Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky K. Č., zastoupené JUDr. Pavlínou Vondráčkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Jarníkova 1881/2, Praha 4, směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 5. 9. 2016, č.j. 14 Nc 662/2015-162, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 4. 2017, č.j. 72 Co 487/2016-237, ve znění usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 4. 2017, č.j. 72 Co 487/2016-240, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 4. 2017, č.j. 72 Co 487/2016-237, byl rozsudek soudu I. stupně v napadeném výroku o výživném změněn tak, že výživného pro nezletilého M. bylo určeno ve výši 8.000,- Kč měsíčně (výrok I.). Ve výroku o nedoplatku na výživném byl rozsudek soudu I. stupně změněn tak, že nedoplatek za dobu od 31. 8. 2015 do 30. 4. 2017 ve výši 40.000,- Kč je otec povinen zaplatit do 31. 8. 2017 (výrok II.). Dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.). Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 21. 4. 2017, č.j. 72 Co 487/2016-240, byl rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 4. 2017, č.j. 72 Co 487/2016 - 237, ve výroku o nedoplatku na výživném opraven tak, že otci za období od 31. 8. 2015 do 30. 4. 2017 dluh na výživném nevznikl.
Napadená rozhodnutí byla podle stěžovatelky vydána v rozporu se zákonem, trpí vážnými vadami hmotněprávního i procesního charakteru a je třeba je považovat za netransparentní, nepřesvědčivá, nepřezkoumatelná a protiústavní. Obecné soudy měly pochybit v tom, že nepřihlédly k celkovým majetkovým poměrům a životní úrovni otce nezletilého. Při stanovení výživného podle stěžovatelky vyšly toliko jen z jím tvrzených příjmů, které však podhodnotily. Stěžovatelka se domnívá, že odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně nepřezkoumal, navíc z uvedených nesprávností vyšel a na nich postavil své vlastní vadné rozhodnutí. Při rozhodování o zvýšení výživného pro nezletilého se podle stěžovatelky odvolací soud nevypořádal se všemi relevantními hledisky, uceleně neposoudil všechny okolnosti, které v řízení vyšly najevo, a své rozhodnutí postavil na neexistujících skutečnostech, které nemají oporu v dokazování.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uplatňuje zejména námitky týkající se způsobu hodnocení důkazů obecnými soudy a z nich vyvozovaných skutkových zjištění stran majetkových poměrů otce nezletilých, jeho životní úrovně a schopnosti plnit vyživovací povinnost.
Podle přesvědčení Ústavního soudu však obecné soudy k otázce výše výživného provedly dostatek důkazů (vztahujících se k majetkovým poměrům otce, stěžovatelky, i k odůvodněným potřebám nezletilého), ze kterých následně také vycházely. Odvolací soud vycházel ze standardního pojetí institutu výživného a kritérií pro jeho určení a své rozhodnutí založil na ústavně přijatelných skutkových i právních závěrech. Při stanovení výše výživného se zcela správně nezabýval izolovaně pouze otcem tvrzenými příjmy, ale jeho majetkovou situaci hodnotil komplexně a zohlednil také jeho celkovou životní úroveň.
Při svých úvahách vzal v potaz také celkové majetkové poměry stěžovatelky a aktuální potřeby nezletilého. V souvislosti s posuzováním vzniku případného dlužného výživného pak odvolací soud poukázal na to, že přestože se stěžovatel ze společného bytu odstěhoval již v únoru roku 2015, po dobu několika měsíců ještě hradil celkové náklady spojené s bydlením stěžovatelky a nezletilého v tomto bytě. S ohledem na konkrétní okolnosti případu neshledává Ústavní soud pochybení ani v tom, pokud odvolací soud tyto platby následně v rozhodném období zohlednil měsíční poměrnou částkou a konstatoval, že dluh na výživném tak otci nevznikl.
Ústavní soud je toho názoru, že odvolací soud věnoval odpovídající pozornost podstatným skutkovým okolnostem, rozvedl, podle kterých zákonných ustanovení postupoval a adekvátně vysvětlil, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil. Své rozhodnutí také srozumitelně a přezkoumatelným způsobem odůvodnil. Důvody, pro které by takto učiněné závěry bylo nutné označit za zcela neodůvodněné, excesivní či svévolné Ústavní soud nenalezl. Ústavní soud považuje napadená rozhodnutí za ústavně konformní a nemá důvod závěry učiněné obecnými soudy jakkoli zpochybňovat.
Vzhledem k tomu, že kvalifikované nedostatky relevantní z hlediska ústavněprávního přezkumu a způsobilé zapříčinit porušení stěžovatelkou namítaných práv zjištěny nebyly, byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s výší výživného pro nezletilého. Zatímco stěžovatelka navrhla stanovit otci vyživovací povinnost v částce 15.000,- Kč měsíčně, soud prvního stupně otci uložil povinnost platit pro nezletilého výživné ve výši 6.000,- Kč měsíčně a rozsudkem odvolacího soudu byla výše výživného pro nezletilého určena ve výši 8.000,- Kč měsíčně. Stěžovatelka namítá, že soudy nepřihlédly k celkovým majetkovým poměrům a životní úrovni otce nezletilého, ale při stanovení výživného vyšly toliko z jím deklarovaných příjmů, které však podle stěžovatelky nejsou jeho skutečnými příjmy.
Soud prvního stupně považoval za přiměřené výživné vzhledem k věku a potřebám nezletilého a možnostem a schopnostem otce nezletilého výživné v částce 6.000,- Kč měsíčně. Při určení výše výživného vycházel ze souhrnného příjmu otce cca 18.000,- Kč měsíčně tvořeného příjmem osoby samostatně výdělečně činné ve výši cca 11.500,- Kč měsíčně a příjmem 6.500,- Kč měsíčně z pronájmu domu. Soud vzal v úvahu také to, že mezi rodiči dosud nebylo vypořádáno společné jmění manželů - bytu, v němž stěžovatelka spolu s nezletilým bydlí, přičemž otec po určitou dobu i po odstěhování ze společné domácnosti k tomuto bytu hradil náklady spojené s bydlením. Soud zohlednil také úhradu školného ze strany otce, jakož i to, že nad rámec výživného nezletilému přispívá i tím, že jej bere na společné dovolené, o zimních, jarních a letních prázdninách.
Oproti tomu odvolací soud dospěl k závěru, že otec dosahuje průměrného čistého měsíčního příjmu nejméně ve výši 40.000,- Kč, když kromě příjmů otce zohlednil také zjištěné výdaje otce a přihlédl taktéž ke všem nezbytným nákladům otce, které v těchto výdajích nebyly zahrnuty. Odvolací soud uzavřel, že odůvodněným potřebám nezletilého, který již má potřeby dospělé osoby, otcovu příjmu i jeho celkovým majetkovým poměrům (vlastnictví, resp. spoluvlastnictví, nemovitostí a cenných papírů) i skutečnosti, že otec se kromě placení výživného podílí na zajištění potřeb syna i v době styku s ním, odpovídá výživné ve výši 8.000,- Kč měsíčně.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 31. října 2017
Jan Musil v. r. předseda senátu