Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické, soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje JUDr. Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti společnosti GRATO spol. s r. o., se sídlem Palackého 796/57a, 353 01 Mariánské Lázně, zastoupené Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou se sídlem Janáčkovo nábřeží 39/51, 150 00 Praha 5, proti výroku pod bodem II. rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 27. května 2013 č. j. 273 EC 5834/2009-45, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění
Společně s ústavní stížností podala stěžovatelka návrh na zrušení v záhlaví uvedeného ustanovení právního předpisu.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 27. května 2013 č. j. 273 EC 5834/2009-45 byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni (v řízení před Ústavním soudem stěžovatelka) částku 1 008,- Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem I.) a dále byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 300 Kč (výrok pod bodem II.). Výrok o nákladech řízení soud odůvodnil odkazem na účelnost vynaložení těchto nákladů ve smyslu ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.")
Stěžovatelka je toho názoru, že měla plný úspěch ve věci, důvodně očekávala v souladu s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř., že při vcelku jasné právní kvalifikaci předmětné věci jí bude v případě úspěchu ve sporu přiznána náhrada nákladů řízení v plném rozsahu, když v důsledku nutnosti uplatňování svého nároku soudní cestou byla nucena vyhledat právní pomoc v zájmu zajištění odborné péče při hájení svých práv. Výše uvedeným rozhodnutím však soud přivodil stěžovatelce zjevnou nespravedlnost, když při rozhodnutí o nákladech řízení posoudil soud náklady jako neúčelně vynaložené. Toto rozhodnutí ze strany soudu prvního stupně v předmětné věci podle stěžovatelky překročilo v rozporu s principem právní jistoty meze předvídatelného rozhodování obecných soudů.
sp. zn. IV. ÚS 1216/13 , dostupné na http://nalus.usoud.cz/, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná). Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a jako takový je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákona o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že Městský soud v Brně nesprávně posoudil otázku náhrady nákladů řízení, když jí nepřiznal právo na náhradu právního zastoupení.
Stejné či podobné výhrady proti náhradově nákladovým výrokům rozsudků nalézacího soudu vydaným v obdobných sporech vedených stěžovatelkou posuzoval Ústavní soud v desítkách řízení o ústavních stížnostech podaných stěžovatelkou v posledních měsících. Ústavní stížnost projednávanou pod sp. zn. I. ÚS 988/12
Ústavní soud zamítl, v ostatních rozhodnutých věcech byly stěžovatelčiny návrhy odmítnuty jako zjevně neopodstatněné. Rozhodovací důvody, pro něž Ústavní soud nemohl argumentaci stěžovatelky přisvědčit, jsou pregnantně v citovaném nálezu i odmítacích usneseních Ústavního soudu vyloženy a jsou stěžovatelce nepochybně známy. Postačí proto na ně odkázat, neboť opakovat již mnohokráte řečené postrádá jakýkoliv smysl.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Pokud jde o návrhy s ústavní stížností spojené, z předchozích "odmítavých" usnesení Ústavního soudu vydaných ve stěžovatelčině věci plyne, že jde o návrhy akcesorické, které sdílejí osud ústavní stížnosti (viz usnesení ze dne 9. října 2012 sp. zn. II. ÚS 3664/12 a ze dne 4. října 2012 sp. zn. III. ÚS 3487/12 ), jímž ani nelze přiznat žádnou opodstatněnost (viz usnesení ze dne 8. října 2012 sp. zn. IV. ÚS 3477/12 ). Bylo by přitom i v tomto bodě zbytečné znovu opakovat to, co již bylo řečeno, a proto Ústavní soud stěžovatelku odkazuje na odůvodnění citovaných rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. října 2013
JUDr. Michaela Židlická předsedkyně senátu Ústavního soudu