Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Martina Tomana, zastoupeného Mgr. Martinem Kulichem, advokátem, sídlem náměstí Kinských 741/6, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. dubna 2024 č. j. 28 Co 83/2024-1026 a výrokům V. a VII. rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 18. srpna 2023 č. j. 5 C 115/2017-980, ve znění opravného usnesení ze dne 5. února 2024 č. j. 5 C 115/2017-1021, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kutné Hoře, jako účastníků řízení, a Bc. Vladimíra Hrubeše a Ing. Jana Kozáka, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Stěžovatel tvrdí, že napadená rozhodnutí porušují jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny, resp. podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, a právo na rovnost účastníků v řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že právní předchůdkyně vedlejších účastníků (dále jen "právní předchůdkyně") se domáhaly u Okresního soudu v Kutné hoře (dále jen "okresní soud") zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví ke specifikovaným nemovitým věcem. Během řízení převedly své spoluvlastnické podíly na nemovitých věcech na vedlejší účastníky. Okresní soud dospěl k závěru, že nemovité věci na sebe navazují, tvoří jeden funkční celek, a reálné dělení v projednávané věci není možné spravedlivým způsobem provést. Vzhledem k tomu, že pro to byly splněny podmínky, okresní soud napadeným rozsudkem spoluvlastnictví nemovitých věcí zrušil a přikázal je do výlučného vlastnictví stěžovatele. Stěžovateli dále uložil povinnost zaplatit vedlejším účastníkům vypořádací podíly (výroky I. až IV.). Vzhledem k tomu, že jde o zvláštní druh řízení, tzv. iudicium duplex, a okresní soud neshledal žádné zvláštní důvody pro jiné rozhodnutí o nákladech, nepřiznal žádnému z účastníků náklady řízení (výrok V.). Dále stranám sporu rovným dílem uložil povinnost uhradit státu náklady řízení (výrokem VI. vedlejším účastníkům, výrokem VII. stěžovateli).
3. K odvolání stěžovatele napadeným usnesením Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") ve výrocích V. a VII. potvrdil rozsudek okresního soudu. Podle ustálené judikatury je v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví obecným východiskem, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, ledaže jsou pro opačný postup dány zvláštní důvody. Za ně není možné bez dalšího považovat neuzavření mimosoudní dohody. Uvedené lze vztáhnout i na snahu právních předchůdkyň za tímto účelem odročit jednání.
Krajský soud neshledal, že by jejich žádost měla obstrukční povahu. Zvláštní důvody nelze spatřovat ani ve změně okruhu účastníků. Namítá-li stěžovatel, že žaloba byla podána v nevhodné době, jde o skutečnost, která může vést ve smyslu § 1140 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, toliko k zamítnutí návrhu na zrušení spoluvlastnictví, či pro jeho odklad. Pokud však bylo žalobě vyhověno a toto rozhodnutí je v právní moci, nemohou mít takové okolnosti vliv na náklady řízení. Změny postoje právních předchůdkyň také krajský soud nepovažoval za obstrukční.
Obnova katastrálního operátu je skutečností nezávislou na vůli účastníků, v důsledku které reálně nedošlo ke změně předmětu řízení. Na tom nic nemění ani další, stěžovatelem tvrzené nároky, jež má mít vůči právním předchůdkyním.
4. V ústavní stížnosti stěžovatel odkázal na stanovisko ze dne 13. 9. 2023 sp. zn. Pl. ÚS-st. 59/23, podle nějž v řízeních o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví je východiskem, aby žádný z účastníků neměl právo na náhradu nákladů řízení vůči jinému účastníku, ledaže by pro to byly dány zvláštní důvody. Podle stěžovatele zvláštní důvody pro takový postup dány jsou. Již v rámci vyjádření k žalobě uváděl, že není pravdou, že mu původní právní předchůdkyně navrhovaly uzavření mimosoudní dohody o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. Mezi stěžovatelem a právními předchůdkyněmi pouze probíhala jednání, která však nebyla z důvodů na jejich straně úspěšná. Žaloba byla podána ve zjevně nevhodnou dobu, k újmě stěžovatele, přičemž mu ani nebyla zaslána předžalobní upomínka podle § 142a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Právní předchůdkyně navíc šikanózním způsobem spekulovaly s předmětem sporu tím, že v průběhu řízení měnily původně navrhovaný způsob vypořádání. Kvůli obnově katastrálního operátu se navíc domáhaly vypořádání jiného předmětu spoluvlastnictví, než který učinily předmětem řízení v žalobě. V průběhu řízení bylo na jejich žádost jednání odročováno z důvodu jimi tvrzených mimosoudních jednání, přestože bylo zřejmé, že smír uzavřít nechtěly, a že následně svůj spoluvlastnický podíl prodaly. Stěžovatel navíc má vůči právním předchůdkyním pohledávky z titulu úhrady nákladů na společnou věc. Obecné soudy rezignovaly na ústavně konformní výklad výjimky z obecného použití § 142 odst. 2 občanského soudního řádu tím, že stěžovateli nepřiznaly náhradu nákladů.
5. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla napadená rozhodnutí vydána. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83 a čl. 90 Ústavy). V řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) proti rozhodnutí obecných soudů tedy není další přezkumnou instancí. Do rozhodování obecných soudů je oprávněn zasáhnout až tehdy, došlo-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17)].
7. K přezkumu rozhodnutí obecných soudů o náhradě nákladů řízení Ústavní soud přistupuje zdrženlivě. Ačkoli i ta mohou mít dopad do stěžovatelovy majetkové sféry, sama o sobě zpravidla nedosahují intenzity způsobilé porušit základní práva či svobody [viz např. nálezy ze dne 5. 10. 2021 sp. zn. I. ÚS 2174/20
(N 174/108 SbNU 120, bod 20), nebo ze dne 3. 9. 2019 sp. zn. II. ÚS 3627/18
(N 155/96 SbNU 31, bod 15)]. Ke zrušení výroku či rozhodnutí o náhradě nákladů řízení proto Ústavní soud přistupuje jen ve výjimečných případech (viz např. nálezy ze dne 8. 3. 2023 sp. zn. I. ÚS 3281/22 , bod 15, nebo ze dne 11. 4. 2023 sp. zn. IV. ÚS 105/23 , bod 23).
8. Okolnosti právě posuzované věci o potřebě kasačního zásahu Ústavního soudu nesvědčí. Napadená rozhodnutí, resp. nákladové výroky, jsou postaveny na závěru, že v řízeních tzv. iudicium duplex zásadně žádné straně nepřísluší náhrada nákladů řízení. K opačnému rozhodnutí lze dospět, pokud věc doprovázejí zvláštní důvody. Soudy však k takovému postupu důvody neshledaly. Přiznání nákladů neopodstatňovaly ani stěžovatelem tvrzené skutečnosti, na kterých postavil své odvolání. Krajský soud se s nimi v napadeném usnesení dostatečně a přesvědčivým způsobem vypořádal.
9. Stěžovatelovy námitky v ústavní stížnosti jsou převážně pouhým opakováním argumentace v jeho odvolání. Jak již bylo výše uvedeno, těmito námitkami se dostatečně zabýval krajský soud (srov. zejm. body 8 až 15 napadeného usnesení). Stěžovatel přitom závěry krajského soudu žádným konkrétním způsobem nezpochybňuje. Za takového stavu považuje Ústavní soud za nadbytečné neopodstatněnost jednotlivých námitek znovu popisovat.
10. Obecné soudy nevybočily z ústavněprávních mantinelů, pokud neshledaly existenci zvláštních důvodů k přiznání náhrady nákladů stěžovateli. O šikanózním výkonu práva ostatně nesvědčí ani v ústavní stížnosti popisované reakce právních předchůdkyň na jeho nabídky. Stěžovatelem původně nabízená částka za odkoupení jejich podílů se sice blíží částce následně vedlejším účastníkům na vypořádacím podílu přiznané. Stěžovatel však sám uvádí, že s nabídkou byly spojeny další podmínky. V průběhu řízení pak stěžovatel učinil i nabídky, jež vedlejším účastníkům přiznaná částka výrazně převyšuje (srov. stěžovatelem uváděný návrh smírného řešení ze dne 14. 12. 2020). Z toho obstrukční chování právních předchůdkyň nevyplývá.
11. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, odmítl jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 6. listopadu 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu