Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele T. H., zastoupeného Mgr. Janem Špačkem, advokátem, sídlem Dobrovského 1303/13, Praha 7 - Holešovice, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. května 2025 č. j. 13 Co 96/2025-237, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, a M. H. a nezletilých T. H. a Š. H., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho základní právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel a první vedlejší účastnice (dále jen "matka") jsou rodiči nezletilých vedlejších účastníků (nar. r. 2010 a r. 1012 ) a jejich poměry byly upraveny rozsudkem Okresního soudu v Teplicích (dále jen "okresní soud") ze dne 17. 9. 2019 č. j. 26 Nc 1028/2019-40, kterým byla schválena dohoda rodičů, podle níž byli nezletilí svěřeni do péče matky, a stěžovatel se zavázal přispívat na výživu každého nezletilého částkou 4 000 Kč měsíčně a polovinou mimořádných jednorázových nákladů. V roce 2024 podala matka u okresního soudu návrh na zvýšení výživného s odůvodněním, že výživné hrazené stěžovatelem (pozn. stěžovatel na nezletilé platí po 5 000 Kč měsíčně) je nedostatečné, neboť došlo u nezletilých ke změně poměrů (zvýšením jejich věku a souvisejícím rozvojem školních a mimoškolních aktivit). Okresní soud po provedeném dokazování shledal, že došlo k podstatné změně poměrů nezletilých i rodičů, a proto rozsudkem ze dne 23. 1. 2025 č. j. 0 P 229/2024-187 zvýšil výživné na nezletilého T. s účinností od 1. 9. 2022 na částku 10 000 Kč měsíčně a na nezletilého Š. od 1. 9. 2024 také na částku 10 000 Kč měsíčně (I. výrok), rozhodl o nedoplatku na výživném (II. a III. výrok), konstatoval změnu původního rozsudku (IV. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (V. výrok).
3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, v němž navrhoval pouze změnu výroku ohledně nezletilého T., aby výživné bylo zvýšeno až ode dne 1. 12. 2024. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") po doplnění dokazování dospěl k závěru, že odvolání není důvodné, a napadeným rozsudkem potvrdil IV. výrok rozsudku okresního soudu, změnil I., II., a III. výrok tak, že zvýšil výživné na nezletilého T. na 10 000 Kč za období od 1. 9. 2022 do 31. 12. 2024 a na částku 12 000 Kč měsíčně od 1. 1. 2025 a pro nezletilého Š. na částku 10 000 Kč měsíčně za období od 1. 9. 2024 do 31. 12. 2024 a na částku 12 000 Kč měsíčně od 1. 1. 2025, rozhodl o nedoplatcích (I. výrok) a o nákladech řízení před soudy obou stupňů (II. výrok). Zvýšení výživného od 1. 1. 2025 pro oba nezletilé odůvodnil zjištěním, že stěžovatel přestal nezletilým přispívat nad rámec placeného (sc. stanoveného) výživného.
4. Stěžovatel namítá, že krajský soud svévolným rozsudkem o navýšení výživného z částky 10 000 Kč na 12 000 Kč změnil rozsudek okresního soudu mimo rozsah odvolání; přičemž stěžovatel napadal pouze část I. výroku týkající se zpětného stanovení výživného. Krajský soud mimo rozsah odvolání změnil i nenapadnutý pravomocný výrok III. ohledně nedoplatku na výživném pro nezletilého Š. Rozsudkem krajského soudu byla porušena dispoziční zásada, která podle aktuálního znění § 212 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), platí i pro nesporná řízení. Podle § 212 o. s. ř. je odvolací soud vázán rozsahem podaného odvolání a může přezkoumávat jen napadené výroky. Změnou § 212 písm. a) o. s. ř., s účinností od 1. 1. 2014, byl změněn dřívější stav, kdy ve věcech, které bylo možné zahájit i bez návrhu, nebyl odvolací soud vázán rozsahem, ve kterém se odvolatel domáhal přezkoumání rozhodnutí. Od 1. 1. 2014 tato výjimka neexistuje. Zásah krajského soudu mimo rámec odvolání představuje exces, který je v rozporu s ústavním pořádkem.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byl vydán napadený rozsudek. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich použití jsou záležitostí obecných soudů [srov. např. usnesení ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95
(rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádném možném výkladu odůvodnění nevyplývají, nebo zakládá-li porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při použití práva), porušení základního práva nebo svobody. Žádnou takovou vadu ve stěžovatelově věci Ústavní soud nezjistil.
7. Těžiště stěžovatelových námitek je zaměřeno na postup krajského soudu, který přezkoumal rozsudek okresního soudu i ve výrocích, které nebyly napadeny odvoláním, přičemž stěžovatel argumentuje úpravou obsaženou v § 212 o. s. ř. Stěžovatelova námitka je však neopodstatněná, protože v řízení ve věcech výživy nezletilého dítěte podle § 466 a násl. zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "z. ř. s."), lze zahájit i bez návrhu (§ 468 téhož zákona a contrario) a v takových řízeních se uplatní § 28 odst. 2 z. ř. s., podle kterého není odvolací soud vázán mezemi, ve kterých se odvolatel domáhá přezkoumání rozhodnutí.
8. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud nezjistil porušení stěžovatelových základních práv, a proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. září 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu