Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 31. ledna 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Aleny Maturové, zastoupené Mgr. Vojtěchem Veverkou, advokátem, AK Jansová - Veverka s. r. o., se sídlem v Kladně, Hajnova 40, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. 4. 2016 č. j. 26 Cdo 4808/2015-263, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2015 č. j. 17 Co 112/2015-229 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 16. 12. 2014 č. j. 28 C 165/2014-205, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a za účasti Stavebního bytového družstva Pokrok, se sídlem Kollárova 18, 186 00 Praha, jako vedlejšího účastníka řízení, t a k t o:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stavební bytové družstvo POKROK (dále též jen "žalobce") se v občanskoprávním sporu, vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "nalézací soud") pod sp. zn. 28 C 165/2014 domáhalo vyklizení bytu užívaného žalovanou bez právního důvodu. Žalobce tvrdil, že žalovaná neplatí nájemné a náklady za služby spojené s užíváním družstevního bytu a společných částí domu, a ke dni podání žaloby dluh činil částku 84 421 Kč. Žalobce zaslal žalované výstrahu před vyloučením z družstva dne 2. 8. 2012 a následně došlo i k vyloučení žalované z družstva rozhodnutím představenstva o vyloučení ze dne 21. 12. 2012. Rozhodnutí o vyloučení z družstva bylo žalované doručeno fikcí a žalovaná proti němu nepodala odvolání k členské schůzi.
Dne 16. 12. 2014 rozsudkem č. j. 28 C 165/2014-205 nalézací soud žalované uložil povinnost vyklidit předmětný byt (výrok I) a nahradit žalobci náklady řízení (výrok II). Podle nalézacího soudu písemná výstraha před vyloučením z družstva ze dne 2. 8. 2012, a rozhodnutí představenstva o vyloučení z družstva ze dne 21. 11. 2012, byly stěžovatelce doručovány poštou na adresu P., a to v souladu se stanovami družstva. Obě zásilky byly uloženy na poště a po uplynutí úložní doby vráceny jako nevyžádané žalobci. Tvrzení žalobkyně, že dopisem ze dne 6. 9. 2012 požádala žalobce o zasílání zásilek poštou na adresu X., nebylo v řízení prokázáno a to ani po poučení žalované dle ust. § 118a odst. 3 o. s. ř. Z dalšího dokazování pak také vyplynulo, že žalovaná adresu P. běžně užívala v písemném styku s žalobcem, a to jak v době před, tak i po tvrzeném oznámení o změně zasílací adresy.
Dne 28. 5. 2015 rozsudkem č. j. 17 Co 112/2015-229 Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalované rozsudek nalézacího soudu ze dne 16. 12. 2014 č. j. 28 C 165/2014-205 potvrdil (výrok I). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry nalézacího soudu, na rozdíl od něj však věc posuzoval podle dosavadních předpisů, tj. podle zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, a zák. č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. Odvolací soud konstatoval, že v daném případě byly obě zásilky, tj. jak výstraha před vyloučením, tak rozhodnutí o vyloučení, doručovány v souladu s čl. 99 stanov žalobce, neboť žalovaná ani přes výzvu nalézacího soudu v řízení neprokázala, že by žalobci oznámila adresu k doručování odlišnou od adresy bytu, jehož byla nájemce. Odvolací soud dále poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 11. 2010 sp. zn. 26 Cdo 3412/2009, dle něhož v řízení o žalobě na vyklizení družstevního bytu nelze přezkoumávat, zda bylo vyloučení z družstva platné. Je však povinen zkoumat, zda vyloučený člen postupoval podle § 231 odst. 3 a 4 obch. zák., či zda toto jeho právo dosud trvá. V případě žalované je zřejmé, že prekluzivní lhůta k podání odvolání proti rozhodnutí představenstva marně uplynula a její právo na odvolání proti rozhodnutí o vyloučení z družstva zaniklo. Závěr nalézacího soudu o povinnosti žalované byt vyklidit, neboť jej užívá bez právního důvodu, je správný.
Dne 14. 4. 2016 usnesením č. j. 26 Cdo 4808/2015-263 Nejvyšší soud České republiky (dále jen "dovolací soud") dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 28. 5. 2015 č. j. 17 Co 112/2015-229 odmítl jako nepřípustné (výrok I). Dovolací soud posoudil otázku doručení výstrahy před vyloučením z družstva a rozhodnutí o vyloučení, a poukázal na svá relevantní rozhodnutí. Dále konstatoval, že jeho ustálená judikatura přijala závěr, že v řízení o vyklizení družstevního bytu nepřísluší soudu přezkoumávat, zda bylo vyloučení z družstva platné; přihlíží pouze k tomu, zda vyloučený člen využil svého oprávnění vyplývajícího z ustanovení § 231 odst. 3 a 4 obch. zák., ve znění platném do 31. 12. 2000, nyní § 231 odst. 4 a 5 obch. zák.
Stěžovatelka tvrdila porušení požadavků spravedlivého procesu dle čl. 36 a násl. Listiny resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, přičemž nesouhlasila se způsobem, jakým se obecné soudy vyrovnaly s její argumentací, že rozhodnutí o vyloučení z družstva jí nebylo řádně doručeno, ani s celkovým právním posouzením její věci obecnými soudy všech stupňů.
Obecné soudy všech stupňů dospěly k závěru, že písemná výstraha před vyloučením z družstva ze dne 2. 8. 2012, a rozhodnutí představenstva o vyloučení z družstva ze dne 21. 11. 2012, byly stěžovatelce doručovány poštou v souladu s čl. 99 stanov žalobce na adresu P., a byly doručeny, byť náhradním způsobem, řádně a v souladu se zákonem. Své tvrzení, že dopisem ze dne 6. 9. 2012 požádala žalobce o zasílání zásilek poštou na adresu X., žalobkyně v řízení neprokázala.
Ústavní soud je toho názoru, že obecné soudy všech stupňů se ve svých rozhodnutích s námitkami stěžovatelky ohledně vadného postupu při doručování písemné výstrahy před vyloučením z družstva, i rozhodnutí představenstva o vyloučení, dostatečně a ústavně relevantním způsobem vypořádaly a své závěry v tomto směru řádně odůvodnily, včetně závěru, že prekluzivní lhůta pro podání odvolání proti rozhodnutí představenstva družstva již marně uplynula.
Ústavní stížnost je tak pouhým nesouhlasem stěžovatelky s právním posouzením její věci obecnými civilními soudy. Ústavní soud opakovaně připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená, a že zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994
sp. zn. III. ÚS 23/93
, N 5/1 SbNU 41 (45-46)]. Úkolem Ústavního soudu je (mimo jiné) posoudit, zda rozhodnutí obecných soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, k čemuž v případě stěžovatelky zjevně nedošlo; skutkovými nebo právními omyly obecných soudů, pokud by byly shledány, by se Ústavní soud mohl zabývat toliko v případě, pokud by jimi bylo současně zasaženo do některého ze základních práv nebo svobod; takový zásah však v pojednávaném případě nebyl shledán. Napadená soudní rozhodnutí byla podrobně a srozumitelně odůvodněna a splňovala tak požadavek spravedlivého procesu, aby soudní rozhodnutí dostatečně uváděla důvody, na nichž byla založena.
V dané souvislosti lze odkázat např. na rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 5. 2. 2015 ve věci Bochan proti Ukrajině (č. 2), stížnost č. 22251/08 (dostupný na http://hudoc.echr.coe.int), který v bodu 60 a násl. připomněl, že podle jeho dlouhodobě ustálené judikatury mu zásadně nepřísluší posuzovat nedostatky v právním nebo skutkovém posouzení věci národními soudy, pokud, a jen v tom rozsahu, nemohly porušit práva a svobody chráněné Úmluvou. Evropský soud pro lidská práva v citovaném rozsudku dále uvedl, že nemůže jednat jako čtvrtá instance a hodnotit podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy rozhodnutí národních soudů, nejsou-li ovšem jejich závěry zjevně svévolné nebo nerozumné. Není jakýkoliv důvod tyto závěry Evropského soudu pro lidská práva neaplikovat i na Ústavou České republiky a zákonem o Ústavním soudu vymezenou působnost Ústavního soudu ve vztahu k rozhodnutím obecných soudů.
Ústavní soud již v nálezu ze dne 7. 7. 1994
sp. zn. I. ÚS 2/93
(N 37/1 SbNU 267) uvedl, že "[k] porušení práva na soudní ochranu by došlo jen tehdy, jestliže by byla komukoli v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinným.... Právo na soudní ochranu je v podstatě právem na proces, včetně vydání soudního rozhodnutí. K odstranění možných omylů při hodnocení skutkového stavu slouží soustava opravných prostředků podle soudních řádů a v tomto směru nemůže Ústavní soud činnost obecných soudů nahrazovat."
Závěr civilních soudů všech stupňů, že stěžovatelka předmětný byt užívala bez právního důvodu, je v napadených rozhodnutích nalézacího, odvolacího i dovolacího soudu dostatečně odůvodněn a v žádném případě ho nelze označit za svévolný a tudíž protiústavní.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu Ústavního soudu