Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 17. února 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti MUDr. E. U., zastoupené JUDr. Jáchymem Kanarkem, advokátem se sídlem v Brně, Smetanova 17, proti rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 37 Co 96/2008 ze dne 16. 6. 2009, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Stěžovatelka svou ústavní stížností napadá, z důvodů v ní podrobně rozvedených a s tvrzením porušení práva na spravedlivý proces a práva vlastnického, v záhlaví označené rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu I. stupně. Současně s podáním ústavní stížnosti, jak patrno ze sdělení Okresního soudu v Blansku, podala stěžovatelka proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu také dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, o němž tento dosud nerozhodl.
Předtím, než přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, zkoumá Ústavní soud, zda návrh obsahuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou splněny podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Obecným účelem právní úpravy formálních náležitostí a lhůt v citovaném zákoně je zajištění řádného chodu soudnictví a zejména zachování právní jistoty.
Jednou z podmínek věcného projednání ústavní stížnosti je vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje. Ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, jak na to jmenovaný soud poukázal ve svém rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 234/11 ze dne 10. 2. 2011, přitom nerozlišuje mezi řádnými a mimořádnými opravnými prostředky; stěžovatelé jsou tedy povinni vyčerpat oba druhy procesních prostředků, s výjimkou žaloby na obnovu řízení, která je citovaným ustanovením výslovně vyloučena, a mimořádného opravného prostředku schopného odmítnutí z důvodů závisejících na uvážení rozhodujícího orgánu ve smyslu § 75 odst. 1 věta za středníkem citovaného zákona.
Pokud stěžovatelka svého práva podat mimořádný opravný prostředek využila, je nezbytné jí podané dovolání považovat za poslední procesní prostředek, které zákon k ochraně jejího práva poskytuje. Z této skutečnosti pak nelze než dovodit, že ústavní stížnost byla podána předčasně; jedná se tudíž o návrh nepřípustný podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s ustanovením § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Obdobný závěr vyplývá mj. i z usnesení ze dne 18. 1. 2007 sp. zn. IV. ÚS 393/06
[Sb. n. u., sv. 44, str. 755 (757)], kterým byla jako nepřípustná odmítnuta ústavní stížnost podaná souběžně s dovoláním, obsahujícího důvody, na něž možno v části týkající se závěru o nepřípustnosti stížnosti i v této věci odkázat. Současné podávání dovolání a ústavní stížnosti tedy nemá oporu v ustanoveních zákona o Ústavním soudu a navíc není řešením, které by vyhovovalo požadavku právní jistoty. Věcným projednáním ústavní stížnosti by mohlo dojít k vydání dvou rozdílných rozhodnutí v téže věci. Ústavní soud nemá ani v této věci, z důvodů rozvedených v již zmiňovaném usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 234/11 , na rozhodnutí Nejvyššího soudu vyčkávat, a proto ústavní stížnost, aniž posuzoval její důvodnost, odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu s tím, že stěžovatelce zůstává možnost uplatnit ústavní stížnost proti rozhodnutí Nejvyššího soudu a případně i proti rozhodnutí odvolacího soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. února 2011
Pavel Holländer soudce zpravodaj