Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 15. srpna 2013 soudcem zpravodajem Michaelou Židlickou v právní věci stěžovatele Ing. Jindřicha Šády, zastoupeného JUDr. Ondřejem Tošnerem Ph.D., advokátem se sídlem Slavíkova 1568/23, Praha 2, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 5 Tdo 277/2013-20 ze dne 24. 4. 2013 a o návrhu na odklad vykonatelnosti tohoto rozhodnutí, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že postupem Nejvyššího soudu, který rozhodl o dovolání v neveřejném zasedání, bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 96 odst. 2 Ústavy České republiky a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), neboť jeho věc nebyla projednána veřejně a za jeho přítomnosti. Stěžovatel poukázal na skutečnost, že Nejvyšší soud v napadeném usnesení řešil otázku pro další průběh řízení zcela zásadní, a to, zda posuzované jednání naplnilo znaky skutkové podstaty přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění dle § 254 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
Další řízení před obecnými soudy již bude mít toliko formální charakter, neboť tyto budou vysloveným právním názorem vázány. Argument, že veřejnost a přítomnost stěžovatele byla a nadále bude zachována v řízení před městským soudem, resp. před Obvodním soudem pro Prahu 10, nemůže v těchto souvislostech obstát. Smyslem citovaných ústavních principů je zachovat veřejnost a osobní přítomnost toho, proti němuž se trestní řízení vede, tam, kde dochází ke konstituování rozhodujících skutkových a právních závěrů, které mohou vést k jeho odsouzení.
Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že v dovolacím řízení nebyla dostatečně šetřena podstata a smysl těchto ústavně zaručených práv, proto navrhl, aby Ústavní soud rozhodl, jak výše uvedeno, tzn., aby svým nálezem usnesení Nejvyššího soudu č. j. 5 Tdo 277/2013-20 ze dne 24. 4. 2013 zrušil a aby do doby, než bude o ústavní stížnosti rozhodnuto, odložil vykonatelnost napadeného usnesení dle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Institut ústavní stížnosti je založen na principu subsidiarity, tzn., platí, že ústavní stížnost je přípustná pouze tehdy, jestliže stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytoval (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud již v minulosti mnohokrát konstatoval, že je v rámci řízení o ústavní stížnosti oprávněn rozhodovat toliko o rozhodnutích pravomocných, a to zjevně nikoli jen ve smyslu formálním, nýbrž i potud, že se musí jednat o rozhodnutí "konečná".
Opakovaně odmítl jako nepřípustnou ústavní stížnosti v případě, kdy existovalo pravomocné rozhodnutí soudu, jímž nebyla věc ukončena, nýbrž byla vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení (srov. např. nález Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 290/03 , publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, nález č. 34, str. 321 a násl., usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 125/06 , publikováno tamtéž, svazek 40, usnesení č. 4, str. 781 a násl., nověji pak např. usnesení sp. zn. IV.
ÚS 3256/10 ,
II. ÚS 2948/10 ,
,
, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz). Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti se přitom dle ustálené judikatury Ústavního soudu uplatní i tehdy, jestliže je orgán, který má ve věci opětovně rozhodnout, vázán právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí.
V nyní projednávané věci rozhodl Nejvyšší soud usnesením č. j. 5 Tdo 277/2013-20 ze dne 24. 4. 2013 tak, že zrušil rozhodnutí městského soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Rozhodnutí Nejvyššího soudu, které stěžovatel napadl svou ústavní stížností, tedy nebylo rozhodnutím konečným, Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako nepřípustnou dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud rovněž akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Toliko nad rámec výše uvedeného Ústavní soud podotýká, že se problematikou rozhodování Nejvyššího soudu v neveřejném zasedání v návaznosti na čl. 96 odst. 2 Ústavy ČR, čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy již v minulosti opakovaně zabýval, přičemž dospěl k závěru, že jelikož před dovolacím soudem neprobíhá zjišťování skutkového stavu a dovolací soud musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných soudem nalézacím, případně soudem odvolacím, může zákonodárce Nejvyššímu soudu umožnit, aby v určitých případech rozhodl, zda bude jednat veřejně či nikoli (srov. nález sp. zn. I.
ÚS 585/04 , publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 38, nález č. 143, str. 122, usnesení sp. zn. I. ÚS 176/04 , publikováno tamtéž svazek 33, usnesení č. 31, str. 521 nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 1765/07 , dostupné na http://nalus.usoud.cz). Nejvyšší soud konal neveřejné zasedání na podkladě ustanovení § 265r odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů; jeho postup tedy měl zákonnou oporu. Vzhledem k tomu, že se Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení zabýval toliko otázkou právního posouzení skutku, lze na jeho postup v plné míře aplikovat závěry v citovaných rozhodnutích Ústavního soudu, z čehož plyne, že projednání věci v neveřejném zasedání nekonstituovalo neoprávněný zásah do stěžovatelových ústavně zaručených práv.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. srpna 2013
Michaela Židlická, v. r. soudce zpravodaj