Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti UNIMEX-INVEST, s. r. o., sídlem Svojsíkova 1596/2, Ostrava, zastoupené doc. JUDr. Zdeňkem Koudelkou, Ph.D., advokátem, sídlem Optátova 874/46, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. června 2022 č. j. 7 Afs 394/2020-80 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. listopadu 2020 č. j. 22 Af 80/2017-126, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Finančního úřadu pro Moravskoslezský kraj, sídlem Na Jízdárně 3162/3, Ostrava, a obchodní společnosti Wildt & Biolek, v. o. s., sídlem Bohuslava Martinů 1038/20, Hradec Králové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že zasáhly do jejího práva zaručeného v čl. 2 odst. 3 Ústavy, práva na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jehož součástí je rovněž právo na zachování právní jistoty, porušily princip legitimního očekávání, který je zakotven v ústavněprávní rovině ochrany majetku (viz čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě), a současně zasáhly do ústavně zaručeného práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka současně navrhla odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že vedlejší účastník nařídil vůči stěžovatelce daňovou exekuci vydáním exekučních příkazů, které stěžovatelka napadla žalobou u Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud"), když zpochybnila především vykonatelnost rozhodnutí uvedených ve výkazu nedoplatků, neboť ta jí nemohla být řádně doručena z důvodu absence statutárního orgánu stěžovatelky. Krajský soud exekuční příkazy rozsudkem zrušil a věc vrátil vedlejšímu účastníkovi k dalšímu řízení, což odůvodnil absencí statutárního orgánu stěžovatelky, čímž nemohlo dojít k účinnému doručení sporných rozhodnutí.
3. Vedlejší účastník podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost, na jejímž základě Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc krajskému soudu vrátil k dalšímu řízení s konstatováním, že doručení sporných rozhodnutí nebylo komplexně posouzeno. Po vrácení věci krajský soud opětovně rozhodl a opět exekuční příkazy zrušil s odůvodněním, že vedlejší účastník činil závěr o doručení sporných rozhodnutí bez ohledu na to, jaká osoba se do datové schránky přihlásila, a na skutečnost, že stěžovatelka v dané době neměla v obchodním rejstříku zapsán statutární orgán.
4. Vedlejší účastník znovu podal kasační stížnost proti rozsudku krajského soudu; Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a uložil krajskému soudu posoudit doručení, a to především optikou ustálené judikatury zdůrazňující bdělost uživatelů datových schránek. Následně krajský soud napotřetí rozhodl a napadeným rozsudkem žalobu stěžovatelky zamítl se závěrem, že sporná rozhodnutí jí byla řádně doručena tím, že se do její datové schránky přihlásila osoba disponující přístupovými údaji, a stala se tak vykonatelnými exekučními tituly. Soud se také neztotožnil s názorem stěžovatelky, že bylo povinností vedlejšího účastníka jako správce daně ustanovit jí zástupce podle § 10 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZSDP").
5. Stěžovatelka podala proti zamítavému rozsudku krajského soudu kasační stížnost z důvodu nesprávného posouzení účinného doručení rozhodnutí vedlejšího účastníka s důrazem na skutečnost, že v rozhodné době neměla jednatele, a tudíž nemohla účinně jednat. O kasační stížnosti zamítavě rozhodl Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem, neboť ji shledal nedůvodnou (část kasační argumentace jako nepřípustnou). V odůvodnění uvedl, že smyslem umožnění podání opakované kasační stížnosti stěžovatelky není prostor k polemice s předchozím zrušujícím rozsudkem kasačního soudu, jenž je svým názorem vysloveným v téže věci dříve sám vázán.
6. Stěžovatelka je přesvědčena, že již řízení před vedlejším účastníkem bylo zatíženo závažnou vadou, která spočívá v právním posouzení doručování podkladových rozhodnutí pro posouzení nabytí právní moci a následné vedení daňové exekuce. S právním posouzením doručování stěžovatelka nesouhlasí a nesouhlasí ani se způsobem, jakým se s věcí vypořádal Nejvyšší správní soud, který kasační stížnost shledal nepřípustnou. Stěžovatelka namítá, že soudy její argumenty o zániku funkce statutárního orgánu, jeho výmazu z obchodního rejstříku a doručování do aktivní datové schránky v době neexistence statutárního orgánu stěžovatelky a "nicotnosti" rozhodnutí finančního úřadu posoudily nezákonně. Dále také namítá, že odůvodnění soudních rozhodnutí postrádá odpovídající právní argumentaci na veškeré její námitky.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná základní práva nebo svobody.
9. Podle Ústavního soudu je postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, záležitostí správních orgánů a posléze pak správních soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci s nimi nejsou v extrémním nesouladu, a zda podaný výklad práva je i ústavně souladný, resp. není-li naopak zatížen libovůlí.
10. Ústavní soud shledal, že Nejvyšší správní soud poskytl krajskému soudu před jeho posledním rozhodnutím vodítko pro vlastní posouzení věci odkazem na judikaturu o podmínkách doručování do datové schránky a jeho účinnosti, a krajský soud v napadeném rozsudku v těchto intencích rozhodl. Je namístě uvést, že právě a jenom doručování do datové schránky, resp. otázka účinnosti doručování do datové schránky, bylo tou posuzovanou otázkou, a nikoliv jednání právnické osoby před soudem, resp. správním orgánem; obě otázky, jak účinnost doručení, tak schopnost právnické osoby jednat, je nutno od sebe oddělit, o čemž svědčí i skutečnost, že tato zvláštní forma doručování má vlastní právní úpravu odlišnou od doručování upraveného jinými procesními předpisy, což potvrzuje i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16.
4. 2019 č. j. 23 Cdo 641/2019-41. Použitím zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o elektronických úkonech"), nemohlo být v nyní posuzované věci zasaženo právo stěžovatelky na soudní ochranu.
11. Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je toliko opakováním námitek, které stěžovatelka uplatnila v řízení před správními soudy, jež se s nimi ústavně souladným způsobem vypořádaly. Skutečnost, že se stěžovatelka s právním hodnocením soudů neztotožňuje, ještě nečiní ústavní stížnost opodstatněnou. Krajský soud na námitky stěžovatelky v napadeném rozsudku náležitě reagoval a svůj závěr řádně, logicky a srozumitelně odůvodnil. Ústavní soud si ověřil, že také Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku dostatečně objasnil důvody, které vedly k zamítnutí kasační stížnosti (body 15. a násl. odůvodnění napadeného rozsudku), a náležitě se vypořádal se všemi stěžovatelčinými námitkami, která v ústavní stížnosti svoji argumentaci vesměs opakuje a pomíjí, že výklad jiných podústavních předpisů Ústavnímu soudu nepřísluší. Jejich výklad podaný správními soudy považuje Ústavní soud za ústavně souladný a prostý libovůle.
12. Jak již bylo uvedeno výše, stěžovatelka v kasační stížnosti pouze namítá, že jí měl být kvůli absenci jednatele správcem daně ustanoven zástupce, a protože se tak nestalo, nemohlo dojít k řádnému doručení sporných rozhodnutí, kteroužto otázku krajský soud chybně posoudil. Nutno však dodat, že krajský soud se uvedenou otázkou poměrně podrobně zabýval, přičemž řádně a srozumitelně vysvětlil, proč vedlejší účastník za daných skutkových okolností nepostupoval v rozporu se zákonem, doručoval-li v rozhodné době do datové schránky stěžovatelky a neustanovil jí zástupce.
Stěžovatelka však na tuto jeho obsáhlou argumentaci nijak konkrétně nereaguje. Nepolemizuje tedy s rozhodovacími důvody krajského soudu, ale pouze opakuje argumenty, s nimiž se krajský soud důsledně vypořádal. K námitce o nutnosti ustanovení zástupce podle § 10 odst. 2 ZSDP Ústavní soud dodává, že předpokladem použití uvedeného ustanovení je vznik pochybností správce daně o tom, kdo je oprávněn za daňový subjekt jednat. V posuzované věci stěžovatelka z pohledu vedlejšího účastníka měla zpřístupněnou datovou schránku a aktivně přebírala doručované písemnosti, čemuž svědčí zákonný předpoklad, že přihlašující se osoba, která disponuje přístupovými údaji, je osobou oprávněnou.
Žádná okolnost nenasvědčovala tomu, aby vedlejšímu účastníkovi vznikly v souvislosti s doručováním písemností stěžovatelce jakékoliv pochybnosti o tom, kdo je oprávněn za ni jednat. Právě v tomto ohledu leží odpovědnost na právnické osobě, která je ve smyslu § 9 odst. 2 zákona o elektronických úkonech povinna zacházet s přístupovými údaji tak, aby nemohlo dojít k jejich zneužití.
13. Ústavní soud dále připomíná, že právo na soudní ochranu, jehož porušení se stěžovatelka dovolává, nelze vykládat tak, že by se jí garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající jejím představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na řádné soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Stěžovatelka měla možnost obecným soudům předložit svůj náhled na věc a přesvědčit je. Skutečnost, že je nepřesvědčila, porušení jejích práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny nepředstavuje - neúspěch v soudním sporu nelze sám o sobě považovat za porušení ústavně zaručených práv a svobod [viz usnesení ze dne 27. 10. 1994 sp. zn. III. ÚS 44/94
(rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
14. Závěrem Ústavní soud uvádí, že stěžovatelka opomněla vzít v potaz, že se od uživatelů datových schránek vyžaduje jistý stupeň "bdělosti" nejen při nakládání s přístupovými údaji (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2015 č. j. 4 As 160/2015-43 a ze dne 26. 8. 2015 č. j. 3 Ads 21/2015-44), ale i při zajištění fungování jejich vnitřního uspořádání (viz rozsudek ze dne 28. 8. 2019 č. j. 2 Afs 138/2018-48).
15. Na základě výše uvedeného Ústavní soud neshledal žádné porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv a svobod, a proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl její ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
16. O návrhu na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť o ústavní stížnosti rozhodl bez zbytečného odkladu poté, co ji obdržel.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. ledna 2023
Jan Filip v. r. předseda senátu