Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Miroslava Šebesty, proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 3. června 2020 č. j. 72 Co 156/2020-87 a usnesení Okresního soudu v Jihlavě ze dne 13. března 2020 č. j. 14 EXE 1497/2018-78, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě a Okresního soudu v Jihlavě, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností ze dne 12. 8. 2020, doručenou Ústavnímu soudu dne 13. 8. 2020, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
2. Úřední činností soudu bylo zjištěno, že stěžovatel se již mnohokrát obrátil na Ústavní soud s ústavními stížnostmi trpícími stejnými vadami, a na tyto nedostatky byl opakovaně upozorňován s poučením, že jejich neodstranění ve stanovené lhůtě je důvodem odmítnutí podané ústavní stížnosti (např. ve věcech vedených pod sp. zn. III. ÚS 1628/14
,
III. ÚS 3058/18
,
IV. ÚS 3061/18
; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
3. Je na Ústavním soudu, aby učinil opatření k odstranění vad podání, neboť smyslem výzvy a určení lhůty podle § 41 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách řízení pro projednání věci před Ústavním soudem; teprve poté, nepodaří-li se vytčený nedostatek podání odstranit, jsou vůči stěžovateli vyvozeny nepříznivé právní důsledky v podobě odmítnutí ústavní stížnosti.
4. Stěžovatel však i nadále volí postup, kterým ignoruje zákonem předepsané náležitosti podání k Ústavnímu soudu, ačkoli byl mnohokrát poučen o tom, jaké náležitosti vyžaduje zákon pro podání řádné ústavní stížnosti, včetně povinnosti být v řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem, a to již při podání ústavní stížnosti; na výzvy k odstranění vad často ani nereaguje (viz např. výše zmíněné ústavní stížnosti).
5. Obecně platí, že podaný návrh lze odmítnout, jestliže navrhovatel neodstranil vady ve lhůtě k tomu určené. Ústavní soud ve své již ustálené judikatuře vychází z toho, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení advokátem dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo již v mnoha předcházejících případech. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem a že ústavní stížnost musí obsahovat i další náležitosti, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového (a přitom stále obsahově stejného) poučení jako postup neefektivní a formalistický.
6. Stejně jako ve věcech vedených např. pod sp. zn. I. ÚS 2382/14
,
IV. ÚS 3111/16
,
III. ÚS 85/19
nebo
I. ÚS 650/19
se z výše uvedených důvodů Ústavní soud uchýlil k přiměřenému použití § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. srpna 2020
Jan Filip v. r.
soudce zpravodaj