Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Zdeňkem Kühnem o ústavní stížnosti stěžovatele D. P., zastoupeného Mgr. Michalem Zahnášem, advokátem, sídlem tř. Svobody 645/2, Olomouc, proti vyrozumění Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 27. května 2025 č. j. 2 NZT 45/2024-55, vyrozumění Vrchního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 4. června 2025 č. j. 2 VZV 10/2024-122, a jinému zásahu Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu služby kriminální policie a vyšetřování, za účasti Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu služby kriminální policie a vyšetřování, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených vyrozumění, kterými byla vypořádána jeho žádost o přezkoumání postupu policejního orgánu podle § 157a trestního řádu a podnět k výkonu dohledu nadřízeným státním zastupitelstvím podle § 12d zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství. Současně brojí proti postupu policejního orgánu (jakožto jinému zásahu orgánu veřejné moci) spočívajícím v provádění odposlechů telefonních hovorů stěžovatele, sledování jeho osoby a kanceláře a provedení domovní prohlídky v jeho bytě a nebytových prostorách. Navrhuje, aby Ústavní soud zakázal policejnímu orgánu pokračovat v zásazích do jeho základních práv a přikázal obnovit stav před zásahy, konkrétně zničit všechny záznamy získané v důsledku uvedených zásahů. Orgány činné v trestním řízení podle stěžovatele porušily řadu jeho ústavně zaručených práv.
2. Policie na základě odposlechů telefonních hovorů osob podezřelých v rozsáhlé organizované trestné činnosti týkající se manipulací s veřejnými zakázkami pojala podezření, že stěžovatel - povoláním státní zástupce - v úmyslu opatřit svému blízkému příteli neoprávněný prospěch spáchal trestný čin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. Policie proto dne 6. 3. 2023 zahájila vůči stěžovateli úkony trestního řízení a podala státnímu zástupci podnět k použití operativně pátracích prostředků. Trestní soud na návrh státního zástupce vydal příkaz k odposlechu telefonního čísla stěžovatele podle § 88 odst. 1 trestního řádu a povolil sledování stěžovatele a jeho kanceláře podle § 158d odst. 1, 2 a 3 trestního řádu. Později rozhodl o prodloužení těchto opatření a vydal také příkaz k domovní prohlídce stěžovatelova bydliště a kanceláře podle § 83 trestního řádu. Původní podezření o jednání stěžovatele se nepotvrdilo a věc byla usnesením ze dne 8. 4. 2025 odložena podle § 159a odst. 1 trestního řádu.
3. Po nasazení odposlechů a sledování stěžovatele však policie pojala podezření, že se mohl dopustit jiného trestného jednání. Bylo zjištěno, že stěžovatel nakupoval a přechovával zakázané látky s anabolickým a jiným hormonálním účinkem (steroidy). V úmyslu utajit toto jednání a své kontakty vyzradil svému distributorovi informaci, kterou se dozvěděl v souvislosti s výkonem funkce státního zástupce, konkrétně že na něj bylo podáno trestní oznámení pro šíření pravicově extremistických názorů. V návaznosti na tato zjištění policie proti stěžovateli zahájila úkony trestního řízení pro podezření ze spáchání trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku a trestného činu výroby a jiného nakládání s látkami s hormonálním účinkem podle § 288 odst. 1 trestního zákoníku. Tato podezření byla následně vyloučena k samostatnému projednání. V rámci této vyloučené věci bylo usnesením ze dne 16. 11. 2024 proti stěžovateli zahájeno trestní stíhání podle § 160 odst. 1 trestního řádu. Dne 3. 1. 2025 byl stěžovatel dočasně zproštěn výkonu funkce státního zástupce.
4. Stěžovatel následně podal žádosti k výkonu dozoru a dohledu státního zastupitelství, v nichž brojil proti postupu policie a namítal, že její podněty k nařízení odposlechů a sledování byly založeny na spekulativních a nepravdivých informacích. Dozorový státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci ve vyrozumění ze dne 4. 6. 2025 uvedl, že policie vycházela z aktuálně dostupných informací, které odpovídaly skryté fázi prověřování. Důvody pro nařízení odposlechů navíc plynuly nejen ze samotného policejního podnětu, ale i z dalších podstatných skutečností ve spise, na které soud odkázal v soudním příkazu. Dohledový státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyrozumění ze dne 27. 5. 2025 konstatoval, že důvody pro nařízení odposlechů přezkoumával již příslušný trestní soud při povolování úkonů trestního řízení a Nejvyšší státní zastupitelství jako dohledový orgán není oprávněno závěry soudu zpochybňovat ani do nich zasahovat. Za nedůvodné označil i námitky stěžovatele týkající se zachování věcné příslušnosti Vrchního státního zastupitelství po vyloučení trestní věci k samostatnému projednání.
5. V ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasí s důvody, z nichž policie vycházela při podání podnětů k nařízení odposlechů a povolení sledování. Podle něj podněty obsahují spekulativní a nepravdivá tvrzení založená výhradně na odposlechu telefonátů jeho přítele, který má sklon přisuzovat svým známým pravomoci a vliv, jež ve skutečnosti nemají. Policie si neověřila, zda stěžovatel v konkrétních trestních věcech skutečně působil jako dozorový státní zástupce, což bylo možné snadno zjistit nahlédnutím do trestních spisů. Na základě nepravdivých údajů bylo použití odposlechů a sledování stěžovatele opakovaně a paušálně prodlužováno. Státní zástupce a trestní soud tyto skutečnosti nijak nehodnotili a bez dalšího je převzali. Soudní příkaz k odposlechu navíc podle stěžovatele postrádá úvahu o nezbytnosti zásahu do jeho soukromí a nevysvětluje, proč nebylo možné použít mírnější prostředky. Podle stěžovatele policie měla jen velmi mlhavou představu o možné trestné činnosti a odposlechy použila jako prvotní prostředek k získání informací. Tento postup naplňuje znaky tzv. "nedovoleného rybaření". Takto získané důkazy jsou podle stěžovatele nezákonné a nepoužitelné, stejně jako další z nich kauzálně odvozené důkazy, včetně těch získaných v rámci domovních prohlídek (doktrína "ovoce z otráveného stromu"). Stěžovatel rovněž poukazuje na porušení principu proporcionality, neboť poznatky z původního šetření závažné organizované trestné činnosti byly následně použity pro zahájení úkonů trestního řízení týkající se pouze bagatelní trestní věci.
6. Stěžovatel dále namítá, že dozorový ani dohledový státní zástupce se s jeho výhradami vůči nepravdivým tvrzením policie v napadených vyrozuměních náležitě nevypořádali. Uvádí, že vyčerpal všechny dostupné prostředky, jimiž mohl postup policie zpochybnit. Stěžovatel si je vědom, že posouzení zákonnosti a použitelnosti důkazů náleží především obecným soudům. Domnívá se však, že jde o výjimečnou situaci, která odůvodňuje zásah Ústavního soudu již v této fázi řízení. Pokračování v trestním řízení zahájeném na základě důkazů, jejichž zákonnost je vážně zpochybněna, podle něj představuje nepřiměřený zásah do jeho základních práv. Již samotné vedení řízení mu působí nenapravitelnou újmu v důsledku dlouhodobého vyloučení z výkonu funkce státního zástupce, kterou bez jakéhokoli kárného postihu vykonával bezmála třicet let. Stěžovatel zároveň zdůrazňuje, že věc přesahuje jeho vlastní zájem a má celospolečenský rozměr, neboť se týká vymezení základních principů právního státu a mezí působnosti orgánů činných v trestním řízení, které nesmí zasahovat do základních práv osob na základě účelově vykonstruovaných důvodů.
7. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přikročit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel zkoumat, zda jsou splněny procesní podmínky řízení, kladené zákonem o Ústavním soudu, přičemž shledal, že tomu tak není a ústavní stížnost je nepřípustná.
8. Stěžovatel v petitu ústavní stížností obecně napadá postup policejního orgánu při provádění odposlechů a sledování, z obsahu ústavní stížnosti však plyne, že se domáhá především posouzení zákonnosti a ústavnosti použití těchto prostředků vůči sobě. Nesouhlasí primárně s argumenty, kterými policie odůvodnila nutnost použití takových prostředků, tvrdí, že byly nepravdivé a smyšlené. Stejně argumentoval také v podnětech adresovaných dozorovému a dohledovému státnímu zástupci, jejichž vyrozumění rovněž napadá v petitu ústavní stížnosti. V podnětu k výkonu dohledu stěžovatel sice též zpochybnil věcnou příslušnost Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, avšak v ústavní stížnosti s vypořádáním této otázky nevede konkrétní polemiku.
9. Referenční rámec přezkumu ústavní stížnosti se tedy týká první procesní fáze, v níž orgány činné v trestním řízení prověřují podezření ze spáchání trestného činu a podle výsledků této činnosti zvažují nezbytnost použití těchto operativně pátracích prostředků. Závěr o nezbytnosti jejich použití musí projít přes třístupňovou kontrolu policejního orgánu, státního zástupce a soudu, která ústí do případného vydání soudního příkazu, resp. soudního povolení (srov. § 88 odst. 2, či § 158d odst. 3 trestního řádu, má-li být sledováním zasaženo do nedotknutelnosti obydlí, listovního tajemství či zjišťován obsah jiných písemností a záznamů uchovávaných v soukromí za použití technických prostředků). Soud pak musí při vydávání příkazu (povolení) přezkoumatelným způsobem odůvodnit, z jakých skutkových a právních okolností lze dovodit důvodnost vyřčeného podezření, přiměřenost použití vyšetřovacího prostředku a jeho nezbytnost ve vztahu k cíli trestního řízení.
10. Je zřejmé, že do základních práv stěžovatele nemohlo být zasaženo samotným podnětem policie a (údajně smyšlenými) informacemi v něm uvedenými, avšak až v důsledku nařízení odposlechu a sledování soudními rozhodnutími, jejichž smyslem je zhodnotit důvody uvedené v podnětu policie, návrhu státního zástupce a další rozhodné skutečnosti. Ústavní stížnost proti jinému zásahu orgánu veřejné moci lze podat jen tam, kde nelze neústavnost napravit jiným způsobem, například návrhem na kasaci rozhodnutí orgánu veřejné moci [srov. nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 234)]. Pokud stěžovatel v petitu ústavní stížnosti napadá jen postup policie, nikoli rozhodnutí, které z toho vzešlo, nemůže být ústavní stížnost přípustná (srov. usnesení ze dne 29. 9. 2015 sp. zn. I. ÚS 1108/15 a ze dne 15. 9. 2020 sp. zn. II. ÚS 845/20 ). Ostatně sám stěžovatel na některých místech v ústavní stížnosti nesystematicky polemizuje také se samotným odůvodněním soudního příkazu, který ale nenapadá.
11. Ústavní soud nevyzýval stěžovatele ke změně petitu, jímž je vázán. K podání ústavní stížnosti proti soudnímu příkazu k odposlechu a povolení sledování (i jejich prodloužení) zjevně uplynula subjektivní i objektivní lhůta podle § 72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu (viz usnesení ze dne 15. 6. 2020 sp. zn. IV. ÚS 815/20 , body 6 a 7). Stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí, kdy se dozvěděl o použití odposlechů a sledování, nejpozději se tak ale muselo stát po zahájení trestního stíhání usnesením ze dne 16. 11. 2024 přiloženým k ústavní stížnosti.
12. Výše popsaný procesní postup nebylo možné "obejít" podáním podnětu k dozorovému a dohledovému státnímu zástupci podle § 157a trestního řádu a § 12d zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, jehož podání není omezeno žádnou procesní lhůtou. Vyrozumění dozorového a dohledového státního zástupce nepředstavují v posuzované věci účinný prostředek ochrany práv ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Státní zástupci nejsou oprávněni přezkoumávat zákonnost soudního rozhodnutí a zasahovat do rozhodovací činnosti soudních orgánů, na což stěžovatele upozornili v napadených vyrozuměních.
13. Od otázky ústavnosti odposlechů a sledování v době jejich nařízení je pak třeba odlišit otázku jejich použitelnosti v trestní věci, která vyšla najevo až po použití těchto prostředků. Stěžovatel uvedl, že v této trestní věci již byla podána obžaloba a bylo zahájeno řízení před soudem. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do řízení teprve probíhajících, v nichž stěžovatel ještě nevyčerpal všechny možnosti, jak se dobrat ochrany svých ústavně zaručených práv. Úkol střežit tato práva totiž nepřipadá jen Ústavnímu soudu, nýbrž všem orgánům veřejné moci, především obecným soudům (čl. 4 Ústavy). Stěžovatel může ve své obhajobě v soudním řízení uplatnit všechny námitky týkající se posouzení zákonnosti odposlechů a sledování, včetně námitek týkajících se tzv. "nedovoleného rybaření" či nepoužitelnosti dalších kauzálně odvozených důkazů. Tvrzená porušení stěžovatelových základních práv a svobod (pokud k nim došlo) lze tedy účinně zhojit v dalším průběhu trestního řízení a podaná ústavní stížnost je v této části předčasná a proto nepřípustná. Stejný osud sdílí i návrh stěžovatele na zničení pořízených záznamů.
14. Ústavní soud na rozdíl od stěžovatele neshledal v posuzované věci prostor pro aplikaci § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, který Ústavnímu soudu umožňuje za výjimečných situací věcně projednat i ty ústavní stížnosti, které by bylo jinak nutné odmítnout pro jejich nepřípustnost. Stěžovatel tvrdí "přesah vlastních zájmů", ovšem v ústavní stížnosti napadá výlučně hodnocení provedených důkazů v jeho individuální trestní věci. Taková argumentace se však pohybuje výhradně v rovině konkrétního soudního rozhodování, bez obecnějšího ústavněprávního přesahu.
15. Ústavní stížnost je návrhem nepřípustným, který Ústavní soud soudcem zpravodajem odmítl [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. listopadu 2025
Zdeněk Kühn v. r. soudce zpravodaj