Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky V. V. P., zastoupené JUDr. Lucií Kolářovou, advokátkou, sídlem Přemyslovská 1939/28, Praha 3 - Flora, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. května 2022 č. j. 18 Co 151/2022-71, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Z. P., jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") ze dne 14. 1. 2022 č. j. 9 C 228/2021-46 byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba na uložení povinnosti žalovanému vedlejšímu účastníkovi platit stěžovatelce výživné ve výši 7 000 Kč měsíčně (I. výrok) a bylo rozhodnuto o povinnosti stěžovatelky zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení (II. výrok).
3. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu (I. výrok) a stěžovatelce uložil povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady odvolacího řízení (II. výrok). Městský soud dospěl ve shodě s obvodním soudem k závěru, že nebyly naplněny předpoklady pro přiznání výživného manželky podle § 697 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Vedlejší účastník zajišťuje veškeré náklady na bydlení stěžovatelky (i jejich nezletilých dětí), které jsou v rodinném rozpočtu dominantní položkou, a poskytuje tak touto formou stěžovatelce přiměřenou výživu. Rovněž bylo zjištěno, že celková životní úroveň manželů je v zásadě stejná, když oba žijí v témže bytě, rozdíly v druhu a finanční náročnosti spotřeby nebyly tvrzeny, stejně tak rozdíly ve finanční náročnosti rekreace. Stěžovatelka má možnost zapojit se do pracovního procesu, čehož plně nevyužívá; ve výkonu výdělečné činnosti jí přitom nebrání ani nutnost péče o děti, které navštěvují základní školu, v níž je školní družina, a mateřskou školu, která je otevřena až do odpoledních hodin. Městský soud odmítl stěžovatelčinu argumentaci, že manželé musejí mít po uhrazení nutných výdajů k dispozici stejnou částku pro užití k osobní spotřebě; rozhodným kritériem pro přiznání výživného nerozvedeného manžela je totiž porovnání životní úrovně manželů, nikoliv vyúčtování příjmů a výdajů každého z nich. Je-li stěžovatelka nespokojena s tím, že po úhradě nutných výdajů jí údajně zbývá částka nižší než vedlejšímu účastníkovi, za situace, kdy stěžovatelka bezdůvodně nerealizuje svůj výdělkový potenciál, jehož výše je dle předchozích zjištění soudu srovnatelná s částkou, která zbývá vedlejšímu účastníkovi po úhradě nákladů na bydlení obou manželů a jejich dětí a úhradě výživného, je stěžovatelčin požadavek, aby jí vedlejší účastník hradil výživné, v rozporu s dobrými mravy.
4. Stěžovatelka namítá, že podle § 697 občanského zákoníku mají manželé vzájemnou vyživovací povinnost v rozsahu, který oběma zajišťuje zásadně stejnou hmotnou a kulturní úroveň, přičemž vyživovací povinnost mezi manžely předchází vyživovací povinnost dítěte i rodičů. Tato podmínka nebyla dle stěžovatelky v řízení dodržena. Městský soud neprovedl důkazy, které stěžovatelka navrhovala, a zcela opomenul, že v předcházejícím řízení o úpravu péče a výživného pro jejich nezletilé děti byly zjišťovány příjmové možnosti stěžovatelky, když z předmětného soudního spisu bylo patrné, že stěžovatelka by mohla dosahovat průměrného měsíčního příjmu ve výši 20 000 Kč. Z těchto zjištění pak měl soud vycházet i v nynějším řízení, což však neučinil. Kdyby uvedenou částku zohlednil, bylo by mu zřejmé, že rozdíl v příjmech stěžovatelky a vedlejšího účastníka je podstatný. Městský soud se rovněž nevěnoval stěžovatelčiným tvrzením, že v domácnosti zajišťovala potřeby nezletilých, zatímco vedlejší účastník se mohl věnovat své práci. Stěžovatelka dle svého přesvědčení v řízení doložila, že mezi manžely není stejná hmotná a kulturní úroveň, a městský soud tak pochybil, potvrdil-li rozhodnutí obvodního soudu. Závěrem stěžovatelka připomíná, že nezletilé děti byly svěřeny do její výlučné péče, a byť jim prozatím vedlejší účastník zajišťuje bydlení, leží celá odpovědnost za zabezpečení jejich potřeb zcela na ní.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
6. Ústavní soud zastává zdrženlivý postoj k přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech stanovení výživného a jeho výše. Posuzování těchto otázek je především doménou obecných soudů, které v kontradiktorně vedeném řízení mají nejlepší podmínky pro dokazování a pro následné spravedlivé rozhodnutí. Do rozhodování těchto soudů Ústavní soud zasahuje pouze v případech extrémního vybočení z pravidel řádně vedeného soudního řízení. V posuzované věci Ústavní soud neshledal v postupu a v rozhodnutí městského soudu žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených posouzeno jako porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a jež by mohlo vést ke zrušení napadeného rozhodnutí.
7. Ústavní soud se neztotožňuje se stěžovatelčinými výhradami, a i přes jejich množství uzavírá, že rozsudek městského soudu je odůvodněn řádně. Dílčí závěry, k nimž uvedený soud ve shodě s obvodním soudem dospěl, jsou rozumné a logické a odpovídají ve věci učiněným skutkovým zjištěním. Ačkoliv byla stěžovatelka v posuzovaném řízení upozorněna na nesprávnost svých úvah týkajících se zjišťování a porovnávání životní úrovně každého z manželů, i nadále na nich setrvává a nijak nebere na zřetel argumenty soudů.
8. Jde-li o tvrzené opomenutí důkazů vztahujících se k potencionálnímu výdělku stěžovatelky, jenž měl podle předchozích zjištění soudu v opatrovnickém řízení činit zhruba 20 000 Kč měsíčně, pak postačí odkázat na bod 29 odůvodnění napadeného rozhodnutí. Je z něj zřejmé, že přesně z takto zjištěné výše stěžovatelčina výdělkového potenciálu městský soud při svém rozhodování vycházel, a její požadavek na zohlednění předmětné částky jako jejího možného měsíčního příjmu tak bezezbytku naplnil.
9. Stejně tak je tomu i v případě ostatních stížnostních námitek. Z příslušných pasáží odůvodnění napadeného rozsudku je zjevné, že stěžovatelkou poukazované (a dle jejího přesvědčení soudem opomenuté) skutečnosti byly v řízení hodnoceny a oba soudy se k nim dostatečně vyjádřily (např. k námitce, že se stěžovatelka nemohla věnovat práci z důvodu péče o domácnost, viz bod 28 odůvodnění napadeného rozsudku; k údajně rozdílné hmotné a kulturní úrovni manželů viz bod 27 odůvodnění rozsudku). Skutečnost, že na základě těchto zjištění soudy následně dospěly k odlišnému než stěžovatelkou prosazovanému závěru, nemůže bez dalšího založit opodstatněnost (natožpak důvodnost) ústavní stížnosti.
10. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. září 2022
Josef Fiala, v. r. předseda senátu