10 A 104/2024-84 zamítl. Městský soud konstatoval, že pozemky stěžovatelky byly řádně zahrnuty do předmětu ochrany, přičemž důvod této ochrany byl v záměru CHKO Soutok i rozhodnutí správních orgánů náležitě vysvětlen; v posuzované věci nebylo možné sjednat smluvní ochranu namísto ochrany zvolené (viz § 39 zákona č. 114/1992 Sb.); analýzu Agentury pro ochranu přírody a krajiny shledal věrohodnou a relevantní; probíhající pozemkové úpravy se nijak nedotýkají veřejných subjektivních práv stěžovatelky; možnosti využití dotačních nástrojů u evropsky významných lokalit a CHKO Soutok nemají vliv na nosné důvody správních rozhodnutí a rozhodnutí vedlejšího účastníka po zákonem stanovené lhůtě nezpůsobilo nezákonnost jeho rozhodnutí. Kasační stížnost stěžovatelky Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl, přičemž aproboval závěry městského soudu.
4. Stěžovatelka namítá, že proces přijetí návrhu na vyhlášení CHKO Soutok neprobíhal v souladu se zásadou proporcionality zvolených řešení v § 1 zákona č. 114/1992 Sb., byl direktivní a nezohledňoval připomínky dotčených osob. Vláda vydáním napadeného nařízení nepostupovala v souladu s § 45c odst. 4 zákona č. 114/1992 Sb., neboť jednala v přímém rozporu s jiným nařízením v podobě Národního seznamu, které sama vydala. K porušení zásady proporcionality došlo i tím, že rozsah ochrany území byl dosud dostatečný a v případě potřeby jej bylo možno rozšířit buď vyhlášením maloplošných chráněných území, nebo zajištěním smluvní ochrany dle § 39 zákona č. 114/1992 Sb. s vlastníky dotčených pozemků, což se nestalo. Kvůli napadenému nařízení dojde k neopodstatněnému zvýšení intenzity zásahu do zaručeného práva na vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny oproti dosavadnímu stavu. Ministerstvo navíc při přípravě záměru na vyhlášení CHKO Soutok rezignovalo na posouzení jeho dopadů na podnikatelské subjekty činné na území. Napadené nařízení disproporcionálně a bezúčelně zasahuje do výkonu práva podnikat, který sice může být v souladu s čl. 26 odst. 2 Listiny omezen, avšak toto omezení musí být nadále v mezích čl. 4 odst. 4 Listiny.
5. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka jedná v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
6. Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a do rozhodovací činnosti soudů zasahuje až tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. již nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17)].
7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti nenamítá konkrétní pochybení Nejvyššího správního soudu, ani nerozporuje rozhodování správních soudů nebo správních orgánů v předcházejícím řízení. Ústavní stížnost stěžovatelky neobsahuje žádnou konkrétní argumentaci týkající se zařazení jejích pozemků do oblasti CHKO Soutok, netvrdí žádný individuální zásah do svých práv. Nijak nespecifikuje tvrzené omezení jejího práva podnikat, námitky týkající se zásahu do vlastnického práva rovněž ponechává na obecné úrovni. Její stížnost je koncipována pouze jako návrh na zrušení vládního nařízení. Přezkumem návrhu na zrušení vládního nařízení se Ústavní soud již zabýval v nálezu ze dne 22. 10. 2025 sp. zn. Pl. ÚS 17/25
(dále jen "plenární nález"), přičemž návrh skupiny poslanců zamítl. Stěžovatelka v ústavní stížnosti nepodává odlišné námitky od těch, kterými se Ústavní soud již zabýval v plenárním nálezu.
8. Ústavní soud v plenárním nálezu po přezkumu nařízení vlády uzavřel, že bylo přijato k tomu Ústavou zmocněným orgánem, v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem (čl. 76 odst. 1 a čl. 78 Ústavy). Bylo vydáno oprávněným subjektem, nijak nezasahuje do záležitostí vyhrazených zákonu a je z něj zřejmá vůle zákonodárce k podrobnější úpravě podzákonným předpisem. Proces schvalování a projednávání napadeného nařízení podle Ústavního soudu nevykazoval jakékoli znaky libovůle.
Stěžovatelkou namítaný rozpor s § 45c zákona č. 114/1992 Sb. Ústavní soud neshledal, neboť vyhlašování chráněné krajinné oblasti jako jednoho ze zvláště chráněných území (srov. § 14 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb.) probíhá podle autonomních pravidel, přičemž § 45c odst. 4 tohoto zákona v tom vládu nijak nelimituje. Ústavní soud v plenárním nálezu zdůraznil, že stát má ve vztahu k povinnosti chránit přírodu své pozitivní závazky a ochrana životního prostředí má být komplexní, promyšlená a plánovaná, přičemž nařízení vlády přispívá ke kvalitnější ochraně dotčených přírodních lokalit.
Právo na ochranu vlastnictví a právo na podnikání však nebylo úpravou dotčeno ústavně nepřiměřeným způsobem.
9. Vyhlášení CHKO Soutok podle Ústavního soudu sleduje legitimní cíl v podobě ochrany přírodního bohatství (čl. 7 Ústavy) a ochrany životního prostředí (čl. 35 odst. 1 Listiny). Zároveň obstojí v testu proporcionality, neboť představuje vhodný (způsobilý) prostředek k naplnění sledovaného cíle, zároveň prostředek potřebný, neboť zvažované alternativy nejsou s to daný legitimní cíl naplnit ve srovnatelné míře, a konečně jde i o prostředek přiměřený, neboť silný zájem na ochraně významné přírodní lokality též pro budoucí generace převáží nad negativy v podobě zásahů do vlastnického práva, práva na podnikání a práva na samosprávu.
10. Nejvyšší správní soud rozhodoval ještě před přijetím plenárního nálezu, přičemž Ústavní soud konstatuje, že právní závěry v napadeném rozsudku jsou ústavně konformní, souladné se závěry plenárního nálezu a není třeba je jakkoli korigovat.
11. Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by opodstatňovalo závěr o porušení základních práv stěžovatelky, proto z uvedených důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Návrh na zrušení nařízení vlády, jakožto návrh akcesorický, sdílí osud ústavní stížnosti a Ústavní soud jej odmítl podle § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. listopadu 2025
Zdeněk Kühn v. r.
předseda senátu