Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele P. T., zastoupeného JUDr. Janem Filou, advokátem, sídlem Šámalova 743/101, Brno, proti výroku II. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. května 2024 č. j. 19 Co 60/2024-374 a výroku VI. rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne 7. prosince 2023 č. j. 0 P 97/2023-306, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Blansku, jako účastníků řízení, a V. B., nezl.
V. B. a nezl. P. B., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí tvrzením, že obecné soudy porušily jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 10 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že předmětem řízení před obecnými soudy byl návrh vedlejší účastnice - matky, na zvýšení výživného pro nezletilé (staršímu synovi je nyní 14 let, mladšímu synovi 11 let) a na změnu stávající úpravy styku stěžovatele s mladším synem tak, že se styk neupravuje. V reakci na návrh matky požadoval stěžovatel při jednání dne 21. 8. 2023 svěření mladšího syna do své péče, za současného určení místa jeho trvalého pobytu, úpravu styku se starším synem a úpravu styku matky s mladším synem.
3. Okresní soud v Blansku (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem zastavil řízení o návrhu stěžovatele na úpravu styku se starším synem a řízení o návrhu na určení místa trvalého pobytu mladšího syna (výroky I. a II.). Dále soud zamítl návrh stěžovatele na změnu péče o mladšího syna (výrok III.) a zamítl též návrh stěžovatele na úpravu styku matky s mladším synem (výrok IV.). Současně rozhodl, že styk stěžovatele s mladším synem, stanovený rozsudkem okresního soudu ze dne 26. 10. 2020 č. j. Nc 78/2020-70, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 1. 6. 2021 č. j. 37 Co 50/2021-126, bude nadále probíhat tak, že stěžovatel si nezletilého vyzvedne v místě bydliště matky a matka si nezletilého po ukončení styku vyzvedne v místě bydliště stěžovatele. Ve zbytku ponechal úpravu styku beze změn (výrok V.). Soud rovněž uložil stěžovateli s účinností od 1. 1. 2024 povinnost přispívat na výživu staršího syna částkou 2 800 Kč měsíčně a na výživu mladšího syna částkou 2 500 Kč měsíčně a s účinností od 1. 4. 2024 na výživu staršího syna částkou 3 200 Kč měsíčně a na výživu mladšího syna částkou 2 800 Kč měsíčně; tím v dotčených částech změnil své předchozí rozhodnutí i na něj navazující rozhodnutí krajského soudu (výrok VI.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok VII.).
4. Krajský soud napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu ve výrocích III., IV., V. a VII. (výrok I. a III.), změnil však výrok VI. rozsudku okresního soudu tak, že se mění rozsudek okresního soudu ze dne 26. 10. 2020, ve spojení s rozsudkem krajského soudu ze dne 1. 6. 2021, pokud jím bylo rozhodnuto o výživném stěžovatele pro staršího syna v částce 2 000 Kč měsíčně a pro mladšího syna v částce 1 500 Kč měsíčně a výživné stěžovatele pro staršího syna zvýšil od 1. 2. 2023 do budoucna na částku 4 200 Kč měsíčně a výživné pro mladšího syna zvýšil od 1.
2. 2023 do budoucna na částku 3 600 Kč měsíčně. Nedoplatek výživného za dobu od 1. 2. 2023 do 31. 5. 2024 v částce 30 400 Kč pro staršího syna a v částce 28 000 Kč pro mladšího syna uložil soud stěžovateli zaplatit v pravidelných měsíčních splátkách po 4 600 Kč pro staršího syna a po 3 700 Kč pro mladšího syna, spolu s běžným výživným, počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku, a to pod ztrátou výhody splátek (výrok II.). Současně soud rozhodl o nákladech řízení (výrok IV.). Krajský soud se neztotožnil se závěry okresního soudu o stanovení výživného pro nezletilé; podle soudu byly podmínky pro zvýšení výživného pro nezletilé splněny již od 1.
2. 2023, kdy se stěžovatel začal živit jako osoba samostatně výdělečně činná, jeho příjmy se zvýšily a došlo i k nárůstu odůvodněných potřeb nezletilých. Po zhodnocení příjmů stěžovatele, jeho výdajů, vyživovacích povinností či tvrzeného zdravotního omezení soud především konstatoval, že i přes uvedené zdravotní problémy si byl schopen najít zaměstnání se sjednanou mzdou 32 000 Kč. Stěžovatel tudíž podle soudu byl schopen dosahovat vyššího příjmu, než který reálně vykazoval, a proto při stanovení výše výživného vycházel z potenciálního příjmu stěžovatele ve výši 30 000 Kč (srov. blíže bod 27 rozsudku krajského soudu).
V mezidobí vzniklý dluh na výživném soud uložil stěžovateli hradit v měsíčních splátkách tak, aby bylo výživné nezletilým k dispozici v rozumném časovém horizontu.
5. Stěžovatel ústavní stížností brojí zejména proti výroku II. rozsudku krajského soudu. Rozsudek krajského soudu je podle stěžovatele nepřezkoumatelný, jeho závěry o stanovení výživného pro nezletilé označuje jako nelogické. Zdůrazňuje, že jeho zdravotní problémy jsou dlouhodobé, může vykonávat pouze lehké manuální práce a v minulosti byl opakovaně nezaměstnaný. Přesto krajský soud relativizoval jeho tvrzení o zdravotních omezeních, limitujících výběr a výkon pracovní činnosti (poukazoval na pracovně-lékařskou zprávu ze dne 25. 4. 2022). Soud namísto toho, aby vycházel z reálných příjmů stěžovatele, stanovil jeho potenciální příjem za pomocí statistiky průměrné mzdy, přičemž nepřihlédl ke zvýšeným nákladům na dojíždění do práce. Stěžovatel se domnívá, že své příjmy prokázal dostatečně. Jako "likvidační" označil stanovení výživného zpětně od 1. 2. 2023, v důsledku čehož je v současné době povinen na výživné nezletilých platit celkem 16 100 Kč měsíčně. Tato situace má mj. negativní dopad i na jeho manželství a uspokojování odůvodněných potřeb jeho dcery.
6. Stěžovatel též tvrdí, že krajský soud rozhodl v rozporu se zásadou reformatio in peius, jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2023 sp. zn. 22 Cdo 2258/2021 či nálezu ze dne 10. 4. 2024 sp. zn. I. ÚS 1238/23 . Odvolání proti rozsudku okresního soudu podal pouze stěžovatel, matka o zvyšování výživného již neusilovala. V závěru ústavní stížnosti argumentuje též překvapivostí napadeného rozsudku krajského soudu, který podle něj porušil poučovací povinnost podle § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. Namítá, že pokud měl krajský soud pochybnosti o jeho zdravotním stavu, měl nařídit zpracování znaleckého posudku, eventuálně svůj názor interpretovat účastníkům tak, aby mohli tvrdit nové skutečnosti a označovat další důkazy.
7. Stěžovatel rovněž žádá o odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí. Návrh odůvodňuje "likvidační" výší nedoplatků na výživném, které není, vzhledem ke ztrátě zaměstnání, schopen platit.
8. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, vyjma části směřující proti výroku VI. napadeného rozsudku okresního soudu, který byl změněn výrokem II. napadeného rozsudku krajského soudu. V tomto rozsahu není Ústavní soud příslušný, neboť nemůže přezkoumávat a rušit rozhodnutí, které bylo změněno [viz § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu]. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
9. Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním opatrovnického řízení před obecnými soudy, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí výlučně v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. Nelze se v něm tedy úspěšně domáhat vlastního hodnocení skutečností, na nichž by měla spočívat úprava péče o nezletilé či stanovení výživného. Posuzování těchto otázek je především v pravomoci obecných soudů, mimo jiné proto, že právě ony znají konkrétní specifické okolnosti případu a mají nejlepší podmínky pro dokazování a následné rozhodnutí. Ústavní soud je v tomto ohledu povolán korigovat pouze jejich excesy.
10. Ústavní soud předně poukazuje na to, že obecné soudy v posuzované věci nerozhodovaly o výživném poprvé. Předmětem řízení bylo zvýšení výživného z důvodu změny poměrů (§ 923 odst. 1 občanského zákoníku).
11. Krajský soud vzhledem k uvedeným zjištěním (viz bod 4 výše) vycházel při stanovení výživného z potenciálního příjmu, kterého by stěžovatel byl schopen vzhledem ke své kvalifikaci dosahovat; zohlednil přitom, jaké zaměstnání (a výši příjmu) si byl stěžovatel schopen sjednat. Ústavní soud v takovém postupu krajského soudu neshledal porušení základních práv stěžovatele. Stěžovatel byl v minulosti opakovaně nezaměstnán a ani poté nebyly jeho příjmy konstantní. Podle Ústavního soudu provedl krajský soud dostatečné dokazování ke zjištění aktuálních poměrů (srov. bod 12 napadeného rozsudku krajského soudu), a porovnával ho se stavem za předchozího řízení (srov. bod 27 napadeného rozsudku krajského soudu).
Úvahy krajského soudu se pohybovaly v zákonných mezích, soud náležitě zhodnotil poměry stěžovatele (pozn.: v řízení bylo též prokázáno, že stěžovatel vlastní dům, náklady na jeho provoz hradí sám, přestože v něm bydlí i jeho matka, která bezdůvodně ničeho nepřispívá) a nezletilých, a přiléhavě vzal v potaz potenciální příjmy otce.
12. Podle Ústavního soudu nelze hovořit ani o překvapivosti rozsudku krajského soudu, jak namítá stěžovatel. Krajský soud postupoval procesně správně, pakliže k částečné změně rozsudku okresního soudu přistoupil poté, co v řízení odkázal na rozsáhlé dokazování okresního soudu, z jehož skutkových zjištění nadále vycházel (srov. body 9 a násl. rozsudku krajského soudu) a provedl další nové důkazy k objasnění aktuální situace. Není též pravdou, že by krajský soud zpochybňoval zdravotní omezení stěžovatele (srov. bod 27 napadeného rozsudku krajského soudu). Pouze zdůraznil, že stěžovatel i přes jím tvrzené zdravotní problémy nadále vykonává mj. práci zámečníka a z tohoto zjištění dále vycházel.
13. Pokud jde o námitky stěžovatele brojící proti zpětnému stanovení výživného od 1. 2. 2023, podle Ústavního soudu postupoval krajský soud v souladu s příslušnou právní úpravou (§ 913 a § 922 odst. 1 občanského zákoníku) a vycházel z individuálních okolností posuzované věci. Závěry krajského soudu jsou ostatně též v souladu s nedávnou judikaturou Ústavního soudu (srov. nález ze dne 25. 9. 2024 sp. zn. I. ÚS 871/24 , body 46 až 49).
14. K námitce stěžovatele, že krajský soud rozhodl v rozporu se zásadou reformatio in peius, Ústavní soud pouze stručně uvádí, že tato zásada se v řízení o péči o nezletilé neuplatní (§ 28 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních). Ostatně toho si je podle obsahu ústavní stížnosti vědom i sám stěžovatel (srov. bod 104 ústavní stížnosti).
15. Ústavní soud na základě uvedeného shrnuje, že nezjistil žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být posuzováno jako porušení základních práv stěžovatele a jež by mělo vést ke kasaci napadeného rozhodnutí. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl částečně jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Současně Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele v části, směřující proti výroku VI. napadaného rozsudku okresního soudu, odmítl podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání nebyl Ústavní soud příslušný. O návrhu na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť rozhodl o ústavní stížnosti v krátkém časovém úseku po jejím podání.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. listopadu 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu