Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. Š., zastoupeného Mgr. Vítem Brožkem, advokátem, sídlem Na Kovárně 472/8, Praha 10 - Vršovice, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. dubna 2025 č. j. 32 Co 10/2025-722, doplňujícímu rozsudku ze dne 27. května 2025 č. j. 32 Co 10/2025-729 a rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 1. října 2024 č. j. 42 P 527/2021-616, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně, jako účastníků řízení, a M. B. a nezletilých A./X Š. a A. Š., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na výchovu dětí garantované čl. 32 odst. 4 Listiny. Současně stěžovatel navrhl odložení vykonatelnosti II. a III. výroku rozsudku Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel a vedlejší účastnice (dále jen "matka") jsou rodiči nezletilých vedlejších účastníků (nar. X a Y, dále jen "nezletilí"), jejichž poměry byly naposledy upraveny rozsudkem Okresního soudu v Kladně (dále jen "okresní soud") ze dne 6. 10. 2021 č. j. 13 Nc 3715/2021-342. Návrhem ze dne 5. 12. 2023 stěžovatel společně s návrhem na vydání předběžného úpravu opatření žádal svěření nezletilých do své péče (posléze návrh upravil na svěření do střídavé péče obou nezletilých a nakonec jen nezletilého A., pozn. nezletilý A. trpí dětským autismem, mentální retardací a epilepsií) a uložení vyživovací povinnosti matce, který odůvodnil zhoršením zdravotního stavu matky. Matka s návrhem nesouhlasila, neboť její zdravotní stav je stabilizován, a navrhla, aby výživné bylo zvýšeno na 13 000 Kč měsíčně pro A.a 25 000 Kč měsíčně pro A. Po provedeném dokazování dospěl okresní soud k závěru, že návrh otce na změnu péče o nezletilé není důvodný, protože od předchozího rozhodnutí se poměry rodičů a nezletilých nezměnily takovým zásadním způsobem, aby to odůvodňovalo změnu úpravy, přičemž matka je schopna o nezletilé opět plnohodnotně pečovat. Z tohoto důvodu návrh stěžovatele napadeným rozsudkem zamítl (I. výrok). Dále okresní soud přistoupil k úpravě styku nezletilých se stěžovatelem a rozhodl, že běžný styk s nezletilým A./X se neupravuje (V. výrok), upravil běžný styk s nezletilým A./X (VI. výrok), prázdninový styk s oběma nezletilými (VII. až XII. výrok), místo převzetí a předání a povinnosti rodičů (XIII. výrok) a konstatoval přednost úpravy prázdninového styku (XIV. výrok). K návrhu matky na zvýšení výživného pro nezletilého A. uvedl, že náklady spojené s péčí o něj jsou vysoké, avšak od posledního rozhodnutí o výživném nedošlo k takové změně, která by zvýšení odůvodňovala, proto tento návrh zamítl (IV. výrok). Protože okresní soud zjistil, že náklady na péči o nezletilého A./X se nepatrně zvýšily, zvýšil výživné na něj z částky 9 400 Kč na částku 10 000 Kč měsíčně (II. výrok), čímž došlo ke změně předchozího rozsudku (XV. výrok), ve zbývající části návrh matky na zvýšení výživného zamítl (III. výrok). Poté okresní soud rozhodl o náhradě nákladů řízení (XVI. výrok).
3. Proti II., III. a IV. výroku rozsudku okresního soudu podala matka odvolání, stěžovatel se odvolal proti části I. výroku a částem VII. až XIII. výroku týkajících se nezletilého A. a proti výrokům V., VI. XI. a XV. Krajský soud po přezkoumání rozsudku okresního soudu a po doplnění dokazování dospěl k závěru, že odvolání matky je zčásti opodstatněné, odvolání stěžovatele je neopodstatněné, nicméně je namístě změnit výroky o úpravě jeho styku s nezletilým A. o pololetních a podzimních prázdninách.
Napadeným rozsudkem potvrdil krajský soud rozsudek okresního soudu v části I. výroku ve vztahu k nezletilému A., v V. výroku, v napadené části IX. výroku se změnou slov "od čtvrtka" na "od středy" a v XIV. výroku s vypuštěním slov "výroku V." (výrok I. 1.), dále změnil rozsudek okresního soudu ve II. a III. výroku tak, že zvýšil výživné na nezletilého A./X s účinností od 1. 9. 2024 na částku 12 000 Kč měsíčně, ve IV. výroku tak, že upravil vyživovací povinnost stěžovatele na nezletilého A. s účinností od 1.
9. 2024 na částku 22 500 Kč měsíčně, v napadené části VII. výroku ve vztahu k nezletilému A. tak, že styk stěžovatele s ním se o pololetních prázdninách neupravuje, v napadené části XI. výroku upravil styk stěžovatele s nezletilým A. o podzimních prázdninách a XV. výrok tak, že předchozí úprava se mění ve III. výroku (výrok I. 2.). Dále krajský soud rozhodl o dlužném výživném (II. a III. výrok) a o nákladech řízení před soudy obou stupňů (IV. výrok). Doplňujícím rozsudkem doplnil výrok I. 1. o potvrzení rozsudku okresního soudu o další odstavce, tj. VI.
výroku a napadených částí VIII., X., XII. a XIII. výroku ve vztahu k nezletilému A. (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení v souvislosti s vyhlášením tohoto rozsudku (II. výrok).
4. Podle stěžovatele došlo napadenými rozhodnutími k zásahu do jeho základních práv, ale také do ústavně chráněných práv nezletilých, zejména syna A. Právo na ochranu rodinného života bylo zasaženo tím, že stěžovatel nemůže v zásadě rovnocenně pečovat o syna A. a podílet se na jeho výchově. Vzájemné právo rodičů pečovat o děti a právo dětí na rodičovskou výchovu bylo porušeno tím, že obecné soudy omezily péči stěžovatele jen na režim styku, přestože nebyly dány dostatečné důvody k vyloučení střídavé asymetrické péče. K porušení práva na soudní ochranu došlo postupem obecných soudů, protože se nedostatečně vypořádaly s důkazy a argumenty podporujícími střídavou péče, své závěry soudy řádně neodůvodnily a v rozhodnutí krajského soudu absentuje náležité zohlednění ústavněprávních hledisek. Soudy také nedodržely princip rovnosti účastníků řízení, neboť nechránily práva obou rodičů stejnou měrou a fakticky preferovaly matku bez patřičného odůvodnění.
5. Poté stěžovatel předkládá detailní argumentaci, s odkazy na konkrétní a aktuální judikaturu Ústavního soudu zaměřenou na zjištění nejlepšího zájmu dítěte. Důvody, kterými soudy odůvodnily zamítnutí střídavé péče, považuje stěžovatel za paušální a nedostatečné, zastává názor, že došlo k nesprávné aplikaci principu "setrvačnosti v péči" a připomíná, že zdravotní postižení nezletilého není samo o sobě překážkou střídavé péče.
6. Návrh na odložení vykonatelnosti výroků rozsudku krajského soudu o výživném stěžovatel odůvodnil tvrzením, že výkon těchto výroků by mu mohl způsobit nepoměrně větší újmu, než jaká by vznikla třetím osobám. Za zásadní důvod považuje skutečnost, že výživné má povahu spotřebovatelného plnění, které po zaplacení nelze zpětně nárokovat. Kdyby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí, plnění již uhrazeného výživného nelze vrátit.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byly vydány napadené rozsudky. Ústavní soud není k jejímu projednání příslušný v části, kterou stěžovatel napadá výroky rozsudku okresního soudu, které napadeným rozsudkem změnil krajský soud, ve zbývající části je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), vyjma té části, kterou stěžovatel napadá i výroky rozsudku okresního soudu, proti nimž nepodal odvolání.
8. Ke snaze stěžovatele o "vtažení" nezletilého A. do řízení o ústavní stížnosti (tvrzením o porušení jeho základních práv) Ústavní soud uvádí, že pro jeho účastenství nebyly splněny procesní předpoklady vzhledem k předmětu řízení, protože jde o věc, ve které proti sobě stojí zájmy obou rodičů vůči jejich dětem. Nezletilí, o jejichž postavení vůči rodičům je veden rodiči spor, nemohou být vtaženi do řízení jedním z rodičů na jeho straně. Rozhodnutí o ústavních právech jednoho z rodičů je přitom s ohledem na provázanost práv a povinností rodičů a dětí v rodině charakterizováno vzájemností, tedy de facto je rozhodováno o úpravě vztahů v rodině v jejich vzájemné podmíněnosti. Vzhledem ke zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti, k čemuž Ústavní soud dospěl (viz níže), nebylo nutno uvedené procesní úkony učinit (srov. usnesení ze dne 26. 1. 2021 sp. zn. IV. ÚS 3374/20 ).
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich použití jsou záležitostí obecných soudů [např. usnesení ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95
(rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádném možném výkladu odůvodnění nevyplývají, nebo zakládá-li porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při použití práva), porušení základního práva nebo svobody.
10. Z uvedeného postavení Ústavního soudu vyplývá, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním opatrovnického řízení před obecnými soudy, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí jen z hlediska porušení základních práv nebo svobod zaručených ústavním pořádkem. Nelze se v něm úspěšně domáhat vlastního hodnocení skutečností, na nichž by měla spočívat úprava péče o dítě. Posuzování těchto otázek je především v pravomoci obecných soudů, které mají nejlepší podmínky pro dokazování a pro následné řádné rozhodování.
Ústavnímu soudu proto v řízeních o ústavních stížnostech směřujících proti rozhodnutím obecných soudů v opatrovnických věcech nenáleží hodnotit důkazy provedené obecnými soudy a na základě "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí těchto soudů. Stěžovatel staví Ústavní soud právě do této pozice, tj. další instance v systému obecného soudnictví, neboť jeho námitky obsažené v ústavní stížnosti mají charakter nesouhlasných námitek vůči důvodům, na nichž obecné soudy založily výroky o úpravě péče nezletilých, zejména nezletilého A., a zamítající jeho návrh na úpravu styku s nezletilým.
Stěžovatel tak ústavní stížnost fakticky považuje za další procesní prostředek, jehož prostřednictvím se domáhá změny pravomocného rozhodnutí.
11. Ústavní soud přezkoumal napadené rozsudky a dospěl k závěru, že jsou v souladu s výše nastíněnými východisky, neboť v nich nezjistil žádné ústavněprávní vady, jež by odůvodňovaly jeho výjimečnou ingerenci. Obecné soudy se návrhy stěžovatele řádně zabývaly, dostatečně se s nimi vypořádaly a na základě provedeného dokazování dospěly k ústavně konformnímu závěru, že od úpravy péče o nezletilé pro dobu po rozvodu v roce 2021 se poměry rodičů a nezletilých se nezměnily natolik, aby odůvodnily změnu rozhodnutí o péči, a přitom zohlednily kritéria zakotvená v § 907 odst. 2 a 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (viz bod 44. až 47. odůvodnění rozsudku okresního soud a bod 39., 40., 44. až 47. odůvodnění rozsudku krajského soudu). Obdobným, tj. ústavně souladným, postupem rozhodly obecné soudy o úpravě výživného pro nezletilé.
12. Z napadených rozsudků srozumitelně vyplývá, jaká skutková zjištění a skutkové závěry soudy učinily a jak věc posoudily po právní stránce. Mezi skutkovými a právními závěry není dán extrémní rozpor a napadené rozsudky jsou ústavně akceptovatelné, a to tím spíše, že se vztahují k otázkám, do nichž je Ústavní soud oprávněn a povinen zasahovat pouze v extrémních případech, kterýžto v dané věci nenastal. Ústavní soud současně shledal, že odůvodnění obou rozsudků vyhovuje požadavku na podrobné a přesvědčivé odůvodnění, včetně uvedení relevantních argumentů [např. ve smyslu nálezu ze dne 3. 5. 2022 sp. zn. I. ÚS 3065/21
(N 56/112 SbNU 9)].
13. Ústavní soud, stejně jako v podobných opatrovnických věcech, uzavírá, že s ohledem na zjištěný skutkový stav a s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti, vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení (včetně nezletilých při zjišťování jejich přání, např. slyšení nezletilého A./X) a znalosti vývoje rodinné situace, je na obecných soudech, aby rozhodly o úpravě nebo změně výkonu rodičovských práv a povinností. Rozhodnutí ve věcech péče o nezletilé nemají povahu rozhodnutí absolutně konečných a tedy nezměnitelných; změní-li se poměry, mohou být tyto skutečnosti podkladem pro nové posouzení. Jestliže obecné soudy na základě řádného zdůvodnění, byť odchylně od představ stěžovatele, dospěly k rozhodnutí o zamítnutí jeho návrhu na úpravu péče a styku s nezletilými a rozhodly o zvýšení výživného, jde o rozhodnutí nezávislých orgánů veřejné moci, do jejichž pravomoci je zásah Ústavního soudu nepřípustný.
14. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost zčásti jako návrh, k jehož projednání není příslušný podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, zčásti jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, a protože nezjistil porušení stěžovatelových základních práv, ve zbývající části jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona. O návrhu na odložení vykonatelnosti II. a III. výroku rozsudku krajského soudu Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť rozhodl o ústavní stížnosti bezprostředně po jejím podání.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. září 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu