Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně zpravodajky Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného, ve věci stěžovatele M. D. S., zastoupeného JUDr. Klárou Veselou Samkovou, advokátkou se sídlem Španělská 6, Praha 2, o ústavní stížnosti proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 č. j. 5 C 104/2007-35 ze dne 28. 11. 2007, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 58 Co 106/2008-57 ze dne 27. 8. 2008 a proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 3321/2009 - 83 ze dne 26. 5. 2010, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
V řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí se přitom stěžovatel jako vlastník nájemního domu domáhal po nájemkyni bytu s dříve regulovaným nájemným, aby mu hradila na nájemném jím v žalobě stanovenou částku za metr čtverečný, a to ode dne podání jeho žalobního návrhu [budiž v této souvislosti doplněno, že nájemkyně v době podání žaloby hradila stěžovateli jednostranně zvýšené nájemné v souladu se zákonem č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "citovaný zákon")] a dále, aby mu uhradila jím žalovanou částku s příslušenstvím představující doplatek nájemného za poslední 3 roky, které podle stěžovatele mělo být placeno do podání žaloby v neregulované výši.
sp. zn. III. ÚS 23/93 , Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41) či sjednocovat jejich judikaturu. To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy); ani skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94 , Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str.
281). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; protože Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, je jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydaných) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.
Na základě námitek stěžovatele se Ústavní soud zabýval ústavností řízení před obecnými soudy, ze kterých vzešla napadená rozhodnutí. Podle zjištění Ústavního soudu základní práva stěžovatele nebyla porušena. Státní moc byla uplatněna v souladu se zákonem, postavení stěžovatele jako účastníka řízení bylo plně respektováno. Nad rámec výše uvedeného uvádí Ústavní soud následující:
Ze samotné ústavní stížnosti, zvláště pak ale z žaloby, jež vyústila v ústavní stížností napadená rozhodnutí (srovnej číslo listu 1 až 17 vyžádaného soudního spisu sp. zn. 5 C 104/2007 Obvodního soudu pro Prahu 7) je zřejmé, že stěžovatel se v judikatuře týkající se předmětné problematiky velmi dobře orientuje, včetně jejího vývoje. Stěžovateli (respektive jeho právní zástupkyni) je tak známo stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2009, sp. zn. Pl.ÚS-st 27/09 (publikované pod číslem 136/2009 Sb.), v jehož rámci se v záhlaví citované obecné soudy posuzující stěžovatelovo žalobní žádání pohybovaly. Zvýšení nájemného od 1. 1. 2007 tak přiznat nemohly s ohledem na shora citovaný zákon, stejně tak jako nemohly zvýšit nájemné za období před podáním žaloby. Na druhou stranu bylo možno obrátit se se svým nárokem na náhradu škody v novém řízení na Českou republiku [srovnej k tomu rovněž přiměřeně závěr JUDr.
V. Formánkové prezentovaný v odlišném stanovisku ke stanovisku pléna Ústavního soudu citovanému shora, rekapitulující tam zmíněná východiska Ústavního soudu k dané problematice].
Dle výše uvedených skutečností tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyla porušena základní práva (svobody) stěžovatele daná ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána.
Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou, odmítnout. Proto nemohl Ústavní soud vyhovět ani stěžovatelovu návrhu na náhradu nákladů zastoupení [srovnej § 83 zákona o Ústavním soudu argumentem z opaku].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. V Brně dne 21. května 2012
Vlasta Formánková, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu