Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele Martina Petružálka, zastoupeného Mgr. Barborou Sedlákovou, advokátkou, sídlem Křoví 111, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. srpna 2024 č. j. 10 As 109/2024-56, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Krajského úřadu Pardubického kraje, sídlem Komenského nám. 125, Pardubice, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Zároveň navrhuje, aby Ústavní soud též rozhodl o odkladu vykonatelnosti.
2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a spisu Nejvyššího správního soudu se podává, že stěžovatel podal námitky proti záznamu 12 bodů v registru řidičů, které zamítl Magistrát města Pardubice rozhodnutím ze dne 6. 9. 2022, podle § 123f odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu). Vedlejší účastník řízení rozhodnutím ze dne 18. 12. 2023 rozhodnutí magistrátu potvrdil a odvolání stěžovatele zamítl.
3. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka Pardubice (dále jen "krajský soud") žalobu proti rozhodnutí vedlejšího účastníka řízení rozsudkem ze dne 21. 5. 2024 č. j. 52 A 3/2024-79 zamítl, přičemž konstatoval, že v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu je správní orgán rozhodující o námitkách proti provedenému záznamu bodů v registru řidičů oprávněn zkoumat pouze to, zda existuje způsobilý podklad pro záznam, zda záznam v registru řidičů byl proveden zcela v souladu s tímto způsobilým podkladem a zda počet připsaných bodů odpovídá příloze k zákonu o silničním provozu, obsahující bodové hodnocení jednání. Krajský soud dospěl k závěru, že pokutové bloky obsažené ve správním spise jsou způsobilými podklady pro zápis trestných bodů a trestné body byly zapsány ve správné výši.
4. Proti rozhodnutí krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl. Nejvyšší správní soud aproboval závěry krajského soudu.
5. Stěžovatel namítá nepřezkoumatelnost rozsudku Nejvyššího správního soudu, neboť tvrdí, že se s námitkami stěžovatele o nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu dostatečně nevypořádal. Konkrétně Nejvyšší správní soud podle stěžovatele nevypořádal meritum kasační námitky obsažené v bodě B3 kasační stížnosti, tedy že popsané přestupkové jednání "držel za jízdy komunikační přístroj" není uvedeno v příloze zákona o silničním provozu. Dále stěžovatel namítá, že u záznamu bodů ze dne 27. 11. 2019 Nejvyšší správní soud nevypořádal meritum kasační námitky obsažené v bodě C3 kasační stížnosti, tedy že stěžovatel doložil řadu důkazů na podporu jeho tvrzení o nespáchání přestupku. Stěžovatel také namítá, že Nejvyšší správní soud se nezabýval kasační námitkou stěžovatele týkající se ústavní nekonformity bodového systému.
6. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
7. Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a do rozhodovací činnosti soudů zasahuje až tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17); všechna v tomto usnesení odkazovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva provedené obecnými soudy Ústavní soud hodnotí jako neústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjejí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představují tím nepředvídatelnou interpretační libovůli [viz např. nález ze dne 29. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 3923/11
(N 68/64 SbNU 767)]. Z hlediska pravomoci Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti mu tedy nepřísluší přezkoumávat výklad podústavního práva. Ve smyslu § 12 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, je to především Nejvyšší správní soud, jako vrcholný soudní orgán ve věcech patřících do pravomoci soudů ve správním soudnictví, který je k tomu v zájmu zajištění jednoty a zákonnosti rozhodování povolán.
8. Ústavní soud ustáleně judikuje, že není porušením práva na soudní ochranu, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná [nález ze dne 12. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 989/08
(N 26/52 SbNU 247), bod 68]. Stěžovatel vznesl v kasační stížnosti námitky nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu, které podle jeho názoru Nejvyšší správní soud nevypořádal. Ústavní soud ověřil, že Nejvyšší správní soud stěžovateli řádně osvětlil limitované možnosti přezkumu správních orgánů i správních soudů v řízení o námitkách proti provedení záznamu bodů v registru řidičů (§ 123a až § 123f zákona o silničním provozu), včetně možnosti posouzení, zda stěžovatel spáchal přestupky (body 11 až 14 napadeného rozsudku). Nejvyšší správní soud rozhodl, že stěžovatelovy námitky nejsou způsobilé vyvolat důvodné pochybnosti o spáchání přestupků, přičemž k jednotlivým námitkám se vyjádřil (body 16 až 20 napadeného rozsudku). Pokud se stěžovateli nedostalo odpovědi na jeho dílčí argumenty, Nejvyšší správní soud se s nimi vypořádal v širších souvislostech.
9. Nejvyšší správní soud se námitkou ústavní (ne)konformity bodového systému zabýval v bodě 20 napadeného rozsudku. Subjektivní nesouhlas stěžovatele s rozhodnutím Nejvyššího správního soudu, tedy s tím, že neshledal relevantní důvody pro předložení věci k posouzení Ústavnímu soudu, nezakládá nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, jak tvrdí stěžovatel. Návrh na zrušení zákona nebo jednotlivých ustanovení je oprávněn podat soud v souvislosti se svojí rozhodovací činností podle článku 95 odst. 2 Ústavy, když účastník soudního řízení může takový návrh podat soudu, aby tak soud učinil, avšak soud není povinen takovému návrhu vyhovět, pokud sám názor účastníka řízení nesdílí [srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 10. 1999 sp. zn. Pl. ÚS 30/98
(N 137/16 SbNU 27)]. Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud konstatuje, že i přestože v průběhu předcházejícího řízení stěžovatel namítal ústavní (ne)konformitu bodového systému (přičemž až v kasační stížnosti podal návrh, aby Nejvyšší správní soud tuto věc předložil Ústavnímu soudu), sám stěžovatel spolu s ústavní stížností návrh podle § 74 zákona o Ústavním soudu, nepodal.
10. Stěžovatel v ústavní stížnosti, stejně jako v předcházejícím řízení, pomíjí základní aspekty tzv. námitkového řízení před správními orgány a snaží se ex post zvrátit důsledky svého nedovoleného jednání. Stěžovatel však s projednáním přestupků v příkazním řízení vždy vyslovil souhlas, pokutové bloky převzal a po seznámení se s jejich obsahem je stvrdil i svým podpisem.
11. Z obsahu vyžádaného spisu a z odůvodnění rozhodnutí správních soudů, je zřejmé, že správní orgány i správní soudy se v nyní posuzované věci otázkou možné nesprávnosti či nejednoznačnosti podkladových rozhodnutí (pokutových bloků) řádně zabývaly a dospěly k závěru, že jsou dostatečným právním podkladem pro provedení záznamu bodů v registru řidičů. U všech namítaných přestupků byl řádně vystaven blok na pokutu, na místě zaplacenou. Každý z bloků obsahuje popis skutku, za který byla pokuta uložena, místo, čas i způsob spáchání přestupku a všechny bloky jsou podepsány stěžovatelem.
12. Ústavní soud konstatuje, že pokud měl stěžovatel jakékoliv pochybnosti během projednávání přestupků na místě, neměl projevit souhlas s příkazním řízením a údaji zaznamenanými v pokutovém bloku, a měl využít svého práva na zahájení běžného řízení o přestupcích. Pokud nyní stěžovatel nesouhlasí se skutkovými závěry a právním posouzení obsaženým v pokutových blocích a dovolává se jejich změny, nelze již tyto skutečnosti úspěšně uplatňovat v řízení o námitkách proti provedeným záznamům bodů v registru řidičů, neboť směřují proti pravomocným rozhodnutím vydaným jiným (přestupkovým) orgánem v jiném (příkazním) řízení.
13. Ústavní soud po přezkoumání argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti dospěl k závěru, že postrádá ústavně právní rozměr a stěžovatel činí z Ústavního soudu další instanci obecné justice, kterou v žádném případě není. Kasace napadeného rozhodnutí by byla možná pouze v případě excesu při rozhodovací činnosti Nejvyššího správního soudu. Nic takového však Ústavní soud v posuzované věci nezjistil. Nejvyšší správní soud se s námitkami stěžovatele náležitě a přesvědčivě vypořádal, jejich odůvodnění z hlediska ústavněprávního plně obstojí a Ústavní soud zde nevidí důvod pro svůj případný kasační zásah.
14. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, odmítl jeho návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Návrhem na odklad vykonatelnosti rozsudku se Ústavní soud nezabýval, neboť bez zbytečného odkladu rozhodl o ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. listopadu 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu