Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Z. N., zastoupeného Mgr. Ondřejem Filipem, advokátem, sídlem Komenského 156, Ústí nad Orlicí, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. dubna 2018 č. j. 6 Tdo 358/2018-32, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 15. listopadu 2017 č. j. 14 To 300/2017-459 a rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 5. září 2017 č. j. 2 T 105/2017-443, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích a Okresního soudu v Ústí nad Orlicí jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
3. Stěžovatel byl rozsudkem okresního soudu ze dne 5. 9. 2017 č. j. 2 T 105/2017-443 uznán vinným ze spáchání přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, který byl stěžovateli podle § 81 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen, a to na zkušební dobu dvou let. Stěžovateli byla zároveň uložena povinnost zaplatit poškozené obchodní společnosti DEKTRADE, a.s., náhradu škody ve výši 256 586 Kč a poškozené obchodní společnosti Stavebniny DEK a.s.
náhradu škody ve výši 34 797 Kč. Předmětného přečinu se měl stěžovatel dle okresního soudu dopustit tím, že jako jednatel stavební obchodní společnosti AVI-MONT s.r.o. uzavřel s poškozenými obchodními společnostmi DEKTRADE, a.s. a Stavebniny DEK a.s. rámcové smlouvy, na jejichž základě odebral stavební materiál, který byl následně použit na stavebních zakázkách společnosti AVI-MONT s.r.o., a přestože byly zakázky společnosti AVI-MONT s.r.o. řádně uhrazeny, příslušnou část inkasovaných finančních prostředků ani přes urgence neodvedl poškozeným obchodním společnostem, ačkoli věděl, že součástí uzavřených rámcových smluv byla mj. tzv. doložka o výhradě vlastnictví, podle níž vlastnické právo ke zboží, a tedy i k finančním prostředkům, které za něj obdrží, nabývá kupující teprve úplným zaplacením kupní ceny, k čemuž však nedošlo, neboť stěžovatel získané finanční prostředky použil nebo nechal použít na jiné účely, čímž poškozeným obchodním společnostem způsobil větší škodu.
4. Odvolání stěžovatele proti rozhodnutí okresního soudu bylo usnesením krajského soudu ze dne 15. 11. 2017 č. j. 14 To 300/2017-459 podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), zamítnuto.
5. Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2018 č. j. 6 Tdo 358/2018-32, podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítnuto.
9. Ústavní soud již ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry s nimi nejsou v "extrémním nesouladu" a zda je interpretace použitého práva ústavně konformní. Ústavněprávním požadavkem také je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna [blíže viz např. usnesení ze dne 26. 3. 2015 sp. zn. III. ÚS 621/15 a mnohá další (všechna rozhodnutí Ústavního soudu dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
10. Žádné z výše naznačených pochybení, která by jedině mohla vést k jeho kasačnímu zásahu, však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud má naopak za to, že předmětná ústavní stížnost je pouze pokračující polemikou stěžovatele s právním závěrem obecných soudů, že stěžovatel svým jednáním naplnil skutkovou podstatu trestného činu zpronevěry, když stěžovatel toliko opakuje své argumenty, které uplatnil již ve svém odvolání i dovolání a s nimiž se již řádným a přesvědčivým (ba dokonce vyčerpávajícím) způsobem vypořádaly krajský a Nejvyšší soud. Stěžovatel pak nepřípustně očekává, že Ústavní soud tyto závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu. Tato role však Ústavnímu soudu nepřísluší. V podrobnostech Ústavní soud uvádí k námitkám stěžovatele následující.
11. Ústavní soud předně nemohl přisvědčit tvrzení stěžovatele, že výklad § 206 trestního zákoníku zastávaný obecnými soudy je třeba považovat za protiústavní z důvodu, že - jak uvedl stěžovatel - rozšiřuje trestnost i na situace, kterých si občané nemohou být vědomi, neboť doložka o výhradě vlastnického práva bývá prodávajícími zařazována do složitých a rozsáhlých rámcových smluv uzavíraných i mnoho let před provedením konkrétního obchodu. Ústavní soud považuje naopak za nutné poukázat na to, že předmětné rámcové smlouvy, které byly stěžovatelem osobně podepsány na každé jejich straně, sestávají pouze ze dvou stran textu (resp. ze dvou a půl strany v případě Rámcové kupní smlouvy č. 22566/2016 uzavřené dne 4.
