Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti ZEVES 4 s.r.o., sídlem Tovární 629, Chomutov, zastoupené JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem, sídlem Bubeníčkova 502/42, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. června 2024 č. j. 5 As 83/2023-86 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. dubna 2023 č. j. 30 A 40/2022-87, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Energetického regulačního úřadu, sídlem Masarykovo náměstí 91/5, Jihlava, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení rozhodnutí obecných soudů, která podle ní porušila její ústavně zaručená práva podle čl. 11 odst. 1 a odst. 4, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatelka (tehdy ještě pod obchodní firmou Zdeněk - Sun, s. r. o.) na konci roku 2010 získala licenci na výrobu elektřiny pro solární elektrárnu v Chomutově. V roce 2013 Energetický regulační úřad (dále jen "ERÚ") zahájil kvůli zfalšování revizní zprávy k této elektrárně obnovu řízení o udělení licence a původní rozhodnutí o udělení licence zrušil. V červenci 2021 vydal rozhodnutí, kterým stěžovatelce opět udělil licenci, ovšem s účinností ode dne právní moci tohoto rozhodnutí. Proti rozhodnutí ERÚ podala stěžovatelka neúspěšně rozklad k Radě ERÚ, neuspěla ani se žalobou u Krajského soudu v Brně a kasační stížností u Nejvyššího správního soudu.
Správní soudy vyšly z toho, že stěžovatelka jako podklad pro získání licence předložila jednak první a pouze formálně zpracovanou revizní zprávu, jednak druhou, zfalšovanou revizní zprávu. Proto potvrdily, že stěžovatelčina situace spadá do tzv. třetí skupiny případů popsaných Ústavním soudem v nálezu ze dne 30. 5. 2018 sp. zn. I. ÚS 946/16
(N 105/89 SbNU 543), FVE Mozolov.
3. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že mezi roky 2013 a 2021 vydaly ERÚ či správní soudy řadu rozhodnutí o stěžovatelčině licenci. Mimo jiné na začátku roku 2014 ERÚ stěžovatelce licenci znovu udělil, ale krajský soud k žalobě nejvyššího státního zástupce toto rozhodnutí zrušil. Rozhodnutí krajského soudu potvrdil i Nejvyšší správní soud; Ústavní soud pak odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou [usnesení ze dne 21. 6. 2018 sp. zn. I. ÚS 2082/17
(U 6/89 SbNU 813)].
4. Stěžovatelka proti rozhodnutím správních soudů podala obsáhlou ústavní stížnost, ve které uplatňuje několik okruhů námitek. Správní soudy nedostatečně provedly navrhované důkazy, resp. provedené důkazy nesprávně posoudily, včetně předložených znaleckých posudků. Správní soudy se též nedostatečně a nesprávně vypořádaly s dobrou vírou stěžovatelky v zákonnost původního rozhodování. Pominuly, resp. se nezabývaly tím, do jaké míry byla solární elektrárna skutečně dokončena. Stěžovatelka rozhodnutí správních soudů považuje za nepřezkoumatelná též ohledně zařazení jejího případu do jedné ze skupin podle nálezu FVE Mozolov. Rovněž opakuje, že ERÚ se neřídil zákonnou úpravou obnovy řízení, jelikož pro obnovu řízení nebyl důvod. Žádný ze soudů se nezabýval souladem postupu ERÚ s unijním právem, proto navrhuje předložení několika předběžných otázek Soudnímu dvoru Evropské unie.
5. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Vyčerpala též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona, vyjma části ústavní stížnosti zmíněné v bodu 10 níže. Ústavní stížnost je tedy zčásti přípustná.
6. Ústavní soud připomíná, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti správních soudů. Není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti. Ústavní soud zasáhne do výkladu či aplikace podústavního práva v oblasti veřejné správy jen z důvodu ochrany ústavnosti [srov. již nález ze dne 25. 11. 2003 sp. zn. I. ÚS 504/03
(N 138/31 SbNU 227) a na něj navazující judikatura]. O takovou situaci však v posuzované věci nejde.
7. Jak Ústavní soud výše naznačil, stěžovatelčina licence, resp. okolnosti vydání původní licence z konce roku 2010 se před Ústavním soudem neocitá poprvé. Ve shora zmíněném usnesení I. ÚS 2082/17 se Ústavní soud zabýval v návaznosti na rozhodnutí správních soudů způsobem, kterým stěžovatelka dosáhla vydání licence pro její solární elektrárnu. Stěžovatelka v nynější věci nenapadá rozhodnutí o zrušení licence, ale opětovné udělení licence, ovšem s účinností od roku 2021. Námitky, které vznáší v ústavní stížnosti, jsou však v podstatě shodné s těmi, které již před Ústavním soudem uplatnila. Směřují proti stejným závěrům ERÚ, následně potvrzeným správními soudy. Ústavní soud proto neshledal důvod se od usnesení I. ÚS 2082/17 odchýlit a námitky v ústavní stížnosti proto vypořádal jen stručně.
8. V usnesení I. ÚS 2082/17 Ústavní soud považoval za ústavně konformní závěr správních soudů, že stěžovatelka nejednala v dobré víře. Ústavní soud k tomu dodal, že "jestliže stěžovatelka v licenčním řízení ve snaze vzbudit zdání, které neodpovídalo realitě, předkládala nepravdivé revizní zprávy a v jednom případě dokonce zfalšovanou revizní zprávu, lze uvedené jednání stěžovatelky zařadit do třetí modelové skupiny situací, tak jak je vymezil Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 946/16 ." Ústavní soud též shledal jako ústavně souladný závěr správních soudů, že otázky, zda "je k provedení revize nutno, aby byla elektrárna kompletně dokončená, a zda je posouzení technické způsobilosti energetického zařízení otázkou právní či odbornou, není nutné posuzovat, neboť by nemohly žádným způsobem nepravdivost revizních zpráv zhojit".
9. Ústavní soud zdůrazňuje, že správní soudy logicky a přesvědčivě dospěly k závěru, že stěžovatelčina situace spadala pod třetí modelový případ popsaný v nálezu FVE Mozolov, tedy že nezákonnost udělení licence způsobila právě stěžovatelka a nikoli, a to ani částečně, ERÚ. Proto podle správních soudů nebyl namístě zvláštní postup podle stěžovatelkou zmiňovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2021 č. j. 8 As 127/2019-288 (bod 25 napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu). Stejně tak správní soudy logicky popsaly význam revizní zprávy (body 27 až 30 tamtéž). Správní soudy se rovněž vypořádaly s tím, zda bylo nutné dokazovat dokončenost solární elektrárny v době udělení licence (body 34 a 35 tamtéž). Podobně to platí o dalších námitkách stěžovatelky (k dokazování revizními zprávami srov. body 21 a 31 tamtéž, ke znaleckým posudkům body 34 a 35 tamtéž, ke splnění podmínek obnovy řízení bod 37).
10. Byť stěžovatelka vytýká správním soudům, že nepředložily Soudnímu dvoru Evropské unie předběžné otázky, správní soudy tak neučinily již jen proto, že unijním právem stěžovatelka před správními soudy nijak neargumentovala (Ústavní soud si k tomu vyžádal stěžovatelčinu žalobu a kasační stížnost včetně repliky). Proto část ústavní stížnosti, ve které se argumentuje unijním právem, není přípustná ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (a není tak možné, aby se předložením předběžných otázek zabýval Ústavní soud jako první, srov. usnesení ze dne 22. 3. 2023 sp. zn. II. ÚS 3186/22 , body 15 až 17 a judikaturu tam uvedenou).
11. Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl zčásti jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. října 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu