Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudce Josefa Fialy a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele J. M., zastoupeného Mgr. Narcisem Tomáškem, advokátem, sídlem U Starého mostu 111/4, Děčín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. června 2023 č. j. 30 Cdo 1695/2023-105, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. ledna 2023 č. j. 68 Co 368/2022-89 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. května 2022 č. j. 46 C 28/2021-58, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva zaručená v čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i ustanovení čl. 2 odst. 2 a čl. 3 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že se stěžovatel domáhal proti vedlejší účastnici zaplacení 450 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout nesprávným úředním postupem v řízení vedeném u Okresního soudu v Děčíně (dále jen "okresní soud") sp. zn. 7 P 22/2011. Nesprávný úřední postup stěžovatel spatřoval v průtazích v řízení a v tom, že soud nerozhodoval o jeho návrzích o maření styku stěžovatele s jeho nezletilou dcerou, v důsledku čehož mělo dojít k zpřetrhání jejich vzájemného vztahu. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") žalobu v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl.
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") k odvolání stěžovatele v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu.
4. Stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením odmítl, neboť neobsahovalo řádné vymezení předpokladů jeho přípustnosti, a trpělo tak vadami, pro které nebylo možné v dovolacím řízení pokračovat. Z Ústavním soudem vyžádané kopie stěžovatelova dovolání se podává, že rozsudek městského soudu závisí "na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe. Žalobce z opatrnosti namítá i důvod přípustnosti dovolání, protože napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, kdy dovolacím soudem má být právní otázka posouzena jinak".
Nejvyšší soud uvedl, že pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace nebo odkaz na § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř"), nepostačují. Způsobilé vymezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. nepředstavuje ani alternativní vymezení situací, které uvedené ustanovení uvádí. Z povahy věci plyne, že v konkrétním případě může být k téže otázce splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání.
Splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání zpravidla vylučuje, aby pro řešení téže otázky mohlo být naplněno kritérium jiné. Vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, proto není řádné, označí-li několik v úvahu přicházejících alternativ pro jednu právní otázku. U právní otázky týkající se příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem soudu a průtahy v řízení na straně jedné a újmou stěžovatele - úpadkem vztahu mezi jím a jeho dcerou na straně druhé, sice stěžovatel v dalším textu dovolání specifikoval, že tato otázka byla podle jeho přesvědčení vyřešena odchylně od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, neuvedl však, od jaké konkrétní judikatury se městský soud měl odchýlit.
5. Stěžovatel proti usnesení Nejvyššího soudu namítá, že dovolací soud pominul posoudit otázku zásadního právního významu a s ní související argumentaci jen proto, že není takto dovolatelem výslovně označena, ač je zjevné, že se s ní soudy nižších stupňů nevypořádaly a její řešení je důležité pro právní praxi. Případy týkající se péče o děti je nezbytné projednávat ve vší rychlosti, přičemž průtahy v některých fázích řízení lze tolerovat pouze za podmínky, že celková doba řízení nebude nepřiměřená. Dále stěžovatel tvrdí, že v dovolání namítal, že mu soudy nižších stupňů svou nečinností způsobily újmu, přestože měly v daném typu řízení (výkon rozhodnutí o styku s nezletilým) postupovat z úřední povinnosti a v přiměřené době. Soudy údajně nehledaly způsob, jak podpořit rodinný život a nezkoumaly, zda vztah mezi rodičem a dítětem je nezvratně zničen bez možnosti obnovy. Ve zbylých částech ústavní stížnosti stěžovatel především argumentoval pro existenci příčinné souvislosti mezi údajně nesprávným úředním postupem okresního soudu a tvrzenou újmou.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Vůči napadenému usnesení Nejvyššího soudu je ústavní stížnost přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario); vůči napadeným rozsudkům obvodního soudu a městského soudu však ústavní stížnost přípustná není (viz dále).
7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Jiné vady se nacházejí mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. V řízení o ústavní stížnosti je Ústavní soud vždy nejprve povinen zkoumat, zda jsou napadená rozhodnutí způsobilá k věcnému přezkumu; proto také zkoumá, zda je lze ústavní stížností napadnout a zda jimi vůbec mohla být porušena ústavně zaručená práva nebo svobody. Dospěje-li k závěru, že tomu tak není, ústavní stížnost (v nutném rozsahu) odmítne.
8. Stěžovatel dovoláním napadl rozsudek městského soudu, aniž by - jak shledal Nejvyšší soud - řádně vymezil předpoklady jeho přípustnosti (viz výše bod 4). V ústavní stížnosti nicméně stěžovatel především představil svůj náhled na věc - vylíčil, jak a proč se změnil jeho vztah s dcerou. Proti závěru Nejvyššího soudu, že dovolání trpělo zásadními vadami, protože nesplňovalo povinné zákonné náležitosti, a nebylo tudíž projednatelné, stěžovatel uvedl pouze argumentaci uvedenou výše v bodu 5. Tato argumentace je mimoběžná s podstatou věci.
Ústavní soud se proto pro předejití pochybnostem pečlivě seznámil s obsahem vyžádaného dovolání. Z něj se podává, že stěžovatel neoznačil žádnou judikaturu Nejvyššího soudu (případně Ústavního soudu), od jejíchž ustálených závěrů se v dané právní otázce měl městský soud odchýlit. Vzhledem ke stěžovatelem z opatrnosti namítnutému předpokladu přípustnosti dovolání by sice bylo možno uvažovat o tom, že daná otázka dosud nebyla Nejvyšším soudem řešena, nicméně tento předpoklad přípustnosti dovolání se vylučuje s dalším, také uvedeným předpokladem - že má být právní otázka posouzena jinak.
V posledně uvedeném předpokladu však stěžovatel opět neuvedl, oproti jakým rozhodnutím by měla být nastolená právní otázka posouzena jinak, pročež logicky také chybí odůvodnění, v čem stěžovatel spatřuje dosavadní nesprávnost rozhodného řešení. Věcně tak vylíčení předpokladů přípustnosti dovolání vskutku představovalo pouze citaci (částí) § 237 o. s. ř. Podle stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905, č. 460/2017 Sb., dostupné na http://nalus.usoud.cz) tak stěžovatel proti rozsudkům obvodního soudu a městského nevyčerpal řádně všechny procesní prostředky k ochraně svého práva.
9. Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti nelze přehlížet, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu) či nikoliv. Bylo-li totiž dovolání řádně odmítnuto, protože neobsahovalo vymezení předpokladu jeho přípustnosti, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor, aby přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec uvážil. Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (viz § 75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v daném kontextu třeba na dovolání stěžovatele hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno. V takovém případě je ústavní stížnost - v části směřující proti rozsudkům obvodního soudu a městského soudu - nepřípustná.
10. Ústavní soud připomíná (viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16 ), že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad je určí, a také, zda stanoví přísnější požadavky na jeho kvalitu, s čímž ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen advokátem, není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Ústavní soud připouští, že platná právní úprava klade na účastníky řízení poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí dovolání; je ovšem třeba vzít v úvahu, že tomu tak není bezdůvodně (blíže např. usnesení ze dne 26.
6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1675/14 ). K problematice vymezení předpokladu přípustnosti dovolání i k důsledkům jeho absence je veřejně dostupná četná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, kterou stěžovatel zjevně nezohlednil (viz např. usnesení ze dne 4. 4. 2017 sp. zn. IV. ÚS 346/17 ). Odmítnutí dovolání v takové situaci není porušením práva na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny (viz stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16) ani je nelze v posuzované věci, s ohledem na srozumitelné odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu, považovat za jakkoli excesivní.
11. Ústavní soud neshledal, že by napadeným usnesením Nejvyššího soudu byla porušena stěžovatelova ústavně zaručená práva nebo svobody, proto ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Na základě výše uvedeného odmítl ústavní stížnost proti rozsudkům obvodního soudu a městského soudu podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. listopadu 2023
Radovan Suchánek, v. r. předseda senátu