Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně zpravodajky Michaely Židlické v právní věci stěžovatele P. Č., zastoupeného Mgr. Bc. Blankou Tůmovou, advokátkou se sídlem Telečská 7, Jihlava, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 9 Ans 4/2012-38 ze dne 20. 4. 2012, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že mu postupem Nejvyššího správního soudu byla odňata možnost jednat před soudem, čímž bylo neoprávněně zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel Nejvyššímu správnímu soudu vytýkal, že dostatečně neodůvodnil, proč požadoval vyplnit zaslaný tiskopis, přestože stěžovatel již dříve prokázal nedostatek finančních prostředků svým čestným prohlášením, a dále že stanovené desetidenní soudcovské lhůty byly nepřiměřené a neodpovídaly jeho majetkové situaci.
Dle názoru stěžovatele Nejvyšší správní soud toliko formalisticky rozporoval formulace obsažené v čestném prohlášení, aniž by přihlédl k jeho skutečnému obsahu, z nějž bylo zjevné, že stěžovatel měl jediný příjem, a to dávky v hmotné nouzi a nevlastnil žádný majetek. Navazujícím rozhodnutím o neustanovení právního zástupce pak bylo porušeno i právo stěžovatele na právní pomoc. Ze všech těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud rozhodl, jak výše uvedeno.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li by takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout.
Nejvyšší správní soud nepřiznal stěžovateli právo na osvobození od soudních poplatků, neboť stěžovatel dle názoru soudu dostatečně nedoložil, že jeho majetkové poměry takový postup opodstatňovaly. Stěžovatel s tímto názorem polemizoval a postup Nejvyššího správního soudu označoval za šikanózní; jeho námitkám však nemohl Ústavní soud přisvědčit. Z odůvodnění napadeného usnesení je zřejmé, že Nejvyšší správní soud netrval formalisticky na vyplnění formuláře označeného jako "Potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech", nýbrž pečlivě zkoumal obsah podání učiněných stěžovatelem, přičemž shledal, že údaje v nich obsažené jsou dílem neprokázané a dílem neurčité, kteréžto závěry v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně rozvedl.
Za těchto okolností Ústavnímu soudu nepříslušelo, při zohlednění limitů jeho rozhodování, plynoucích z jeho postavení jako orgánu ochrany ústavnosti, úvahy Nejvyššího správního soudu jakkoliv přehodnocovat. Důvodem k zásahu Ústavního soudu by mohl být toliko extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich odvozenými právními závěry, který však v projednávané věci zjištěn nebyl. Jelikož nebyly u stěžovatele shledány podmínky pro osvobození od soudních poplatků, nebylo mu možno ani ustanovit právního zástupce (srov. dikci ustanovení § 35 odst. 8 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů), tedy ani v tomto ohledu k porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces nedošlo.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nezjistil nic, co by svědčilo o existenci neoprávněného zásahu do stěžovatelových ústavně zaručených práv, nezbylo mu než jeho ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. července 2012
Vlasta Formánková, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu