Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické ve věci E. S., právně zastoupené advokátem Mgr. Luďkem Šikolou, Dvořákova 13, Brno, usnesení Městského soudu v Brně ze dne 24. 10. 2007 č. j. 71 L 1097/2004-40, usnesení Městského soudu v Brně ze dne 26. 2. 2008 č. j. 71 L 1097/2007-49, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 12. 2007 č. j. 44 Co 364/2007-47, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 5. 2008 č. j. 44 Co 118/2008-57 (správně zřejmě 44 Co 117/2008), takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
Jelikož stěžovatelka s postupem a právními závěry obecných soudů nesouhlasila, podala předmětnou ústavní stížnost, v níž poukazuje na skutečnost, že ustanovená opatrovnice z řad advokátů zůstala s vědomím soudu zcela nečinná a tím došlo k promeškání lhůty k podání opravného prostředku. Z ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka je si vědoma náročnosti řízení o převzetí pacienta do psychiatrické léčebny, a to především z toho důvodu, že musí být ve věci rozhodnuto do 7 dnů od převzetí pacienta k léčení. Již sama tato lhůta naznačuje, že ve věci nemůže být prováděno rozsáhlé dokazování a o to větší důraz je třeba klást na získávání a hodnocení důkazů, na základě nichž je rozhodováno. Dle názoru stěžovatelky se vyšší soudní úřednice ve výše zmíněném protokolu nezmiňuje o tom, zda je či není možné provést výslech účastnice řízení. Dále pak stěžovatelka vyzdvihuje tu skutečnost, že JUDr. Ž. byla ustanovena opatrovnicí téhož dne, kdy vyšší soudní úřednice navštívila psychiatrickou léčebnu a upustila od výslechu a je to tentýž den, co městský soud rozhodl o zákonnosti převzetí stěžovatelky do psychiatrické léčebny. Postup soudu pak považuje stěžovatelka za rozporný se smyslem a účelem opatrovnictví. V další části ústavní stížnosti odkázala stěžovatelka na nález Ústavního soudu
sp. zn. II. ÚS 303/05
, dle něhož je nepřípustným formalizmem postup, kdy je soudem ustanoven a následně tolerován zcela nečinný opatrovník. V souvislosti s uvedeným upozornila stěžovatelka na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 13. 5. 1980 ve věci Artico v. Itálie, na rozhodnutí ze dne 20. 12. 2005 ve věci Pereira v. Portugalsko, rozhodnutí ze dne 10. 1. 2003 ve věci Czekalla v. Portugalsko. K neprominutí lhůty pro podání odvolání stěžovatelka uvedla, že v předmětném případě existovaly omluvitelné důvody, pro které nemohl být opravný prostředek včas podán. Zdůrazňuje tu skutečnost, že opatrovnice byla zcela nečinná, nekontaktovala stěžovatelku a ani se nepokusila bránit její zájmy. Stěžovatelka byla toho času umístěna v psychiatrické léčebně a byly jí nasazeny poměrně vysoké dávky psychiatrické medikace, které mají řadu vedlejších účinků, mj značným způsobem člověka utlumují. Z uvedeného důvodu pak stěžovatelka nemohla podat odvolání dříve, než prostřednictvím svého zmocněnce. Sama stěžovatelka nemá právnické vzdělání a neporozuměla zcela významu odvolání jako opravného prostředku. Stěžovatelka nebyla pasivní a vyvinula aktivitu směrem k tomu, aby se mohla právně bránit. Pokud procesní právní norma upravuje institut prominutí zmeškání zákonné lhůty pro podání návrhu, je nutné vykládat tento institut teleologicky. Účelem institutu prominutí zmeškání lhůty je umožnit účastníkovi, aby učinil svůj návrh vůči soudu a mohl se účinně bránit, a to i když z omluvitelných důvodů promeškal zákonnou lhůtu pro podání takového návrhu. Pokud by soud akceptoval opožděně podané odvolání, nedošlo by v podstatě ke konfliktu s principem právní jistoty či dobré víry třetích osob. To platí zejména s ohledem na skutečnost, že umístěná je jediným účastníkem detenčního řízení.
Stěžovatelka je toho názoru, že postupem obecných soudů došlo k zásahu do jejího práva na osobní svobodu a spravedlivý proces, jež je jí garantován Listinou základních práv a svobod. V souvislosti s tímto tvrzením pak odkazuje na řadu rozhodnutí, ať již Ústavního soudu nebo Evropského soudu pro lidská práva.
K předmětné ústavní stížnosti se vyjádřil Krajský soud v Brně, který konstatoval, že vzhledem k tomu, že nebylo rozhodnutí o zamítnutí žádosti o prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání zrušeno, případné zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí by na skutečnosti opožděnosti podaného odvolání ničeho nezměnilo. Povinnost soudu k takovému odmítnutí je dána v ustanovení § 208 o. s. ř., § 218a o. s. ř. Procesní postavení stěžovatelky by se tak kasací nijak nezměnilo.
Dle náhledu Ústavního soudu je v souvislosti s projednáním ústavní stížností napadených usnesení obecných soudů nutno vyjít z celkového procesního stavu řízení. Stěžovatelka se v roce 2008 obrátila na Ústavní soud celkem se dvěmi ústavními stížnostmi, přičemž první byla evidována pod
sp. zn. I. ÚS 876/08
a rozhodnuto o ní bylo dne 25. 8. 2008, tedy ještě před podáním předmětné ústavní stížnosti. Zmíněnou ústavní stížností stěžovatelka napadala usnesení Městského soudu v Brně ze dne 24. 10. 2007 č. j. 71 L 1097/2007-40 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 12. 2007 č. j. 44 Co 364/2007-47, kterými bylo rozhodnuto o tom, že se stěžovatelce nepromíjí zmeškání lhůty k podání odvolání do rozhodnutí Městského soudu v Brně ze dne 22. 5. 2007 č. j. 71 L 1097/2007-5.
Čtvrtý senát Ústavního soudu je toho názoru, že odmítnutím ústavní stížnosti evidované pod
sp. zn. I. ÚS 876/08
byl v podstatě vytvořen procesní rámec přezkumu právě projednávané ústavní stížnosti. I za situace, že by Ústavní soud stížnosti stěžovatelky vyhověl, je zcela zřejmé, že by tato skutečnost na její procesní situaci ničeho nezměnila. Obecný soud by při novém projednávání odvolání vyšel opět z usnesení, jimiž bylo rozhodnuto o návrhu na prominutí zmeškané lhůty, což by vedlo k dosažení prakticky stejné procesní situace, v níž se stěžovatelka nachází nyní. Tento postup by však byl ryze formalistickým. Co se tedy týče napadeného usnesení Městského soudu v Brně ze dne 26. 2. 2008 č. j. 71 L 1097/2007-49 a Krajského soudu v Brně ze dne 23. 5. 2008 č. j. 44 Co 118/2008-57, nelze jim z ústavněprávního hlediska ničeho vytknout, neboť jejich rozhodnutí bylo odvislé od posouzení předchozí procesní otázky, o níž bylo již pravomocně rozhodnuto.
Napadá-li stěžovatelka přípisem ze dne 19. 9. 2008 opětovně usnesení Městského soudu v Brně ze dne 24. 10. 2007 č. j. 71 L 1097/2004-40 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 12. 2007 č. j. 44 Co 364/2007-47, je nutno konstatovat, že ve vztahu k těmto je ústavní stížnost opožděná. Bylo-li právnímu zástupci stěžovatelky doručeno citované usnesení krajského soudu dne 11. 2. 2008 a stížnostní petit byl rozšířen teprve dne 19. 9. 2008, je zjevné, že zákonná lhůta pro podání ústavní stížnosti uplynula marně.
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnout, a to ve vztahu k usnesení Městského soudu v Brně ze dne 24. 10. 2007 č. j. 71 L 1097/2004-40, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 12. 2007 č. j. 44 Co 364/2007-47, dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu pro opožděnost a ve vztahu k usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 5. 2008 č. j. 44 Co 118/2008-57, usnesení Městského soudu v Brně ze dne 26. 2. 2008 č. j. 71 L 1097/2007-49 dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. března 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu