Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje), soudkyně Veroniky Křesťanové a soudce Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele T. T., t. č. Věznice Nové Sedlo, zastoupeného Mgr. Ing. Martinem Kalabisem, advokátem, sídlem Martinákova 2900/7, Prostějov, proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 8. června 2023 č. j. 6 To 131/2023-188, usnesení Okresního soudu v Kroměříži ze dne 11. dubna 2023 č. j. 3 Nt 3102/2022-173 a rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 14. prosince 2021 č. j. 2 T 23/2021-420, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, Okresního soudu v Kroměříži a Okresního soudu v Prostějově, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočky ve Zlíně, Okresního státního zastupitelství v Kroměříži a Okresního státního zastupitelství v Prostějově, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 6, čl. 8 odst. 1, 2 a 6, čl. 38, čl. 39 a čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Prostějově napadeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným pokračujícím přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a pokračujícím přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku a za uvedenou trestnou činnost a za sbíhající se přečin zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 2 trestního zákoníku, jímž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Šumperku ze dne 23. 2. 2021 sp. zn. 3 T 14/2021, jej odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, k jehož výkonu ho zařadil do věznice s ostrahou; současně zrušil výrok o trestu z uvedeného trestního příkazu, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Okresní soud v Prostějově s poukazem na § 99 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku stěžovateli uložil ochranné léčení psychiatrické v ústavní formě. Dále tento soud rozhodl o nárocích poškozených na náhradu škody a nemajetkové újmy [zčásti podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a zčásti podle § 229 odst. 1 trestního řádu]. Rozsudek nabyl právní moci dne 14. 12. 2021. Výkon ochranného léčení byl nařízen 24. 1. 2022 v Psychiatrické nemocnici v Kroměříži.
3. Okresní soud v Kroměříži napadeným usnesením na základě návrhu Psychiatrické nemocnice v Kroměříži rozhodl, že podle § 351a odst. 1 trestního řádu za použití § 99 odst. 5 trestního zákoníku se ochranné léčení psychiatrické v ústavní formě, které stěžovateli uložil Okresní soud v Prostějově výše uvedeným rozsudkem, přeměňuje na zabezpečovací detenci.
4. Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením instanční stížnost stěžovatele proti usnesení Okresního soudu v Kroměříži podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl.
5. Stěžovatel namítá, že mu Okresní soud v Prostějově výše označeným rozsudkem uložil ochranné léčení psychiatrické v ústavní formě rozsudkem odkazujícím na údajný § 99 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku, nicméně toto ustanovení v době rozhodování nebylo a ani v současnosti není v zákoně obsažené, v důsledku čehož není zřejmé, na základě jakého ustanovení trestního zákoníku mu bylo ochranné léčení uloženo. Vysvětlení se nepodává ani z odůvodnění rozsudku. Podle stěžovatele má tato vada vliv na posuzování možnosti přeměny ochranného léčení na zabezpečovací detenci a posouzení možnosti ukončení ochranného léčení pro jeho neúčelnost. Přeměna ochranného léčení na zabezpečovací detenci je poměrně velkým zásahem do práva na svobodu a může trvat i několik let. Stěžovatel polemizuje s konstatováním krajského soudu, podle kterého odkaz na údajný § 99 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku byl toliko písařskou chybou. Podle stěžovatele i zvuková nahrávka zachycující vyhlášení rozsudku Okresního soudu v Prostějově dokládá, že soudkyně odkázala na totéž neexistující ustanovení. Předmětná vada rozsudku Okresního soudu v Prostějově nemůže být zhojena ani následnou přeměnou ochranného léčení, které považuje za nezákonné, v zabezpečovací detenci. Postup obecných soudů, dovozuje stěžovatel, představuje porušení práva na spravedlivý proces, práva na osobní svobodu i principu právní jistoty.
6. Stěžovatel uvádí, že obecné soudy při rozhodování porušily několik procesních zásad, zejména povinnost projednávat věc s plným šetřením práv a svobod a zjištění skutkového stavu, o němž nejsou pochybnosti. Stěžovatel se v době vydání napadeného usnesení Okresního soudu v Kroměříži nacházel ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Nové Sedlo, která je profilována jako zařízení se specializovaným oddělením pro výkon trestu odsouzených s poruchou osobnosti a chování způsobenou užíváním návykových látek. Okresní soud v Kroměříži neučinil ani dotaz na tuto věznici, zda poskytuje terapeutické či speciální programy zaměřené na léčbu stěžovatele (obdržel by kladnou odpověď) a přistoupil bez dalšího k "nejradikálnějšímu" rozhodnutí. Krajský soud dokazování doplnil, nicméně nesprávně dovozoval, že stěžovatel o zařazení do specializovaného oddělení věznice nepožádal. Stěžovatel ve skutečnosti tuto žádost podal a do specializovaného oddělení byl umístěn. Stěžovateli byla krajským soudem v této souvislosti upřena možnost vyjádřit se ke všem prováděným důkazům.
7. Jde-li o rozsudek Okresního soudu v Prostějově, je určující, že podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě do dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje. Ústavní stížnost proti rozsudku Okresního soudu v Prostějově, který nabyl právní moci dne 14. 12. 2021, podaná datovou schránkou dne 24. 8. 2023, je proto zjevně opožděná.
8. Ústavní soud dále shledal, že ústavní stížnost v části směřující vůči usnesení Okresního soudu v Kroměříži a usnesení krajského soudu byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána tato rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
9. Ústavní soud následně posoudil (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) opodstatněnost stěžovatelovy ústavní stížnosti v její přípustné části (bod 8.).
10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17)], v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
11. Ústavní soud mnohokrát konstatoval, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; deficit takového adekvátního posouzení vyplyne z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá ustáleným závěrům soudní praxe, není výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně přijímaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
12. Stěžovatel byl za výše konkretizovanou trestnou činnost pravomocně odsouzen a změny tohoto rozsudku se nedomohl, resp. uvedl, že podal Ministerstvu spravedlnosti podnět ke stížnosti pro porušení zákona, nicméně již Ústavnímu soudu nedoložil, jakým způsobem na něj bylo reagováno, resp. zda ministr spravedlnosti tuto stížnost podal či podnět odložil. Stěžovatel přitom nedoceňuje skutečnost, že úkolem soudu při rozhodování o návrhu zdravotnického zařízení na změnu výkonu ochranného léčení na zabezpečovací detenci není přezkoumávat předchozí pravomocná rozhodnutí soudu o vině a trestu.
13. Podle § 99 odst. 5 trestního zákoníku může soud změnit ústavní ochranné léčení na zabezpečovací detenci, neplní-li uložené a vykonávané ochranné léčení svůj účel nebo nezajišťuje-li dostatečnou ochranu společnosti, zejména v případě, že pachatel utekl ze zdravotnického zařízení, užil násilí vůči zaměstnancům zdravotnického zařízení nebo jiným osobám ve výkonu ochranného léčení nebo opakovaně odmítl vyšetřovací nebo léčebné výkony či jinak projevil negativní postoj k ochrannému léčení. Za uvedených podmínek může soud změnit ústavní ochranné léčení na zabezpečovací detenci, jestliže na základě návrhu nebo zprávy zdravotnického zařízení, ve kterých popíše průběh a výsledky dosavadního léčení, vykonávané ochranné léčení nevedlo ke splnění jeho účelu pro chování osoby, na níž se ochranné léčení vykonává, a tuto přeměnu vyžaduje účinná ochrana společnosti a nutnost působení na osobu, na níž se ochranné léčení vykonává, prostředky zabezpečovací detence (§ 351a odst. 1 trestního řádu).
14. K návrhu zdravotnického zařízení na změnu ústavního ochranného léčení na zabezpečovací detenci rozhodl Okresní soud v Kroměříži ve veřejném zasedání za účasti stěžovatele (odsouzeného) i jeho opatrovníka (stěžovatel je omezen ve svéprávnosti, opatrovníkem je jeho otec), přičemž oba měli možnost seznámit se s podklady pro soudní rozhodnutí a vyjádřit se jak k podanému návrhu, tak i ke všem provedeným důkazům. Tím, zda jsou pro tuto změnu splněny podmínky, se soudy pečlivě zabývaly, což se odráží také v odůvodnění ústavní stížností napadených usnesení.
15. Obecné soudy po provedeném dokazování dospěly k závěru, že účelu ochranného léčení psychiatrického v ústavní formě nebylo u stěžovatele dosaženo a podle závěru znalce je jeho dosažení z povahy věci i vyloučeno. Okresní soud v Kroměříži vyslechl též ošetřující lékařku stěžovatele a provedl dokazování lékařskými zprávami a obsahem soudních spisů týkajících se protiprávního jednání stěžovatele i omezení jeho svéprávnosti. Krajský soud dokazování doplnil zprávou Věznice Nové Sedlo, kde stěžovatel vykonával nepodmíněný trest odnětí svobody.
Stěžovatel se v době rozhodování obecných soudů nacházel ve výkonu trestu odnětí svobody, ani po jeho vykonání nelze předpokládat, že by ústavní ochranné léčení u něj plnilo svůj účel, tak jako ho neplnilo doposud (tím méně by jej mohla naplnit ambulantní forma ochranného léčení). Ochranné léčení nezabezpečuje dostatečnou ochranu společnosti, neboť stěžovatel z jeho výkonu opakovaně uprchl, a to za současného porušení nucené abstinence od psychoaktivních látek, v jednom případě za současného poškození zařízení psychiatrické nemocnice.
Podle obecných soudů jsou proto splněny podmínky pro změnu ochranného léčení v ústavní formě na zabezpečovací detenci, stav stěžovatele byl v době jejich rozhodování v zásadě neměnný, lze na něj léčebně působit jen v omezené míře. Svým chováním v průběhu ochranného léčení se stěžovatel porušením režimu ochranného léčení (a to i požíváním omamných látek) mimo jiné dopustil přečinu maření úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. k) trestního zákoníku, za který byl odsouzen dvěma rozsudky Okresního soudu v Kroměříži (ze dne 16.
2. 2023 sp. zn. 9 T 4/2023 a ze dne 11. 4. 2023 sp. zn. 3 T 33/2023).
16. I kdyby bylo možné stěžovateli přisvědčit, že krajský soud si neopatřil informaci o jeho zařazení do specializovaného oddělení věznice pro odsouzené s poruchou osobnosti a chování v důsledku užívání návykových látek, Ústavní soud v této okolnosti nespatřuje vadu dosahující ústavněprávní roviny, neboť z odůvodnění napadených usnesení se podává, že obecné soudy vycházely z podstatně širšího souboru poznatků, na základě kterých dovodily, že ochranné léčení není způsobilé plnit svůj účel a zajišťovat dostatečnou ochranu společnosti.
17. Stěžovatel namítá, že Okresní soud v Prostějově odkázal na neexistující ustanovení § 99 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku [namísto správného § 99 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku], nicméně ani přiznání formálně (a případně) i materiálně právní relevance této výhradě neodůvodňuje mimořádný průlom do nezměnitelnosti a závaznosti pravomocného meritorního rozsudku, a to ani nepřímo formou úsudku, že je namístě zrušit rozhodnutí obecných soudů o přeměně ochranného léčení v ústavní formě na zabezpečovací detenci.
18. Poukázat lze rovněž na skutečnost, že trestní zákoník umožňuje nejen změnit ústavní ochranné léčení na zabezpečovací detenci (§ 99 odst. 5), ale také následně změnit zabezpečovací detenci na ústavní ochranné léčení, pominou-li důvody, pro něž byla uložena, a jsou současně splněny podmínky pro ústavní ochranné léčení (§ 100 odst. 6). Zabezpečovací detence navíc podléhá periodické kontrole soudu, který nejméně jednou za dvanáct měsíců přezkoumá, zda důvody pro její další pokračování ještě trvají (§ 100 odst. 5 trestního zákoníku).
19. Z napadených usnesení je patrné, že Okresní soud v Kroměříži a krajský soud se řádně zabývaly okolnostmi podstatnými pro posouzení věci, příslušné právní normy interpretovaly a aplikovaly ústavně konformním způsobem, své úvahy patřičně zdůvodnily a přesvědčivě se vypořádaly také s námitkami stěžovatele, resp. jeho opatrovníka. Rozhodnutí nelze považovat ani za svévolná či excesivní a Ústavnímu soudu tak vzhledem k limitům ústavněprávního přezkumu nepřísluší závěry učiněné obecnými soudy jakkoli zpochybňovat či přehodnocovat.
20. Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost zčásti (co do rozsudku Okresního soudu v Prostějově) jako návrh opožděný podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu a zčásti (ve vztahu k usnesení Okresního soudu v Kroměříži a usnesení krajského soudu) jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. května 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu