Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, ve věci stěžovatele Romana Nepraše, právně zastoupeného advokátkou JUDr. Hanou Riedlovou, Jiráskova 638, Česká Lípa, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 4. 2012 sp. zn. 11 To 188/2012 a usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 14. 4. 2012 sp. zn. 0 Nt 825/2012, t a k t o : Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
Okresní soud podle stěžovatele nerespektoval ustanovení § 77 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."), podle kterého je povinen o době a místě konání výslechu zadržené osoby vyrozumět bezodkladně vhodným způsobem zvoleného nebo ustanoveného obhájce, pokud je dosažitelný a o jeho účast zadržená osoba požádala. Soudce své povinnosti nedostál přesto, že zadržený o účast obhájkyně požádal a tato zároveň nebyla nedosažitelná. V protokolu o vazebním zasedání okresního soudu je sice uvedeno, že obhájkyně obviněného byla o termínu vazebního zasedání vyrozuměna, tato poznámka však nemá oporu v jakémkoliv úkonu soudu (ani jiného orgánu činného v trestním řízení), který by bylo možno za zpravení o době a místě konání výslechu obviněného považovat. Obhájkyně se dne 13. 4. 2012 účastnila výslechu stěžovatele na Policii České republiky, přičemž výslovně požádala, aby byla v případě podání návrhu na vzetí do vazby o tomto neprodleně informována.
Okresní soud navzdory výše uvedenému rozhodl o vzetí stěžovatele do vazby, bez toho aniž by obhájkyni informoval o vazebním zasedání. Podaná stížnost byla usnesením krajského soudu zamítnuta. Krajský soud vznesené námitky neshledal důvodnými, když z úředního záznamu na č. l. 6 spisu, který sepsala rada expozitury NPC SKPV Hradec Králové, vyplývá, že dne 13. 4. 2012, po provedení výslechu stěžovatele jako obviněného ve 20:30 hod., byla obhájkyně obviněného osobně vyrozuměna, že dne 14. 4. 2012 cca od 12:30 hod.
se bude konat rozhodování o vzetí obviněného do vazby u Okresního soudu v Hradci Králové. K tomu měla obhájkyně uvést, že se jednání nezúčastní s tím, že ona i stěžovatel se k důvodům vazby vyjádřili již při výslechu obviněného a v dalším záznamu, uvedeném na č. l. 7, bylo uvedeno, že dne 13. 4. 2012 po provedení výslechu obviněných byla advokátka JUD. Hana Riedlová seznámena radou plk. Capkem o tom, že dne 14. 4. 2012 od 11:30 hod se bude konat rozhodování o vazbách a obhájkyně uvedla, že se tohoto jednání nezúčastní.
Stěžovatel s takovýmto postupem však zásadně nesouhlasí, neboť je přesvědčen, že není na místě presumovat správnost úředního záznamu policejního orgánu, koliduje- -li s výslovným prohlášením obhájkyně, jímž vylučuje, že by kdy policejnímu radovi sdělila, že nemá v úmyslu se vazebního zasedání zúčastnit. Její projev vůle naopak směřoval k tomu, aby příslušný soud rozhodl o vazbě stěžovatele za jeho přítomnosti.
V dané věci nelze ani hypoteticky připustit možnost delegovat povinnost vyrozumět obhajobu na jiný orgán činný v trestním řízení. Vyloučení účasti obhájkyně při jednání o uvalení vazby vnímá stěžovatel jako upření práva hájit se prostřednictvím zvoleného obhájce.
Předně je třeba opakovaně poukázat na skutečnost, že Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení včetně interpretace aplikovaných právních předpisů je záležitostí obecných soudů. Ústavní soud konstatuje, že obdobnou ústavní stížností se zabýval již ve věci evidované pod sp. zn. IV. ÚS 2075/07
, přičemž nespatřuje důvody, pro které by se měl od svého tehdejšího rozhodnutí jakkoli odchylovat.
K té části ústavní stížnosti, v níž stěžovatel brojí proti tomu, že by jeho obhájkyně byla informována o datu konání vazebního zasedání, nutno konstatovat, že se jedná v podstatě o tvrzení proti tvrzení.
Z ústavněprávního hlediska považuje Ústavní soud za podstatnou především tu skutečnost, že z protokolu o vazebním zasedání ze dne 14. 4. 2012 nevyplývá, že by se stěžovatel domáhal přítomnosti své obhájkyně. Stejně tak z ústavní stížnosti samotné nevyplývá, že by podle stěžovatele některý z důvodů vazby nebyl dán. Ústavní stížnost jako taková je založena v podstatě pouze na tvrzeném procesním pochybení vazebního soudu, které však, i kdyby se prokázalo jako pravdivé, není takové intenzity, aby jím mohlo být zasaženo do základních práv a svobod stěžovatele. Důvodem je zde především ta skutečnost, že stěžovatel si mohl proti důvodům vazby podat stížnost, což také učinil, a v ní namítat argumenty proti svému vzetí do vazby. V podstatě jedinou námitkou proti uvalené vazbě nebylo zpochybnění některého z vazebních důvodů, ale výše tvrzené procesní pochybení soudu potažmo Policie ČR.
Ústavní soud není superrevizní instancí, jejímž úkolem by bylo perfekcionisticky "předělávat řízení", které před obecnými soudy proběhlo a případně sestavovat inventář všech možných pochybení. Jeho povinností je neztratit ze zřetele skutečné poslání Ústavního soudu a omezit se na svůj základní úkol, jímž není kontrola soudní činnosti ve všech směrech a ohledech a dohledávání jakékoliv možné nezákonnosti či procesního pochybení, které se snad v individuálním soudním řízení naskytne, nýbrž posuzování konformity aktů aplikace práva s ústavním pořádkem.
Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda řízení nazírané jako celek bylo spravedlivé, přičemž dle náhledu Ústavního soudu v předmětném případě k odchýlení od kautel spravedlivého procesu nedošlo. Měřítkem pro rozhodování Ústavního soudu musí být především intenzita, s níž bylo zasaženo do Ústavou zaručených základních práv, a v této souvislosti zjištění, zda se jedná o zásah, který zřetelně vedl k omezení, resp. odepření, základních práv (srov. nález sp. zn. I. ÚS 60/97
, Sb.n.u. sv. 11, str. 9).
Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. V Brně dne 12. února 2014
Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu