Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele M. G. W., zastoupeného JUDr. Milanem Hulíkem, Ph.D., advokátem, sídlem Bolzanova 1615/1, Praha 1 - Nové Město, proti vyrozumění Krajského státního zastupitelství v Praze ze dne 9. července 2021 č. j. 2 KZN 137/2021-15, vyrozumění Okresního státního zastupitelství Praha-východ ze dne 27. ledna 2021 č. j. 0 ZN 177/2020-11 a vyrozumění Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Územního odboru Praha venkov-východ, Oddělení obecné kriminality ze dne 19.
listopadu 2020 č. j. KRPS-248737-12/TČ-2020-011581, za účasti Krajského státního zastupitelství v Praze, Okresního státního zastupitelství Praha-východ a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Územního odboru Praha venkov-východ, Oddělení obecné kriminality, sídlem Zahradnická 1877/1, Brandýs nad Labem, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených vyrozumění s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 7 odst. 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že policejní orgán Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Územního odboru Praha venkov-východ, Oddělení obecné kriminality, sídlem Zahradnická 1877/1, Brandýs nad Labem (dále jen "policejní orgán"), prováděl na základě oznámení právního zástupce stěžovatele ze dne 4. 8. 2020 šetření ve věci podezření z trestného činu podvodu podle § 209 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, k němuž mělo dojít tím, že v soudním řízení vedeném u Okresního soudu Praha-východ (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 6 C 164/2008 došlo od žalovaného K. B. k uplatnění zápočtu pohledávky, která již měla být vymožena. Ve zmíněné věci vedené u okresního soudu pod sp. zn. 6 C 164/2008 šlo o žalobu stěžovatele na vydání "kubistické židle", event. na zaplacení částky ve výši 12 000 000 Kč vůči žalovanému K. B. V průběhu tohoto řízení byla vznesena námitka započtení žalovaným a okresní soud vzal za prokázané, že žalovanému byly postoupeny pohledávky původního věřitele stěžovatele platně postupní smlouvou. Žalovaný se tak stal novým věřitelem s možností uplatnit tyto pohledávky kompenzační námitkou k zápočtu. Okresní soud vzal současně za prokázané, že dopisem ze dne 17. 10. 2018 žalovaný učinil vůči stěžovateli kompenzační projev, kterým předmětné pohledávky až do výše 300 000 Kč platně a řádně započetl.
3. Na základě výsledku provedeného šetření byl stěžovatel prostřednictvím svého právního zástupce v záhlaví specifikovaným přípisem policejního orgánu vyrozuměn o tom, že věc byla založena ad acta, neboť provedeným šetřením podle § 158 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a podle zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, nebyly zjištěny skutečnosti důvodně nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin a odůvodňující zahájení úkonů trestního řízení podle § 158 odst. 3 trestního řádu.
4. Postup policejního orgánu byl z podnětu právního zástupce stěžovatele přezkoumán Okresním státním zastupitelstvím Praha-východ (dále jen "okresní státní zastupitelství"), které stěžovateli shora označeným vyrozuměním sdělilo, že se s postupem policejního orgánu ztotožnilo. Při posuzování věci vzalo v úvahu, že ve věci vedené pod sp. zn. 6 C 164/2008 se okresní soud i Krajský soud v Praze jako soud odvolací námitkou stěžovatele, že K. B. uplatnil zápočet pohledávky, která již byla jednou uhrazena, řádně zabývaly, když měly k dispozici listinné materiály potvrzující tvrzené skutečnosti. Rovněž okresní státní zastupitelství poukázalo na to, že ani vědomým uplatněním námitky započtení pohledávky, která již byla uspokojena, v řízení před soudem by bez dalšího nedošlo k naplnění znaků trestného činu podvodu. Okresní státní zastupitelství uzavřelo, že v předmětné věci nebylo prokázáno, že by někdo byl uveden v omyl, a nebyly shledány závady v postupu policejního orgánu, neboť nebylo dáno podezření z žádného trestného činu.
5. Z podnětu právního zástupce stěžovatele Krajské státní zastupitelství v Praze (dále jen "krajské státní zastupitelství") přezkoumalo v rámci svých dohledových oprávnění postup okresního státního zastupitelství a v napadeném vyrozumění shledalo, že okresní státní zastupitelství důvodně na základě shromážděných listinných materiálů dospělo k závěru, že ve věci nejsou dány žádné okolnosti, které by odůvodňovaly zahájení trestního stíhání. Konstatovalo, že šetření ve věci bylo provedeno v dostatečném rozsahu, aby o věci bylo možné rozhodnout. V podrobnostech odkázalo na vyrozumění státního zástupce okresního státního zastupitelství s tím, že jsou v něm uvedeny všechny zásadní skutečnosti. Dodalo, že Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích učinil závěr, že uplatněním byť neexistující pohledávky v civilním řízení nemůže být naplněna skutková podstata trestného činu podvodu. Soud, ať již v řízení sporném či nesporném, je povinen zjišťovat skutkový stav věci bez důvodných pochybností a je tedy místem nalézání práva. Platnost tohoto názoru nebyla dotčena ani později vydanými stanovisky. V předmětné věci je nutné vycházet i z toho, že nebylo ani zjištěno, že by v soudním řízení byl předložen listinný důkazní prostředek, který by byl padělaný či pozměněný, když soudy vycházely pouze z obsahu listin, které podrobně citují ve svých rozsudcích. Vzhledem k tomu, že v postupu státního zástupce okresního státního zastupitelství nebylo shledáno pochybení, nebyla ve věci přijata žádná další opatření.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že napadenými rozhodnutími orgánů činných v trestním řízení mu byla odepřena spravedlnost. Opakovaně vyjadřuje nesouhlas s názorem příslušných orgánů činných v trestním řízení, že vědomě uplatněná námitka započtení pohledávky, která již byla uspokojena, v řízení před soudem nemůže naplnit znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 209 trestního zákoníku. Gramaticky rozebírá skutkovou podstatu zločinu podvodu a má za to, že v posuzované věci byly všechny znaky skutkové podstaty zmíněného trestného činu naplněny. Podotýká, že výklad zákona musí být v souladu s ústavním pořádkem České republiky a že v žádném řízení nemůže být poškozený trestným činem zbaven práva na spravedlivý (sc. řádný) proces. K tomu odkazuje na judikaturu Ústavního soudu k právu na spravedlivý (sc. řádný) proces a právu na účinné vyšetřování s tím, že příslušné orgány činné v trestním řízení tato jeho práva nerespektovaly.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána vyrozumění napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejně dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
9. K nyní posuzované věci Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující subsidiaritu přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci Ústavním soudem a související zdrženlivost v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Zmíněné zásady se specificky projevují též při posuzování ústavních stížností brojících proti rozhodnutím a zásahům orgánů veřejné moci učiněným v průběhu přípravného řízení trestního. Možnost zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení v trestním procesu je nutno vykládat přísně restriktivním způsobem.
Ústavní soud se takto cítí být povolán korigovat pouze takové excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Přípravné řízení trestní prakticky neustále podléhá kontrole státního zastupitelství. Ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti orgánů činných v trestním řízení je tak v přípravném řízení třeba považovat za zásadně nepřípustnou a možnost jejího uplatnění vykládat restriktivně. Jeho kasační intervence je namístě pouze ve výjimečných případech, kdy s ústavní stížností napadeným rozhodnutím je spojen nepřijatelný zásah do základních práv a svobod stěžovatele.
Trestní řízení je vztahem mezi pachatelem a státem, což také znamená, že ústavně není zaručeno právo třetí osoby (např. oznamovatele, poškozeného), aby jiná osoba byla trestně stíhána a případně i odsouzena. Současně však nelze pominout, že je pozitivní povinností státu zajistit ochranu základních práv, a to i prostřednictvím efektivního trestního řízení. Požadavek účinného vyšetřování je však "pouze" procesní povinností tzv. náležité péče, a nikoliv povinností ve vztahu k jeho výsledku. Účinné vyšetřování tak nezaručuje žádný konkrétní výsledek, nýbrž pouze řádnost postupu daného orgánu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5.
11. 2019 sp. zn. II. ÚS 1349/19 ).
10. Právo na účinné vyšetřování trestné činnosti, jehož se stěžovatel de facto dovolává, v ústavně právní rovině nezaručuje přijetí konkrétních právních závěrů, ale pouze právo na zjištění a vyhodnocení skutkových okolností trestního řízení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018 sp. zn. III. ÚS 2042/17 ). Jinými slovy povinnost vedení efektivního vyšetřování se týká (existence) prostředků, a nikoliv dosažení výsledku [srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 3196/12
(N 152/74 SbNU 301), usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 4065/14 ]. Ústavnímu soudu tak obecně nepřísluší z podnětu stěžovatele přezkoumávat samotné rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, jde-li o materiální důvody (opodstatněnost) a důvodnost zahájení, či naopak nezahájení trestního stíhání, ale může pouze přezkoumat, zda postup orgánů činných v trestním řízení, kterým ke svému rozhodnutí dospěly, byl v souladu s požadavky na účinné vyšetřování (srov. usnesení ze dne 29. 10. 2013 sp. zn. I. ÚS 2886/13 ).
11. V nyní posuzované věci Ústavní soud po posouzení stěžovatelem napadených rozhodnutí neshledal, že by byl namístě jeho zásah. Z napadených vyrozumění policejního orgánu, okresního státního zastupitelství a krajského státního zastupitelství coby dohledového orgánu se podávají konkrétní argumenty, proč nebyly shledány důvody k zahájení trestního stíhání pro podezření ze spáchání zločinu podvodu podle § 209 trestního zákoníku, jehož se měl dopustit K. B. Tvrzení stěžovatele uplatněná v trestním oznámení nebyla žádným z provedených důkazů prokázána, proto nebyly dány důvody k zahájení trestního stíhání.
12. Ústavní soud zdůrazňuje, že sám nemůže nahrazovat ani doplňovat skutková zjištění k tomu povolaných orgánů. Pochybení takového charakteru, které by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu, v posuzované věci shledáno nebylo. Ústavní soud má za to, že postup orgánů činných v trestním řízení vedoucí k vydání napadených vyrozumění nevykazuje žádné neústavní deficity a že závěry učiněné ve věci rozhodujícími orgány činnými v trestním řízení nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.
13. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. října 2021
Pavel Šámal v. r. předseda senátu