Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky A. K., zastoupené JUDr. Davidem Hladíkem, advokátem, sídlem Smilova 356, Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2022 č. j. 5 Tdo 1326/2021-638, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. září 2021 č. j. 11 To 252/2021-600 a rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 30. června 2021 č. j. 2 T 130/2020-569, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kutné Hoře, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Kutné Hoře, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 90 Ústavy.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře (dále jen "okresní soud") byla stěžovatelka uznána vinnou ze spáchání přečinu poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Toho se podle okresního soudu dopustila, stručně řečeno, tak, že jako avalista směnky, kterou v roce 2004 vystavil její manžel, na částku ve výši 13 481 097 Kč, splatnou dne 15. 5. 2017, v době od 23. 1. 2017 do 20. 6. 2017 darovacími smlouvami převedla svůj nemovitý majetek v hodnotě 8 830 000 Kč na svého syna. Předmětná směnka je platná a je na ní podpis stěžovatelky. Za toto jednání byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Poškozená společnost byla odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Okresní soud neuvěřil stěžovatelčině obhajobě, že nevěděla o podnikatelské situaci jejího manžela a existenci předmětné směnky. Stěžovatelka od počátku podnikání zpracovávala manželovo účetnictví. Musela tedy vědět, že počátkem roku 2017 měl její manžel celou řadu nesplacených závazků (7. 2. 2017 podal insolvenční návrh). Právě v té době začala stěžovatelka uzavírat darovací smlouvy se svým synem. Poslední darovací smlouvu pak uzavřela již v době, kdy byla vyzvána poškozenou společností ke splnění závazku. Tyto časové souvislosti podle soudu potvrzují, že jednala úmyslně.
3. Proti rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání, které Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") zamítl napadeným usnesením. Ztotožnil se s právními a skutkovými závěry okresního soudu. Přestože závazek plně vznikl až vyplněním blankosměnky, byla stěžovatelka srozuměna s tím, že musí plnit závazky svého manžela. Nebyl důvod v dané věci použít § 12 odst. 2 trestního zákoníku. Jednání stěžovatelky bylo úmyslné a způsobilo poškozené společnosti škodu přesahující 8 000 000 Kč. Nelze tedy dospět k závěru, že by její jednání bylo méně společensky škodlivé než v běžných případech trestné činnosti podle § 222 trestního zákoníku.
4. Proti usnesení krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Velká část námitek stěžovatelky nespadala pod žádný z dovolacích důvodů. Namítala-li stěžovatelka, že nebyl naplněn znak objektivní stránky trestného činu, neboť neměla v době uzavření darovacích smluv žádné závazky, Nejvyšší soud této námitce nepřisvědčil. Po vyplnění blankosměnky se na ni pohlíží jako by byla úplnou směnkou od počátku. Nelze tedy dospět k tomu, že před vyplněním směnky neměla stěžovatelka žádný vztah ke směnečnému věřiteli. V opačném případě by celý institut blankosměnek ztratil smysl. Stěžovatelka byla přímým dlužníkem ze směnky. U dalších námitek (zejména posouzení zavinění) odkázal Nejvyšší soud na závěry soudů nižších stupňů, které nebyly v rozporu s provedenými důkazy. Soudy rovněž neporušily zásadu subsidiarity trestní represe. Nebyly zjištěny žádné okolnosti, pro něž by v dané věci neměly být uplatněny prostředky trestního práva.
5. Stěžovatelka namítá, že soudy nesprávně posoudily její trestní odpovědnost, ačkoliv v době převodů nemovitosti nebyla dlužníkem věřitele, jelikož podepsaná směnka se stala směnkou skutečnou až převodem nemovitostí. Směnka nebyla v době převodů nemovitostí vyplněna. Stěžovatelka tak nemohla poškodit neexistujícího věřitele, proto odmítá výklad soudů, že pozdějším vyplněním směnky se stala zpětně dlužnicí a předchozím prodejem nemovitostí došlo k poškození věřitele. Podle stěžovatelky musí být podstatné znaky skutku existující již v době, kdy došlo k trestnému jednání, a nikoliv na základě zpětných účinků. Z provedených důkazů nevyplývá, že by směnka byla vyplněna před převodem nemovitostí. To se podle stěžovatelky musí odrazit v obsahu právního vztahu mezi ní a údajným věřitelem. K tomu stěžovatelka poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu. Názor trestních soudů by znamenal, že po podepsání blankosměnky by již stěžovatelka nemohla zcizit žádný majetek. Takovému výkladu odporuje i komentář k § 222 trestního zákoníku. Soudy se však splatností pohledávky, resp. okamžikem, kdy se o ní dozvěděla stěžovatelka, vůbec nezabývaly. Jejich postup odporuje rovněž principu zákazu retroaktivity v neprospěch pachatele, neboť její trestní odpovědnost dovodily na základě zpětného působení směnky. Soudy rovněž porušily zásadu subsidiarity trestní represe. Údajně poškozená společnost podala trestní oznámení až ve chvíli, kdy zjistila, že jí uplynula lhůta k podání přihlášky do insolvenčního řízení. Jde v podstatě o občanskoprávní spor, jehož předmětem jsou okolnosti vystavení blankosměnky před mnoha lety.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze pro porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat, což platí i pro vlastní výklad okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování.
8. Je to pouze obecný soud, kdo hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda obecné soudy při svém rozhodování respektovaly podmínky předvídané ústavním pořádkem a postupovaly při hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 trestního řádu, přičemž své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně, a především logicky, vysvětlily.
Není proto úkolem Ústavního soudu, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádném možném výkladu odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
9. Stěžovatelka v ústavní stížnosti předkládá námitky, které uplatnila již při své obhajobě v trestním řízení a s nimiž se soudy obsáhle vypořádaly. Těžištěm její argumentace je nesouhlas se závěry obecných soudů, které se však týkají výhradně podústavního práva. Z hlediska ústavního práva je podstatné, že obecné soudy dovodily naplnění podmínek trestní odpovědnosti stěžovatelky předvídatelným způsobem. Proto jsou nerozhodné stěžovatelčiny poukazy na judikaturu v občanskoprávním řízení. Soudy v dané věci přesvědčivě vyložily, jakým způsobem se stěžovatelka dopustila uvedeného trestného činu. Pro takový závěr nejsou zásadně rozhodné parametry občanskoprávního vztahu mezi stěžovatelkou a poškozenou. S tím není v rozporu, že obecné soudy v napadených rozhodnutích uvádějí, že odsouzení stěžovatelky v trestním řízení nebrání ani to, že občanskoprávní předpisy nedávají poškozenému možnost domoci se tvrzeného nároku.
10. Závěrům soudů, podle nichž naplňuje i vědomé zbavování se majetku před vyplněním blankosměnky znaky poškození věřitele podle § 222 trestního zákoníku, nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Z uvedeného výkladu nevyplývá, že by po podpisu blankosměnky bylo zakázáno zcizit jakýkoliv majetek, neboť trestným je pouze zcizení majetku za účelem poškození věřitele. Kupříkladu prodej předmětných nemovitostí za tržní cenu, z níž by bylo možno uhradit stěžovatelčin závazek, by trestným jednáním nepochybně nebyl. Stěžovatelka však úmyslně darovala nemovitosti svému synovi ve snaze zabránit postihu jejího majetku.
11. Konečně se Ústavní soud ztotožnil rovněž se závěrem soudů o neporušení zásady subsidiarity trestní represe. Daný případ nevykazuje znaky zneužití trestního řízení poškozenou. Z okolností případu (především promyšlenosti trestné činnosti a způsobené škody) bylo namístě užít prostředků trestní represe.
12. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska pravomocí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 1. listopadu 2022
Josef Fiala v. r. předseda senátu