IV.ÚS 237/26 ze dne 18. 3. 2026
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele A. A. (jedná se o pseudonym), t. č. Vazební věznice Olomouc, zastoupeného Mgr. Richardem Frommerem, advokátem, sídlem Ostružnická 325/6, Olomouc, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. listopadu 2025 č. j. 47 To 488/2025-58 a usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 20. října 2025 č. j. 0 Nt 1032/2025-25, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva garantovaná čl. 8 odst. 1, 2 a 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatel je vazebně stíhán pro zvlášť závažný zločin znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea druhá, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, zločin týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. d) trestního zákoníku a přečin ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) trestního zákoníku. Těchto trestných činů se měl dopustit jako pěstoun nezletilé poškozené, kterou měl fyzicky i psychicky týrat a sexuálně zneužívat. Do vazby byl vzat 22. 4. 2025 usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 24. 4. 2025 č. j. 0 Nt 512/2025-21, ve znění usnesení Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 47 To 249/2025, z důvodu uvedeného v § 67 písm. a) trestního řádu, tj. že hrozí nebezpečí, že by mohl uprchnout nebo se skrývat, aby se trestnímu stíhání či případnému trestu vyhnul.
3. Okresní soud následně svým ústavní stížností napadeným usnesením rozhodl o ponechání stěžovatele ve vazbě. Současně nepřijal jeho písemný slib a ani nad ním nestanovil dohled probačního úředníka. Měl totiž za to, že trestní stíhání je proti stěžovateli vedeno důvodně a důvodnost stíhání podpírá celá řada zajištěných důkazů. Svědci potvrdili, že na poškozené opakovaně spatřili stopy po fyzickém násilí i to, že se jim poškozená svěřila, že byla týrána a sexuálně zneužita stěžovatelem. Ze znaleckého dokazování vyplynulo, že poškozená trpí v důsledku psychického i fyzického týrání a zneužívání tzv. syndromem CAN.
4. Současně dospěl k závěru, že nadále trvají důvody vazby útěkové, tj. reálně hrozí, že stěžovatel po propuštění z vazby uprchne nebo se bude skrývat, aby se vyhnul trestnímu stíhání a případnému trestu. Stěžovatel je stíhán pro vysoce společensky nebezpečnou trestnou činnost a v případě odsouzení mu hrozí nepodmíněný trest odnětí svobody ve výši 5 až 12 let. Stíhané trestné činnosti se měl navíc dopustit v době podmíněného odsouzení a hrozí mu tedy, že mu bude tento podmíněný trest odnětí svobody změněn na trest nepodmíněný, a to s výměrou 2 let a 6 měsíců (jedná se o trestní věc vedenou okresním soudem pod sp. zn.
4 T 72/2020). V rámci posledně zmíněného trestního řízení musel stěžovatel být vzat do útěkové vazby, aby bylo možné řízení vůbec skončit. Stěžovatel autoritu soudu nepřijal, a i po pravomocném odsouzení tvrdí, že je nevinný. To odpovídá závěrům znaleckého posudku zpracovaného k osobě stěžovatele, z něhož plyne, že stěžovatel je paranoidní osobností s disociálními a histrionskými rysy. Jeho osobnost je patologicky strukturovaná, má nízkou frustrační toleranci, nedostatečnou schopnost sebekontroly, tendence k manipulaci, účelovému jednání a nerespektuje hranice druhých, je nekritický a má sklony k trvalé zášti a kverulacím (body 6 a 7 usnesení okresního soudu).
Stěžovatel vypověděl, že nese těžce své obvinění a nejlepší by bylo se skrýt (byť současně uvedl, že nejlépe se skryje ve vězení). Okresní soud dále vzal v úvahu, že stěžovatel nemá pevné pracovní ani majetkové vazby na konkrétní místo. Zohlednil též, že přípravné řízení dosud nebylo ukončeno, avšak ve vyšetřování neshledal žádné průtahy (bod 7 usnesení okresního soudu).
5. Toto rozhodnutí okresního soudu napadl stěžovatel stížností, kterou krajský soud jako nedůvodnou zamítl. Ztotožnil se se závěry okresního soudu a dále doplnil, že závěry recentně zpracovaných znaleckých posudků (především k osobnosti stěžovatele) jej vedou k závěru o zesílení vazebních důvodů (bod 11 rozhodnutí krajského soudu). Krajský soud reagoval na argumentaci stěžovatele, který se s odkazem na aktuální výpověď poškozené (měla popřít svá dřívější tvrzení, že ji stěžovatel znásilnil, a uvést, že si vše vymyslela) domáhal změny právní kvalifikace skutku, neboť obvinění ze zvlášť závažného zločinu znásilnění se jeví ve světle její výpovědi jako nedůvodné.
Podle názoru krajského soudu je v tomto směru potřeba vyčkat na doplnění dalších důkazů, včetně zbývajících částí znaleckých posudků. Z jejich dosud zpracovaných částí totiž lze i nadále dovozovat důvodnost trestního stíhání stěžovatele i pro zvlášť závažný zločin znásilnění. Krajský soud konečně poznamenal, že v postupu policejního orgánu nedochází k žádným průtahům (bod 8 rozhodnutí krajského soudu).
II. Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel namítá, že mu byla prodloužena vazba, aniž by byly jakkoli přijatelně vypořádány argumenty obhajoby proti jejímu pokračování. Má za to, že nedošlo k naplnění důvodu vazby útěkové. Obecné soudy založily svá rozhodnutí především na konstatování, že v jiné proti němu v minulosti vedené trestní věci (řízení vedené okresním soudem pod sp. zn. 4 T 72/2020) na něj byla uvalena vazba z důvodů jeho přístupu k řízení. To považuje stěžovatel za nespravedlivé, protože nespravedlivé bylo již uvalení vazby v původní věci. Důvodem, proč byl v minulosti vzat do vazby, byl nesprávný závěr soudů, že se bez omluvy nedostavil k hlavnímu líčení konanému dne 14. 7. 2021. Obecné soudy se tudíž nyní měly dopustit nespravedlnosti "na druhou", když nedůvodným rozhodnutím o vazbě ospravedlnily uvalení vazby jiné.
7. Stěžovatel dále tvrdí, že obecné soudy ve svých rozhodnutích nezohlednily specifické okolnosti případu, včetně skutečností na straně stěžovatele, které další trvání útěkové vazby vylučují.
V tomto směru konkrétně namítá, že v jeho případě vazba slouží jen jako prostředek nátlaku, jímž má být vynuceno doznání v jiné trestní věci. Bez podrobnější argumentace tvrdí, že ke své žádosti o propuštění ze dne 5. 1. 2026 připojil lékařské zprávy dokládající, že trpí nebezpečně vysokým krevním tlakem, který jej bezprostředně ohrožuje na životě. Konečně, odkazuje též na doktrínu zesílených důvodů, jíž podle jeho názoru obecné soudy nedostály, neboť nesprávně vyhodnotily výsledky přípravného řízení; ve skutečnosti totiž došlo k zeslabení důvodů vazby a nikoli k jejich zesílení, jak dovodil krajský soud. Stěžovatel přitom polemizuje s hodnocením důkazů ze strany obecných soudů a na tomto základě dospívá k odlišným skutkovým závěrům než obecné soudy.
Především poukazuje na výpověď poškozené ze dne 4. 11. 2025, která jakékoli sexuální násilí ze strany stěžovatele popřela s tím, že si svá dřívější tvrzení o znásilnění vymyslela, aby ji již nenutil cvičit akrobacii. Podle názoru stěžovatele je tedy právní kvalifikace skutku nesprávná a jeho trestní stíhání pro zvlášť závažný zločin znásilnění, stejně jako jeho vazební stíhání, jsou tudíž nedůvodné.
III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Rozhodnutí o vzetí do vazby výrazně zasahuje do základních práv obviněného. To ale samo o sobě není důvodem pro to, aby se Ústavní soud měl v těchto věcech nadměrně uchylovat ke kasačním zásahům. Takový zásah bude namístě typicky tehdy, pokud vazební soudy neopřou svá rozhodnutí o zákonný vazební důvod, zvolí důvod, který je v příkrém rozporu se zjištěným skutkovým stavem, nebo je odůvodní bez opory v konkrétních skutečnostech. Zdrženlivost Ústavního soudu ve vazebních věcech je podmíněna pečlivým rozhodováním vazebních soudů (srov. nálezy ze dne 12. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 897/08 , bod 19, či ze dne 18. 6. 2014 sp. zn. I. ÚS 980/14 , body 37 a 38). Žádná z výše uvedených vad však v posuzované věci nenastala.
9. Argumentaci stěžovatele nemohl Ústavní soud přisvědčit. Obecné soudy se totiž velmi podrobně zabývaly tím, zda jsou stále dány důvody útěkové vazby a shledaly, že u stěžovatele lze shledat zcela důvodnou obavu, že v případě jeho propuštění z vazby na svobodu by uprchl nebo se skrýval, aby se vedenému trestnímu stíhání nebo hrozícímu trestu vyhnul. Tento svůj závěr založily, v souladu s nálezovou judikaturou Ústavního soudu (z poslední doby viz např. nález ze dne 26. 2. 2025 sp. zn. IV. ÚS 170/25 ), na komplexním posouzení případu a všech pro něj relevantních skutečností.
Konkrétně zdůraznily jak důvodnost trestního stíhání, tak reálnou hrozbu, že stěžovateli bude uložen vysoký trest odnětí svobody; stejně jako reálně hrozící přeměnu dříve mu uloženého podmíněného trestu odnětí svobody na trest nepodmíněný; absenci jakýchkoli trvalých pracovních, osobních či majetkových vazeb; a dále též osobnost a osobnostní rysy stěžovatele; tvrzení stěžovatele, že těžce nese obvinění, což jej vede k myšlence se skrýt; a fakt, že byl v minulosti vzat do útěkové vazby, neboť řízení proti němu vedené okresním soudem pod sp. zn. 4 T 72/2020 nebylo možné pro jeho chování skončit (srov.
body 6 až 7 rozhodnutí okresního soudu a body 11 a 12 rozhodnutí krajského soudu).
10. Výše reprodukovaná námitka stěžovatele se navíc částečně nezakládá na pravdě. Ústavnímu soudu je totiž z jeho úřední činnosti známo, že ve výše odkazované trestní věci nebyla vazba na stěžovatele uvalena pro jediný - izolovaný - případ nedostavení se k hlavnímu líčení bez omluvy, nýbrž z důvodu systematického přístupu stěžovatele k trestnímu řízení: stěžovatel se k hlavnímu líčení nedostavoval opakovaně, opakovaně jej k němu nebylo možné ani předvést, nepřebíral si řádně zásilky od soudu, případně jejich převzetí ponechával až na poslední chvíli, svoji přítomnost u soudu různě podmiňoval a své případné omluvy z neúčasti na jednání soudu řádně nedokládal. Takto postupoval i přes předchozí četná upozornění a poučení ze strany soudu ohledně toho, jak je třeba řádnou omluvu provést a doložit, resp. též o možných následcích, pokud tak postupovat nebude (viz usnesení ze dne 22. 2. 2022 sp. zn. III. ÚS 185/22 , bod 13).
11. Ústavní soud dále neshledal ani důvod přisvědčit stěžovateli v jeho námitkách směřujících proti hodnocení relevantních skutečností obecnými soudy, ani proti z nich vyvozeným právním závěrům. Obecné soudy se dostatečně vypořádaly s argumenty vznesenými obhajobou proti dalšímu trvání vazby a svá rozhodnutí dostatečným způsobem odůvodnily. Relevantní není ani námitka stěžovatele, že ke své žádosti o propuštění ze dne 5. 1. 2026 připojil lékařské zprávy dokládající, že trpí nebezpečně vysokým krevním tlakem, který jej bezprostředně ohrožuje na životě. Taková námitka nemůže založit závěr o protiústavnosti napadených rozhodnutí obecných soudů, neboť byla, jak tvrdí stěžovatel, vznesena až po jejich vydání (napadené rozhodnutí krajského soudu bylo vydáno 21. 11. 2025). Obecné soudy ji tedy nemohly nijak zohlednit.
12. Stěžovatel dále namítá, že jeho vazební stíhání má být pouze prostředkem nátlaku k tomu, aby se doznal ke skutku, pro který byl v jiném trestním řízení odsouzen, ale který ve skutečnosti nespáchal (sp. zn. 4 T 72/2020). Tuto námitku Ústavní soud nemohl posoudit jinak než jako neopodstatněnou, neboť postrádá jakoukoli logiku. Stěžovatel nijak nevysvětluje, proč by orgány činné v trestním řízení na něj měly vazebním stíháním vytvářet nátlak k doznání v jiné trestní věci, která již skončila jeho pravomocným odsouzením.
13. Zjevně neopodstatněná je i námitka porušení tzv. doktríny zesílených důvodů. Z této doktríny plyne principiální příkaz soudům zohledňovat při rozhodování o vazbě plynutí času a své závěry přizpůsobovat aktuální důkazní situaci (nález ze dne 20. 4. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 6/10 ). Jinak řečeno, čím déle vazba trvá, tím přesvědčivější a konkrétnější argumenty pro její zachování musí existovat (nález sp. zn. IV. ÚS 170/25 , bod 45 in fine). K tomu je však třeba dodat, že je nerealistické a v podstatě nesmyslné, aby vazební soudy pokaždé uváděly nové argumenty. Takto nelze doktrínu zesílených důvodů vykládat (usnesení ze dne 24. 9. 2025 sp. zn. IV. ÚS 2232/25 ). 14.
Jak částečně plyne z již výše uvedeného, obecné soudy jasně a srozumitelně zdůvodnily, proč vazební důvody v případě stěžovatele stále trvají (ba dokonce došlo k jejich zesílení), a to dílem s odkazem na skutečnosti a důkazy, které již zohlednily v rámci svého prvního rozhodování o vazbě stěžovatele, dílem s odkazem na nové důkazy, které byly v mezidobí zajištěny. Podle názoru Ústavního soudu nejsou závěry obecných soudů nijak excesivní a je tedy možné konstatovat, že v nyní posuzované věci nedošlo plynutím času k takovému oslabení vazebních důvodů, které by mohlo zpochybnit nutnost trvání útěkové vazby.
15. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani námitka stěžovatele, že z důvodu změny výpovědi poškozené není již důvodné trestní stíhání pro zločin znásilnění a tudíž neobstojí ani vazební stíhání. K tomu Ústavní soud dodává, že obecné soudy nerozhodovaly o vině či nevině obviněného a mohly pouze hodnotit, zda (při respektování presumpce neviny) konkrétní okolnosti případu nasvědčují tomu, že stěžovatel trestné činy mohl spáchat, a zda jsou dány další okolnosti odůvodňující jeho setrvání ve vazbě. Obecné soudy tak i postupovaly, neboť srozumitelně a v souladu s pravidly formální logiky vysvětlily, že v kontextu všech navržených důkazů a skutkových okolností byly důvody útěkové vazby naplněny a argumenty stěžovatele je nevyvracejí (viz především body 8 až 11 rozhodnutí krajského soudu).
16. Ústavní soud tak porušení ústavně zaručených práv stěžovatele neshledal, proto odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. března 2026 Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu