Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky hlavního města Prahy, sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1 - Staré Město, zastoupené JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou, sídlem Karlovo náměstí 287/18, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. června 2021 č. j. 28 Cdo 860/2021-251, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. října 2020 č. j. 21 Co 141/2020-209 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 5. prosince 2019 č. j. 16 C 413/2018-144, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a Jany Hozmanové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že postupem obecných soudů bylo porušeno její právo ústavně zaručené čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem určil, že vedlejší účastnice (jako žalobkyně) je vlastnicí konkrétních pozemků v katastrálních územích Hlubočepy a Holyně, dále zamítl vzájemný návrh stěžovatelky (jako žalované) na určení, že je vlastnicí stejných pozemků, a uložil jí zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení částku 441 706,50 Kč. Jako nedůvodnou přitom odmítl stěžovatelčinu námitku, že vedlejší účastnice nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem [§ 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")], neboť se svých práv ke sporným pozemkům mohla domáhat podle restitučních předpisů, s odůvodněním, že vedlejší účastnice k postupu podle restitučních předpisů neměla žádný důvod, neboť se legitimně mohla domnívat, že je vlastnicí sporných nemovitostí, a vlastnické právo vedlejší účastnice bylo zpochybněno až po uplynutí lhůt pro uplatnění restitučních nároků. Stejně tak obvodní soud neshledal důvodnou stěžovatelkou vznesenou námitku vydržení, a to z důvodu nedostatku držby sporných pozemků v dobré víře s ohledem na zapsané vlastnické právo vedlejší účastnice v katastru nemovitostí po celou dobu tvrzené držby.
3. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu potvrdil a stěžovatelce uložil nahradit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení ve výši 227 480 Kč. Jde-li o existenci naléhavého právního zájmu, ztotožnil se se závěry obvodního soudu, a dále konstatoval, že k vydržení sporných pozemků nedošlo, neboť stěžovatelka, která uvedla, že je spravovala a prováděla na nich údržbu, netvrdila ani neprokázala, že by je fakticky držela (ovládala).
4. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, které však Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl s tím, že není podle § 237 a § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (jde-li o náklady řízení) přípustné.
5. Úvodem stěžovatelka uvádí, že mělo dojít k porušení jejího práva na ochranu vlastnického práva v důsledku nesprávného posouzení aplikace příslušných předpisů a posouzení předpokladů vzniku držby jakožto předpokladu vydržení, k zásahu do práva na spravedlivý proces (sc. soudní ochranu) v důsledku extrémního nesouladu soudních závěrů se skutkovými zjištěními vzešlými v průběhu řízení a nesprávnosti závěrů o výši nákladů řízení. Mělo dojít i k zásahu do práva na rovné zacházení, protože v průběhu řízení na ni byly nedůvodně kladeny při dokazování a právním posuzování vzniku a existence držby pozemků než na vedlejší účastnici odlišné nároky.
6. Následně stěžovatelka podrobně rekapituluje průběh daného soudního řízení. Dále předestírá svou právní argumentaci k výše uvedeným námitkám. Jde-li o tvrzený zásah do vlastnického práva, stěžovatelka odmítá názor obecných soudů, že na danou věc nelze aplikovat restituční předpisy. Důvodem má být, že vedlejší účastnici byla známa existence restitučního důvodu podle § 6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"), v podobě faktického záboru sporných pozemků státem před rokem 1990, což má být patrno jak z obsahu kupní a darovací smlouvy z roku 1974, tak i z jejích tvrzení obsažených v žalobě. Některé ze sporných pozemků jsou navíc historickými veřejnými statky, neboť se na nich nachází pozemní komunikace postavená v období první republiky. Vedlejší účastnici muselo být známo, že užívání zastavěných pozemků je vyloučeno, a tedy nemohla být v dobré víře, že jí mohou náležet, navíc jako jejich vlastník na seznamu historických veřejných statků byla uvedena obec S. Podle stěžovatelky z provedených důkazů nemůže vyplývat jiný závěr než ten, že se sporné pozemky staly předmětem záboru a stěžovatelce byla tato skutečnost známa, přesto obecné soudy dospěly k závěru, že restituční předpisy nelze aplikovat, a to aniž by se vypořádaly s její argumentací.
7. Dospěly-li podle stěžovatelky obecné soudy k závěru, že vedlejší účastnice o záboru neměla povědomí, bylo třeba zkoumat, kdo ze dvou duplicitně zapsaných vlastníků pozemky fakticky držel a nakládal s nimi jako vlastními. Upozorňuje, že je nabyla na základě rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 11. 8. 1992 a 11. 9. 1992, že nebyla upozorněna, že s pozemky hospodaří někdo jiný, a od samého počátku chopení se držby neměla důvod pochybovat o výlučnosti užívání pozemků. Jde-li o faktické nakládání s pozemky, stěžovatelka tvrdí, že vykonávala všechny složky vlastnického práva, kdy prováděla rekultivaci lesa i těžbu dřeva a pečovala o pozemky zastavěné zmíněnou komunikací, což v řízení doložila, a to na rozdíl od vedlejší účastnice. I když městský soud shledal, že sporné pozemky skutečně spravovala a prováděla na nich údržbu, nedospěl k závěru, že by se chopila držby, což stěžovatelka označuje za zmíněný extrémní nesoulad. Nejvyšší soud jí přisvědčil, že provádění změn na věci není obligatorním znakem držby, přesto nic městskému soudu nevytkl a svůj nelogický závěr doprovodil nepřesvědčivou argumentací.
8. Zmíněná nerovnost účastníků pak byla podle stěžovatelky založena tím, že u vedlejší účastnice obecné soudy konstatovaly, že prokázání nakládání s pozemky po ní nelze objektivně požadovat, neboť byly pro ni prakticky nepoužitelné. Takovou představu stěžovatelka považuje za lichou, neboť i fyzická osoba má právo brát plody (ve smyslu těžby) z lesních pozemků, navíc je zde obecná povinnost vlastníků pečovat o lesní pozemky, a to vykonávala pouze ona. Postavení obou účastnic bylo prakticky identické, a tudíž bylo třeba zkoumat, kdo se držby skutečně chopil a fakticky s nimi nakládal.
9. Stěžovatelka vytýká obecným soudům, že vedlejší účastnici přiznaly náhradu nákladů v excesivní výši, s tím, že přesahují svoji funkci. Náhrada nákladů by neměla být sankčním prostředkem neúspěšného účastníka, ale měla by pokrývat reálně účelně vynaložené výdaje úspěšného účastníka, čemuž tak zde není. O výši nákladů bylo rozhodnuto v duchu ústavně nekonformního konceptu tzv. nepoměrných obtíží ve smyslu § 9 odst. 1 ve spojení s § 8 odst. 1 advokátního tarifu, jak má plynout z judikatury Ústavního soudu.
10. Nadto obecné soudy ověřitelným údajem o ceně nedisponovaly, neboť své rozhodnutí založily na listinném důkazu, který nebyl znaleckým posudkem, ač tak byl vedlejší účastnicí prezentován, na což v řízení poukazovala. V těchto souvislostech stěžovatelka upozorňuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. II. ÚS 2084/14 (všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), obiter dictum nálezu ze dne 17. 10. 2017 sp. zn. I. ÚS 269/16 (N 187/87 SbNU 71) a bod 27 nálezu ze dne 19. 12. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2688/15 (N 230/87 SbNU 763) s tím, že podle aktuální právní úpravy se náklady řízení nemůže zabývat Nejvyšší soud, v důsledku čehož došlo k "zakonzervování" jeho judikatury, na jejíž změnu Ústavní soud apeloval. Podle stěžovatelčina názoru je stávající judikaturní aplikace advokátního tarifu neudržitelná, neboť zakládá zásadní nejistotu účastníků řízení, kdy tito nemohou odhadnout, v jaké výši se budou náklady řízení pohybovat, což v některých případech může znamenat odepření spravedlnosti.
11. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
12. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.
Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
13. Stěžovatelka v prvé řadě argumentuje tím, že vedlejší účastnice se měla domáhat svého práva k předmětným pozemkům podle restitučních předpisů, neboť zde připadal v úvahu restituční titul podle § 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě, a tedy nemá podle judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 o. s. ř. Obecné soudy se již tímto argumentem zabývaly a dospěly k závěru, že k takovému postupu stěžovatelka neměla důvod, neboť byla knihovní vlastnicí předmětných pozemků již od roku 1974 a její vlastnictví (ani) po roce 1990 nebylo zpochybněno.
Ústavní soud přitom nemá, co by těmto závěrům mohl z hlediska ústavnosti vytknout, ostatně ke stejné právní otázce se v obdobných skutkových souvislostech vyjádřil ve svém nálezu ze dne 19. 1. 2021 sp. zn. IV. ÚS 2719/20 , vydaném v řízení o stěžovatelčině ústavní stížnosti. Možno dodat, že ze samotné skutečnosti, že sporné pozemky byly dříve v tzv. užívání organizacemi socialistického sektoru, nelze bez dalšího vyvozovat, že by si stěžovatelka dostatečně nechránila svá práva (cestou restituce), a tím spíše, že šlo o lesní pozemky či že některé z nich byly (již od roku 1938) zastavěny pozemní komunikací, a jejich užívání stěžovatelkou tak nebylo možné, což stěžovatelka sama uvádí v ústavní stížnosti, či nezbytně nutné.
14. Namítla-li stěžovatelka, že obecné soudy vadně posoudily vydržení, Ústavní soud musí poznamenat, že obvodní soud dospěl k závěru, že u ní nebyla splněna podmínka držby sporných pozemků v dobré víře. Tento závěr rovněž koresponduje s názorem vyjádřeným v již uvedeném nálezu sp. zn. IV. ÚS 2719/20 ; v době, kdy mělo dojít k přechodu sporných pozemků na stěžovatelku na základě zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, byla jako jejich vlastnice evidována vedlejší účastnice, což při dostatečné opatrnosti, kterou jistě lze po stěžovatelce jako právnické osobě, k těmto účelům dostatečně personálně vybavené, požadovat, nutně muselo vyvolat pochybnosti o vlastnickém právu státu, resp. o možnosti přechodu tohoto (údajného) vlastnického práva na ni.
15. Z napadeného rozsudku městského soudu pak plyne, že se uvedený soud otázkou dobré víry nezabýval. Zaměřil se na to, zda byla splněna další podmínka vydržení, a to, zda stěžovatelka zacházela se spornými pozemky jako s věcí vlastní, tj. že je fakticky ovládala, a dospěl k závěru, že stěžovatelka tuto skutečnost netvrdila (a neprokázala), přičemž za právně irelevantní považoval její tvrzení, že sporné pozemky spravovala, resp. prováděla na nich údržbu. Nejvyšší soud pak jeho úvahy doplnil v tom ohledu, že pozemky jako nemovité věci "prostě držet fyzicky nelze", a tudíž ze samotné nečinnosti vedlejší účastnice nelze ještě usuzovat na zánik držby - tomu by mohlo být za předpokladu, že by se současně držby chopil někdo jiný (stěžovatelka). Nejvyšší soud se dále zabýval i tím, zda úvahy o faktické držbě sporných pozemků soudů nižších stupňů nejsou vzhledem k individuálním okolnostem případu zjevně nepřiměřené, k takovému závěru však nedospěl.
16. Obdobně se i Ústavní soud k přezkumu takového posouzení staví značně zdrženlivě a zasahuje až v těch případech, kdy jsou příslušné závěry nepřiměřené do té míry, že je lze označit za tzv. extrémní; to je dáno postavením tohoto soudu v ústavním systému orgánů veřejné moci a jeho vztahu k obecné justici (viz výše). V tomto ohledu vzal Ústavní soud v úvahu povahu sporných pozemků, tedy že jsou veřejně užívány, neboť na nich leží pozemní komunikace, anebo jde o lesní pozemky, a že tudíž nelze klást k tíži vedlejší účastnice, že se jako jejich vlastnice neujala faktické držby (např. tím, že by na nich hospodařila); ze stejných důvodů nemusí být považováno za rozhodující, prováděla-li stěžovatelka jakožto územní samosprávný celek na nich údržbu. Na základě všech těchto důvodů Ústavní soud neshledal, že by závěr obecných soudů o nedůvodnosti stěžovatelčiny námitky vydržení nemohl z hlediska ústavnosti obstát.
17. Námitku, týkající se náhrady nákladů řízení, resp. výše odměny právního zástupce vedlejší účastnice, stěžovatelka uplatnila v odvolání, městský soud se jí zabýval a náležitě vypořádal, když poukázal na to, že stěžovatelka v řízení před obvodním soudem žádné výhrady proti ocenění sporných nemovitostí Ing. Renatou Gruntovou, certifikovanou odhadkyní, neměla, a ani v odvolání správnost daného ocenění (stanovení ceny obvyklé) relevantním způsobem nezpochybnila. Namítá-li stěžovatelka, že jmenovaná není soudní znalkyní, z nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.
ÚS 2688/15 , kterého se sama dovolává, plyne, že i když znalecký posudek představuje nejpřesnější způsob stanovení hodnoty předmětu sporu, nejde o způsob jediný, kdy k ocenění sporem dotčených nemovitostí lze využít např. účastníkem předložené stanovisko realitní kanceláře, a to zejména za situace, kdy ostatní účastníci řízení obsah tohoto stanoviska nerozporují. Jde-li o vlastní interpretaci § 8 odst. 1 a § 9 odst. 4 písm. c) advokátního tarifu, městský soud vyšel z ustálené judikatury Nejvyššího soudu, přičemž jde o výklad standardní, Ústavním soudem aprobovaný, a nikoliv tedy o výkladovou svévoli, odůvodňující zásah tohoto soudu do nezávislého soudního rozhodování.
18. Poukazuje-li stěžovatelka na kritické poznámky Ústavního soudu obsažené ve výše uvedených nálezech k aktuální právní úpravě, pak z těchto rozhodnutí neplyne, že by obecnými soudy zastávaná intepretace byla ústavně nekonformní nebo že by samotná právní úprava byla neústavní (v opačném případě by musel být zvolen postup podle § 78 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Dlužno dodat, že stěžovatelka se účastní celé řady obdobných soudních sporů a s možností, že jí bude v souladu s konstantní judikaturou uložena povinnost k úhradě nákladů právního zastoupení podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu, musela být srozuměna.
19. Ústavní soud uzavírá, že posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. října 2021
Pavel Šámal v. r. předseda senátu