Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce Josefa Baxy (soudce zpravodaj) a soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové o ústavní stížnosti stěžovatelky H. Š., zastoupené Mgr. Kateřinou Polákovou, advokátkou, sídlem Lubojaty 116, Bílovec, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. července 2025 č. j. 77 Co 75/2025-411, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení, a J. Š. a nezletilých S. Š. a E. Š., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejích práv a práv jejích dětí zakotvených v čl. 10, čl. 32 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina) a čl. 3 odst. 1 a čl. 12 Úmluvy o právech dítěte. Stěžovatelka současně navrhla odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, a aby Ústavní soud rozhodl, že obecné soudy v dalším řízení upustí od dalších výslechů dětí.
2. Stěžovatelka je matkou dvou nezletilých dětí (6 a 9 let), o které pečovala ve střídavé péči v režimu 2+2+3 (dny) s otcem dětí. Rozsudkem ze dne 7. 3. 2025 č. j. 0 P 186/2023-324 Okresní soud v Blansku (dále jen "okresní soud") rozhodl, mimo jiné, o změně úpravy výkonu rodičovské odpovědnosti a to tak, že nezletilé děti s účinností od 30. 6. 2025 svěřil do rovnoměrné střídavé péče stěžovatelky a otce v týdenních cyklech, neboť shledal, že ta je v nejlepším zájmu dětí.
3. Napadeným rozsudkem Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") změnil rozsudek okresního soudu ve výroku o úpravě střídavé péče, a to tak, že k požadavku otce (pouze) vyměnil týdenní cykly střídání rodičů. Odvolací argumentaci stěžovatelky, aby byl i nadále zachován model střídavé péče 2+2+3, krajský soud neshledal důvodnou.
4. Stěžovatelka namítá, že obecné soudy upravily střídavou péči v rozporu s nejlepším zájmem dětí. Obě děti jsou rozumově, emocionálně i sociálně vyspělé. Opakovaně před OSPOD i okresním soudem uvedly, že si přejí zachování kratšího střídání v režimu 2+2+3. Obecné soudy dostatečně neodůvodnily, proč se od přání dětí odchýlily a vůli dětí bagatelizovaly. Rozhodnutí obecných soudů nejsou založena na spolehlivě zjištěném skutkovém stavu. Nevypořádaly se s protichůdnými závěry OSPOD, který ve výchovné zprávě potvrdil, že dětem střídání v režimu 2+2+3 vyhovuje, ale současně se vyslovil pro střídání v týdenních cyklech. S dětmi přitom komunikovala již třetí referentka v pořadí, která je neznala, a děti k ní neměly důvěru. OSPOD tak navrhl obecné řešení bez zohlednění specifik posuzované věci. OSPOD i soudy nadto konstatovaly, že stěžovatelka a otec jsou schopni se domluvit a jejich komunikace se zlepšuje. Z pohovoru dětí také vyplývá, že starší dcera se ve střídání perfektně orientuje a nepotřebuje, aby střídání bylo lépe přehledné. Mladší dcera se několikrát vymezila proti delším intervalům střídání, při pohovoru na OSPOD ale byla nervózní a nedokázala vyjádřit své přání. Po pohovoru byla traumatizovaná, jinak dokáže přesně říct, co chce a ve dnech se orientuje.
5. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena advokátkou v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. K tvrzením stěžovatelky o porušení základních práv nezletilých Ústavní soud dodává, že pro jejich procesní účastenství nebyly splněny procesní předpoklady. Nezletilí musí být zastoupeni zákonným zástupcem a dále musí být zastupováni na základě plné moci, která splňuje podmínky pro řízení před Ústavním soudem. Avšak vzhledem k výsledku řízení o ústavní stížnosti nebylo nutno učinit nezbytné procesní úkony k zastoupení nezletilých. S ohledem na provázanost práv a povinností rodičů a dětí Ústavní soud navíc de facto rozhoduje o úpravě vztahů v rodině v jejich vzájemné podmíněnosti (obdobně usnesení ze dne 26. 1. 2021 sp. zn. IV. ÚS 3374/20 , rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
7. Domáhá-li se stěžovatelka v petitu ústavní stížnosti toho, aby Ústavní soud rozhodl, že v dalším řízení soudy upustí od dalšího výslechu nezletilých dětí, neboť opakované výslechy jsou pro ně zatěžující a nerespektování jejich opakovaně vyjádřeného názoru vede k porušení jejich participačních práv, není Ústavní soud k projednání takového návrhu příslušný. Stěžovatelka se nemůže domáhat ničeho jiného, než co umožňuje § 82 zákona o Ústavním soudu.
8. Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním opatrovnického řízení před obecnými soudy, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí výlučně v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. Nelze se v něm tedy úspěšně domáhat vlastního hodnocení skutečností, na nichž by měla spočívat úprava péče o nezletilé. Posuzování těchto otázek je především v pravomoci obecných soudů, mimo jiné proto, že právě ony znají konkrétní specifické okolnosti případu a mají nejlepší podmínky pro dokazování a následné rozhodnutí. Ústavní soud je v tomto ohledu povolán korigovat pouze jejich excesy.
9. Ústavní soud zdůrazňuje, že při jakémkoliv soudním rozhodování týkajícího se dětí musí být nejlepší zájem dítěte zkoumán a hodnocen jako určující kritérium. Nejlepší zájem dítěte vždy musí být posuzován individuálně s ohledem na konkrétní situaci, v níž se dotčené dítě nachází. Pozornost je třeba věnovat zejména jeho osobním poměrům, situaci a potřebám (např. nález ze dne 19. 3. 2025 sp. zn. IV. ÚS 3446/24 , body 22 až 24). Úkolem Ústavního soudu je pak posoudit, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte. Ústavní soud se zejména soustředí na posouzení toho, zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, a zda byla rozhodnutí vydaná v průběhu řízení řádně a dostatečně odůvodněna.
10. Při posuzování nejlepšího zájmu dítěte musí obecné soudy vzít v úvahu: (1) existenci pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míru zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj i fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; (4) přání dítěte. Naplňují-li oba rodiče uvedená kritéria přibližně stejnou měrou, je třeba vycházet z premisy, že zájmem dítěte je, aby bylo v péči obou rodičů. Tuto premisu lze vyvrátit, ale jsou k tomu zapotřebí pádné důvody, které musí sledovat ochranu nejlepšího zájmu dítěte (např. nález ze dne 12. 6. 2023 sp. zn. III. ÚS 1318/22 ).
11. Za předpokladu, že je dítě dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé, je nutné jeho přání považovat za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu. Není však možné, aby obecné soudy postoj nezletilého dítěte bez dalšího převzaly a aby své rozhodnutí založily toliko na jeho přání, nikoli na pečlivém a komplexním posuzování jeho zájmů. Při hodnocení vlastního postoje nezletilého musí soud vzít v potaz rozumovou a emocionální vyspělost dítěte, jeho věk či míru objektivity (nezávislosti) jeho postoje; z hlediska formy musí být přání dítěte zjišťováno komplexně, a to především nepřímými otázkami.
12. S přibývajícím věkem a s narůstající rozumovou a emocionální vyspělostí bude přitom přání dítěte pro výsledný nejlepší zájem čím dál více určující (např. nález sp. zn. III. ÚS 1318/22 ). O dítěti starším dvanácti let se má za to, že je schopno informaci přijmout, vytvořit si vlastní názor a tento sdělit (§ 867 odst. 2 občanského zákoníku). Dostatečnou rozumovou a emocionální vyspělost, kdy je už dítě schopné uceleně prezentovat bez větší újmy svůj názor před soudem, je však nutné posuzovat případ od případu (i devítileté dítě může být natolik rozumově a emocionálně vyspělé na to, aby bylo vyslechnuto přímo před soudem). Většina dětí je schopna se vyjádřit ke svému budoucímu výchovnému uspořádání již po dosažení věku 10 let, kdy už je nezbytné, nebrání-li tomu zvlášť významné okolnosti, zjistit přání dítěte přímo před soudem. U dětí mladšího věku zpravidla postačí zjistit jejich názor prostřednictvím OSPOD či znaleckého posudku. I v těchto případech ale platí, že znalecký posudek ani stanovisko OSPOD není víc než zákon, a obecné soudy musí při posuzování názoru dítěte provést samostatnou právní úvahu, která bere v potaz všechny relevantní okolnosti [nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683)].
13. Napadené rozhodnutí z popsaných hledisek obstojí. Ústavní soud předně konstatuje, že v posuzované věci je nezletilým dětem 9 a 6 let. V řízení před okresním soudem obě děti během pohovoru vyslechl okresní soud, krajský soud si pro účely aktuálního posouzení věci vyžádal výchovnou zprávu OSPOD, který s oběma dětmi provedl pohovor. Krajský soud tak při zjišťování názorů dětí postupoval v souladu s judikaturou Ústavního soudu, když vyšel jak ze zjištění okresního soudu, tak z výchovné zprávy OSPOD. Ústavní soud přitom souhlasí se stěžovatelkou, že obě děti se vyjádřily v tom smyslu, že preferují režim střídání 2+2+3, byť mladší dcera tak učinila s odkazem na přání své starší sestry (to ostatně nepopíral ani krajský soud). Jak už ale Ústavní soud uvedl, přání dětí, nadto v jejich věku, nebylo jediným kritériem, ke kterému obecné soudy musely při posuzování nejlepšího zájmu dětí přihlédnout.
14. Okresní soud ve svém rozhodnutí vysvětlil, že již v době původního rozhodování o úpravě výkonu rodičovské odpovědnosti pro dobu do i po rozvodu manželství stěžovatelky a otce se otec domáhal úpravy rovnoměrné střídavé péče. Rodiče však nakonec uzavřeli dohodu s obsahem, jenž odpovídal režimu nerovnoměrné střídavé péče a byl založen na bázi přechodného režimu za účelem osvědčení podmínek pro řádnou výchovu dětí otcem. V době původního rozhodování totiž byla ukončena rodinná domácnost a otec řešil otázku bydlení a zajištění rodinného prostředí ve vztahu k oběma dětem.
15. Z rozhodnutí okresního soudu přitom vyplývá, že při posuzování nejlepšího zájmu dětí zohlednil řadu skutečností. Podle okresního soudu otec prokázal, že je způsobilý zajistit péči o děti v rovnoměrném rozsahu, jako je tomu u stěžovatelky. Při pohovoru děti uvedly, že jim stávající režim vyhovuje a přejí si jej zachovat. Zároveň však z dokazování vyplynulo, že k oběma rodičům mají velmi kladný vztah a poměrně snadno se adaptovaly na režim střídavé péče. Okresní soud zároveň poukázal na problematickou komunikaci a konflikty mezi stěžovatelkou a otcem, které vznikaly i při předávání dětí. Problémy v komunikaci a nedostatečný vzájemný respekt obou rodičů vůči sobě se projevoval i ve financování potřeb dětí. Prodloužení intervalů mezi jednotlivými střídáními tak podle okresního soudu mělo vést k omezení sociálních kontaktů mezi rodiči.
16. Krajský soud vypořádal argumentaci stěžovatelky ohledně zachování střídavé péče v poměru 2+2+3, ale neshledal ji důvodnou. Vycházel z toho, že střídavá péče o nezletilé děti řádně funguje a je v jejich nejlepším zájmu. Krajský soud vysvětlil, že s ohledem na školní docházku obou dětí je v jejich nejlepším zájmu, aby měly nastaven předvídatelný řád a jasná pravidla, ve kterém týdenním cyklu budou v péči jednoho z rodičů, který o ně bude všestranně pečovat. Krajský soud k přání dětí přihlédl, vysvětlil však, že starší dcera je nepochybně ovlivněna přáním stěžovatelky a mladší dcera není natolik rozumově vyspělá, aby nuance režimu střídání pochopila, a fakticky si přeje to, co její starší sestra. U nastavení režimu střídavé péče přihlédl i k doporučení OSPOD.
17. K argumentaci stěžovatelky ohledně protichůdných závěrů OSPOD Ústavní soud podotýká, že vyjádření OSPOD vnitřně rozporné neshledal. OSPOD ve svém vyjádření ze dne 18. 6. 2025 reflektoval, že dětem režim střídání 2+2+3 vyhovuje, zároveň však poukázal na to, že nadále spatřuje problematickou komunikaci mezi rodiči, která se promítá i do úpravy péče o děti. Proto shledal, že střídavá péče v poměru týden a týden se jeví jako vhodný způsob péče, který bude dobře předvídatelný a přehledný pro děti a zároveň by mohl u rodičů eliminovat případné konflikty. Pokud jde o orientaci dětí ve střídání, jednak ve vztahu k mladší dceři stěžovatelka předkládá toliko svůj vlastní náhled na věc a jednak skutečnost, že se starší dcera podle stěžovatelky perfektně orientuje v režimu 2+2+3, neznamená, že je v jejím nejlepším zájmu.
18. Co se týče argumentu stěžovatelky, že komunikace rodičů se zlepšila, byť krajský soud konstatoval, že oba rodiče shodně potvrdili, že v poslední době došlo k výraznému zlepšení jejich komunikace, nelze přehlédnout vyjádření otce i stěžovatelky během ústního jednání dne 10. 7. 2025. Otec uvedl, že komunikace se stěžovatelkou probíhá dobře v základních věcech (zdravotní stav dětí, drobné korekce v termínech péče), ale že písemná komunikace stěžovatelky je velmi zahlcující. Sama stěžovatelka při ústním jednání uvedla, že za poslední měsíc na ni otec před školou dětí dvakrát křičel. Pokud se tedy komunikace rodičů zlepšila, neznamená to, že už není problematická.
19. Obecné soudy přihlédly ke konfliktům mezi rodiči a k tomu, že oba rodiče jsou stejnou měrou způsobilí k péči o děti a že k oběma rodičům mají děti velmi kladný vztah, přičemž dospěly k závěru, že je namístě nastavit režim rovnoměrné střídavé péče v týdenních cyklech. Obecné soudy přitom vysvětlily, proč je tento způsob úpravy střídavé péče v nejlepším zájmu dětí. Byť stěžovatelka tvrdí, že děti delší střídání těžko zvládají, z jejich vyjádření ohledně průběhu letních prázdnin tato skutečnost nevyplynula. Ústavní soud dodává, že stabilita výchovného prostředí je důležitá, ale nejlepší zájem dítěte nelze ztotožňovat s neměnností výchovného prostředí bez dalšího. V opačném případě by se fakticky konzervoval status quo daný prvním rozhodnutím ve věci, neboť odmítáním změny výchovného prostředí se výchovné prostředí stále více stabilizuje, resp. dítě si na něj stále více zvyká, přičemž ke změně by pak nemuselo dojít nikdy (srov. ke změně z výlučné péče na střídavou péči nález ze dne 6. 12. 2016, sp. zn. I. ÚS 823/16 , bod 43).
20. Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. O návrhu na odklad vykonatelnosti Ústavní soud nerozhodoval, neboť o ústavní stížnosti rozhodl bez zbytečného odkladu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 16. září 2025
Josef Fiala v. r. předseda senátu