Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 2. srpna 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky ČSAD Jindřichův Hradec, a. s., se sídlem Jindřichův Hradec, U Nádraží 694/II, zastoupené JUDr. Michalem Lorencem, advokátem se sídlem v Praze 3, Žerotínova 1132/34, proti Sdělení Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 11. 5. 2016 č. 157/2016 Sb., o rozšíření závaznosti Dodatku č. 1 ke Kolektivní smlouvě vyššího stupně na roky 2013 - 2016, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 7 a § 7a zákona č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Ministerstva práce a sociálních věcí, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění
- vyslovil, že v záhlaví uvedeným sdělením Ministerstva práce a sociálních věcí (dále jen "ministerstvo") vyhlášeným ve Sbírce zákonů podle § 2 odst. 1 písm. f) zákona č. 309/1999 Sb., o Sbírce zákonů a o Sbírce mezinárodních smluv, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "Sdělení") na základě ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání, ve znění pozdějších předpisů, a jehož obsahem byla tzv. extenze působnosti kolektivní smlouvy vyššího stupně spočívající v rozšíření závaznosti Dodatku č. 1 ke Kolektivní smlouvě vyššího stupně na roky 2013 - 2016, uzavřeného dne 17.
12. 2015 mezi vyšším odborovým orgánem, tj. Odborovým svazem dopravy, a organizací zaměstnavatelů, tj. Svazem dopravy ČR - sekcí silniční dopravy, s účinností od stanoveného data po vyhlášení sdělení, a to i pro další zaměstnavatele s převažující činností v odvětví označeném kódy CZ - NACE 49.39, 49.41 a 52.29., bylo zasaženo do základního práva vlastnit majetek a práva na ochranu práva vlastnického a do svobody smluvní vůle podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), do základního práva na spravedlivý proces podle čl.
36 a čl. 38 Listiny a do svobody sdružování dle čl. 37 Listiny, - zakázal ministerstvu pokračovat v porušování základních práv, - přikázal ministerstvu obnovit stav před porušením, - zrušil Sdělení a
- zrušil "příp. rozhodnutí MPSV" (tj. zřejmě případné rozhodnutí ministerstva o postupu podle ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání). Spolu s ústavní stížností stěžovatelka podala návrh na zrušení ustanovení § 7 a § 7a zákona č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání, ve znění pozdějších předpisů.
Další obsah ústavní stížnosti blíže reprodukovat netřeba, neboť z důvodů dále vyložených bylo nutno návrh odmítnout.
Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených [a kasace pravomocných rozhodnutí - srov. ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež hovoří o "pravomocném rozhodnutí"], v nichž skutečnost, že soudní rozhodnutí zasahuje do základních práv a svobod stěžovatele, nelze napravit v rámci soustavy obecných soudů, tj. procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení [srov. nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95
(N 78/4 SbNU 243)]. Nelze rovněž opominout, že jedním ze základních znaků ústavní stížnosti je její subsidiarita; ústavní stížnost lze podat pouze tehdy, pokud navrhovatel již vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. Ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přitom nerozlišuje mezi řádnými a mimořádnými opravnými prostředky; stěžovatel je tedy povinen vyčerpat oba druhy procesních prostředků, s výjimkou žaloby na obnovu řízení, která je ustanovením § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu výslovně vyloučena. V opačném případě může být jeho ústavní stížnost posouzena jako nepřípustná.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že zároveň s podáním ústavní stížnosti podala též správní žalobu. Za takových okolností Ústavní soud pravidelně konstatuje, že ústavní stížnost je nepřípustná pro nevyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva a že současné podávání správní žaloby a ústavní stížnosti nemá oporu v ustanoveních zákona o Ústavním soudu a navíc není řešením, které by vyhovovalo požadavku právní jistoty. Věcným projednáním ústavní stížnosti by mohlo dojít k vydání dvou rozdílných rozhodnutí v téže věci. Pro nepřípustnost ústavní stížnosti bylo nutno odmítnout i s ní spojený návrh na zrušení ustanovení § 7 a § 7a zákona č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání, ve znění pozdějších předpisů.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) a návrh s ní spojený podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 2. srpna 2016
Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu Ústavního soudu