1. 2016 kvůli použití většího písma), a to včetně obchodních podmínek prodávajícího. Dle názoru Ústavního soudu přitom nejde o text, který by byl nepřehledný, nadměrně dlouhý a pro právního laika nesrozumitelný. V řízení bylo navíc svědeckou výpovědí svědka B. prokázáno, že tento svědek se stěžovatelem ustanovení o výhradě vlastnictví výslovně probíral, jeho obsah byl tedy stěžovateli znám a stěžovatel jej následně rovněž odsouhlasil. Tyto skutečnosti, které byly zjištěny obecnými soudy, přitom stěžovatel ve své ústavní stížnosti nezpochybnil.
Tím je dle názoru Ústavního soudu zřejmě vyvrácena argumentace stěžovatele stran zařazení předmětných doložek do "složitých a rozsáhlých smluv", jakož i jeho tvrzení, že mu nebyl obsah předmětné doložky znám, resp. že ji ve smlouvě nezaznamenal.
12. Ústavní soud nemohl souhlasit ani s názorem stěžovatele, že shora uvedený výklad § 206 trestního zákoníku zastávaný obecnými soudy je příliš rozšiřující z důvodu, že občané si nemohou být trestnosti svého jednání vědomi kvůli neznalosti příslušné judikatury Nejvyššího soudu, konkrétně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2015 č. j. 7 Tdo 1279/2015-33. To proto, že výklad předmětného ustanovení, k němuž se Nejvyšší soud přihlásil v právě uvedeném usnesení a který převzaly soudy všech stupňů též v nynější věci, je výkladem ve prospěch obviněného (a tedy i stěžovatele).
Tento výklad Nejvyššího soudu totiž reaguje na specifické situace, kdy byla mezi stranami kupní smlouvy sjednána doložka o výhradě vlastnického práva, na jejímž základě vlastnické právo na kupujícího přejde až v okamžiku úplného zaplacení kupní ceny (nikoli tedy v okamžiku předání věci či v okamžiku uzavření kupní smlouvy), přičemž předmětem převodu je zboží, které je již ze své povahy určeno k jeho dalšímu zapracování kupujícím do díla pro třetí osobu. Nejvyšší soud v této situaci dovodil, že předmětem zpronevěry spáchané kupujícím není zakoupené (a dosud zcela nezaplacené) zboží, ale peněžní ekvivalent za provedení díla, kterého se kupujícímu od třetí osoby dostane.
Pokud by obecné soudy k takovému výkladu nepřistoupily, pak by to neznamenalo, že by jednání stěžovatele nenaplňovalo znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry, jak se stěžovatel mylně domnívá. Znamenalo by to pouze to, že by stěžovatel nebyl oprávněn předmětné zboží (bez ohledu na jeho charakter) až do jeho úplného zaplacení prodávajícímu použít. Pokud by tak učinil, pak by se při neexistenci výše uvedené teorie o "transformaci účinků výhrady vlastnického práva ke zboží do peněžního ekvivalentu" přečinu zpronevěry dopustil již v okamžiku, kdy by předmětné zboží zabudoval do díla prováděného pro třetí osobu, neboť již tímto okamžikem by došlo k přisvojení věci, která byla stěžovateli svěřena, nikoli tedy až v okamžiku, kdy se do dispozice stěžovatele dostal od objednavatele díla její peněžní ekvivalent.
Za této situace proto Ústavní soud nemohl uzavřít, že by tento způsob výkladu byl v rozporu s ústavním pořádkem (obdobně viz usnesení ze dne 15. 3. 2018 sp. zn. I. ÚS 303/18 ). Argumentace stěžovatele, že si nemohl být pro neznalost příslušné judikatury vědom trestnosti svého jednání, proto nemůže obstát.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. ledna 2019
Jan Filip v. r. předseda senátu