Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Radky Svobodové, zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou, sídlem Koliště 259/55, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. června 2025 č. j. 1 As 285/2024-46, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. října 2024 č. j. 29 A 52/2023-70, rozhodnutí Krajského úřadu Olomouckého kraje ze dne 26. září 2023 č. j. KUOK 103797/2023 a rozhodnutí Magistrátu města Prostějova ze dne 10. května 2023 č. j. PVMU 80875/2023 41, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Brně, Krajského úřadu Olomouckého kraje a Magistrátu města Prostějova, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi soudy i správní orgány porušily její základní práva zaručená čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve spojení s čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 4 odst. 3 Listiny.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, stěžovatelka se bránila námitkami proti provedení záznamu bodů v evidenční kartě řidiče, kterým dosáhla celkového počtu 12 bodů.
3. Magistrát města Prostějova tyto námitky zamítl podle § 123f odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu). Krajský úřad Olomouckého kraje prvostupňové rozhodnutí potvrdil ve vztahu ke čtyřem záznamům celkem 10 bodů. Námitce proti provedenému záznamu 3 bodů ke dni 13. 7. 2022 za přestupek podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona o silničním provozu vyhověl a v této části rozhodnutí správního orgánu I. stupně zrušil a věc mu vrátil k novému projednání.
4. Proti tomuto správnímu rozhodnutí se stěžovatelka bránila žalobou, kterou Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") zamítl. Stejně rozhodl Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti.
5. Správní soudy se vypořádaly s argumentací stěžovatelky, že nespáchala přestupky, za které jí byl v registru řidičů proveden bodový záznam. Uvedly, že stěžovatelka správním orgánům nepřednesla věrohodná tvrzení, že se přestupků nemohla dopustit, což dokládala např. potvrzením zaměstnavatele o přítomnosti na pracovišti. Zabývaly se námitkou, že nepodepsala pokutové bloky, přičemž zohlednily především skutečnost, že stěžovatelka byla po spáchání všech přestupků ztotožněna. Správní soudy se vyjádřily rovněž k procesní námitce nemožnosti seznámení se s kompletním spisovým materiálem. Nejvyšší správní soud uzavřel, že "správní orgán I. stupně fakticky stěžovatelce umožnil se seznámit s obsahem spisu a ke všem podkladům se vyjádřit, a to zejména během nahlížení do správního spisu dne 21. 3. 2023. Dále tak učinila dne 27. 3. 2023 a dne 25. 4. 2023."
6. Stěžovatelka namítá, že její argumentace v řízení před správními orgány i soudy byla založena na tvrzené nepravosti podpisů na blokových arších jednotlivých přestupků. Zdůrazňuje, že se těchto přestupků nedopustila. Již v řízení před správním orgánem navrhla důkaz znaleckým posudkem k osvědčení, že podpisy na blokových arších nejsou její, a doložila listinné důkazy prokazující, že v době spáchání přestupků nemohla vozidlo řídit, neboť byla na svém pracovišti. Stěžovatelka má za to, že řízení trpí vadou tzv. opomenutého důkazu, konkrétně jí navrhovaného znaleckého posudku k ověření pravosti jejích podpisů na pokutových blocích. Dovolává se též porušení svého základního práva na účinnou soudní ochranu. Rozpor se základními právy shledává rovněž v tom, že jí byly uloženy povinnosti, sankce za přestupky, aniž by měla možnost se k nim vyjádřit nebo se účinně bránit. Závěrem stížnosti opakuje, že jí správní orgány neumožnily seznámit se s podklady rozhodnutí.
7. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, kromě části prvostupňového správního rozhodnutí týkající se námitky proti provedenému záznamu 3 bodů, kterou odvolací správní orgán zrušil (Ústavní soud není oprávněn rušit, co již bylo zrušeno v předchozím řízení). Stěžovatelka je zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, kromě kasační části rozhodnutí odvolacího správního orgánu. Ústavní soud totiž činí opakovaně závěr, že zásadně nelze připustit ústavní stížnost proti kasačním rozhodnutím.
8. Ústavní soud předně uvádí, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutím vydaným v soudním řízení správním či ve správním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jejich věcná nesprávnost, neboť Ústavní soud není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí správních orgánů a soudů. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydanými) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
9. Těmto požadavkům správní soudy a před nimi též správní orgány dostály. V odůvodnění napadených rozhodnutí se vypořádaly se všemi nyní uváděnými námitkami stěžovatelky (k námitce nepravosti podpisu na blocích, resp. k námitce, že stěžovatelka nemohla přestupky spáchat, neboť se nacházela na pracovišti, srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu, bod 14 a rozsudek krajského soudu, body 19 až 24; k procesní námitce týkající se § 36 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu, body 17 a 18 a rozsudek krajského soudu, body 25 a 26).
Odůvodnění napadených rozhodnutí považuje Ústavní soud za racionální, dostačující a přesvědčivé a nevybočující z nároků kladených ustálenou judikaturou Ústavního soudu na odůvodnění rozhodnutí. Není úkolem Ústavního soudu, aby jako pátý v pořadí opakoval, co stěžovatelce již přesvědčivě vysvětlily správní soudy a správní orgány.
10. Po posouzení obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí tak Ústavní soud shledal, že k tvrzenému zásahu do základních práv stěžovatelky nedošlo. Předložené námitky jsou pouze polemikou s právními závěry správních soudů i správních orgánů, které jsou však výsledkem výkladu a aplikace podústavního práva, jimiž se Ústavní soud může zabývat pouze v případech flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí svévolí a interpretační libovůlí [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471)]. Nic takového přitom v posuzované věci dovodit nelze. Nejvyšší správní soud a před ním též krajský soud a správní orgány aplikovaly adekvátní zákonnou úpravu a vyložily ji způsobem, proti kterému nemá Ústavní soud výhrad. Tyto závěry jsou navíc souladné s předchozí rozhodovací praxí správních soudů (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu, bod 14).
11. Ústavní soud jen stručně doplňuje, že nyní posuzované řízení netrpí deficitem v podobě tzv. opomenutého důkazu. Připomíná, že obecné soudy nejsou povinny vyhovět každému důkaznímu návrhu účastníka řízení, musejí však vysvětlit, proč takovému návrhu nevyhověly. Soudy stěžovatelce vysvětlily, že nepředložila žádné relevantní vysvětlení, které by zavdalo důvod pro pochybnost, že spáchala namítané přestupky. Zdůraznily, že pouhé tvrzení, že podpisy na pokutových blocích nejsou její, které je v rozporu se skutečností, že stěžovatelka musela být při spáchání každého přestupku ztotožněna zasahujícím policistou, nezakládá povinnost správních orgánů provádět složité dokazování, zahrnující například vypracování znaleckých posudků týkajících se pravosti podpisu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu, bod 14).
12. Namítá-li stěžovatelka, že jí byly uloženy sankce za přestupky, které nespáchala a proti kterým neměla možnost se bránit, je nezbytné zdůraznit rozdíl mezi správními řízeními o jednotlivých přestupcích a řízením o námitkách proti provedenému záznamu. Správní orgány (a následně též správní soudy) se v nyní posuzované věci zabývaly hodnocením způsobilosti podkladových rozhodnutí (pokutových bloků) k záznamu bodů v registru řidičů, přičemž dospěly k závěru, že tyto záznamy (s výjimkou uvedenou výše) byly provedeny v souladu se zákonem. Na těchto závěrech neshledal Ústavní soud cokoliv, co by odůvodnilo jeho případný kasační zásah.
13. Ústavní soud shrnuje, že stěžovatelka v ústavní stížnosti představila pouze repetitivně argumentaci, se kterou se však již přesvědčivým způsobem vypořádaly obecné soudy i správní orgány. Ústavní soud proto nespatřuje žádný důvod, pro který by měl jejich závěry z hlediska jemu svěřené ústavní role ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) revidovat.
14. Ústavní soud nezjistil žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky. Odmítl proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti jako návrh, k jehož projednání není podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu příslušný, zčásti jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. září 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu