Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně a Josefa Baxy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Notino, s. r. o., sídlem Londýnské náměstí 881/6, Brno, zastoupené Mgr. Ing. Zdeňkem Stanovským, advokátem, sídlem Na Hutích 661/9, Praha 6, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2025 č. j. 23 Cdo 1504/2024-447, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2023 č. j. 3 Cmo 107/2022-384 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. června 2022 č. j. 41 Cm 17/2018-291, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a CHANEL S. A. S., sídlem 135 Avenue Charles de Gaulle, Neuilly-Sur-Seine, Francouzská republika, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv podle čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelka také požaduje náhradu nákladů řízení.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem uložil stěžovatelce povinnost do 30 dnů od právní moci rozsudku předložit vedlejší účastnici k rukám právního zástupce písemné informace o názvech a adresách výrobců, zpracovatelů, distributorů, skladovatelů, dodavatelů a jiných předchozích držitelů veškerého zboží nesoucího označení CHANEL, jež stěžovatelka dovážela, skladovala, objednávala, nabízela k prodeji nebo prodávala; a dodaném, přijatém nebo objednaném množství a o ceně obdržené za takové zboží, to vše za období od 15. 2. 2015 včetně až do dne, kdy stěžovatelka tuto povinnost splní. Městský soud došel k závěru, že vedlejší účastnice je vlastníkem mezinárodní slovní ochranné známky CHANEL. Všechny výrobky vedlejší účastnice jsou v Evropské unii a Evropském hospodářském prostoru distribuovány prostřednictvím systému selektivní distribuce (dále jen "SDS"). V něm je pro určité území schválen okruh distributorů, kteří splňují jí stanovená kritéria. Mezi tato kritéria patří, že žadatel o vstup do systému se v posledních třech letech nedopustil porušení práv vedlejší účastnice k duševnímu vlastnictví, provozuje tři kamenné obchody minimálně po dobu jednoho roku a v případě internetového prodeje tak činí prostřednictvím webových stránek splňujících konkrétní kvalitativní kritéria. Stěžovatelka není součástí tohoto systému. Stěžovatelka bez souhlasu vedlejší účastnice uváděla na trh výrobky označené ochrannou známkou, aniž by se jednalo o výrobky uvedené na trh v souladu s § 11 odst. 1 zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách. Stěžovatelka se dopustila neoprávněného zásahu do práv k ochranné známce vedlejší účastnice podle § 8 odst. 2 zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách. Vedlejší účastnice má proto podle § 3 zákona č. 221/2006 Sb., o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví a ochraně obchodního tajemství, právo požadovat příslušné informace.
3. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným rozsudkem potvrdil výrok rozsudku městského soudu v rozsahu uložení povinnosti poskytnout vedlejší účastnici specifikované informace za období od 15. 2. 2015 do 6. 2. 2018. Jinak jej změnil tak, že žaloba o uložení povinnosti k poskytnutí informací za období od 7. 2. 2018 do dne, kdy stěžovatelka tuto povinnost splní, se zamítá. Podle vrchního soudu nebyl v rozsudku městského soudu správně vymezen konec období, za které je stěžovatelka povinna poskytnout požadované informace. Jinak se vrchní soud ztotožnil se skutkovými závěry i právním posouzením městského soudu. SDS je podle vrchního soudu legitimní a slučitelný se zásadami hospodářské soutěže na trhu Evropské unie. Použití relativně uzavřeného SDS pro distribuci luxusních výrobků za účelem zajištění ochrany jejich luxusní image je možné, a to za dodržení určitých kritérií. Ta v tomto případě nejsou diskriminační a sledují legitimní cíl. Námitku promlčení shledal vrchní soud nedůvodnou.
4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky napadeným rozsudkem zamítl. Přípustnost dovolání podle něj nezakládá otázka, zda stěžovatelka porušila práva k mezinárodní ochranné známce vedlejší účastnice tím, že prodávala zboží CHANEL, které bylo vedlejší účastnicí určeno k dodání do zemí mimo evropský hospodářský prostor. Stěžovatelka prostřednictvím této otázky ve skutečnosti zpochybňuje skutková zjištění vrchního soudu o původu těchto výrobků. Stěžovatelka v této souvislosti předložila Nejvyššímu soudu také otázku procesního práva, zda může být § 133b o. s. ř. aplikován na tzv. paralelní dovozy. Ani tato otázka nezakládá přípustnost dovolání, protože Nejvyšší soud se při jejím řešení od své ustálené rozhodovací praxe neodchýlil. Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka, zda stěžovatelka porušila práva k mezinárodní ochranné známce vedlejší účastnice tím, že nabízela výrobky CHANEL, jejichž původ odmítla vysvětlit, ačkoliv nebyla členkou SDS vedlejší účastnice, o jehož existenci věděla a bylo jí známo, že jeho členové nejsou oprávněni k prodeji výrobků subjektům, které jeho členy nejsou. Stěžovatelka i v tomto případě rozporovala skutkový stav zjištěný soudy na základě hodnocení důkazů. Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka stěžovatelky, že rozhodnutí vrchního soudu je nesprávné, neshledal-li důvodnou argumentaci stěžovatelky o zneužití dominantního postavení vedlejší účastnice, resp. se touto argumentací dostatečně nezabýval. I v tomto případě vychází stěžovatelka ze závěru, ke kterému vrchní soud v řízení nedospěl a který si na podporu svého tvrzení sama zformulovala. Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka právního posouzení promlčení práva na poskytnutí informací ve smyslu § 3 zákona č. 221/2006 Sb., neboť se nejedná o otázku v rozhodování Nejvyššího soudu dosud neřešenou. Otázka promlčení práva na poskytnutí informací byla v mezidobí rozsudkem Nejvyššího soudu vyřešena.
5. Nejvyšší soud shledal dovolání přípustné ve vztahu k otázce, zda žalobkyně provozuje legitimní SDS (slučitelný se zásadami hospodářské soutěže na trhu Evropské unie). Případné posouzení neslučitelnosti tohoto systému s pravidly hospodářské soutěže může mít význam pro rozhodnutí ve věci samé. Jedná se tak o otázku, na níž rozhodnutí vrchního soudu závisí, a zároveň o otázku, která dosud nebyla v rozhodování Nejvyššího soudu vyřešena. Dovolání však není důvodné.
6. Nejvyšší soud se v napadeném rozhodnutí dále vypořádal s vadami řízení uváděnými stěžovatelkou. Stěžovatelka namítala, že se vrchní i městský soud nedostatečně vypořádaly s její právně významnou argumentací, zejm. ve vztahu k existenci a legitimitě SDS a nesouhlasila se skutkovými závěry k tomu učiněnými. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že rozhodnutí vadami při dokazování netrpí. Polemika stěžovatelky se samotnými skutkovými závěry nepředstavuje námitku vady řízení a nejedná se o způsobilý dovolací důvod. Napadené rozhodnutí netrpí ani vadou spočívající v jeho nepřezkoumatelnosti. II. Argumentace stěžovatelky
7. Stěžovatelka v rozsáhlé ústavní stížnosti namítá, že Nejvyšší soud rozhodl o jejím návrhu na odklad vykonatelnosti až téměř po roce od podání dovolání. Stěžovatelce navíc nebylo zasláno vyjádření vedlejší účastnice k dovolání.
8. Stěžovatelka dále uvádí, že Nejvyšší soud dostatečně neodůvodnil napadené rozhodnutí. Nevypořádal se s jejími argumenty uvedenými v dovolání a jeho doplnění týkajícími se nezákonnosti podmínek pro vstup do SDS vedlejší účastnice. V doplnění dovolání uplatnila stěžejní námitku, že smlouvy, jimiž má být tvořen SDS obsahují tzv. tvrdá vertikální omezení, a proto jsou jako celek neplatné a vylučují možnost vedlejší účastnice dovolávat se ochrany spočívající v existenci takového SDS. Nejvyšší soud na tyto námitky nereagoval.
9. Stěžovatelka také navrhla Nejvyššímu soudu, aby ve smyslu čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie předložil Soudnímu dvoru Evropské unie celkem sedm předběžných otázek. Nejvyšší soud se nevyjádřil jednotlivě ke každé navržené otázce, ale souhrnně je označuje za otázky, které byly v rozhodovací praxi Soudního dvora Evropské unie již dostatečně vyřešeny, aniž by označoval konkrétní judikaturu, která dané otázky řešila. Takové zdůvodnění považuje stěžovatelka za nedostatečné.
10. Stěžovatelka dále v dovolání uváděla argumenty týkající se samotné existence uzavřeného SDS a spatřuje rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů, resp. uvádí, že skutkový závěr soudů o existenci a legitimitě SDS vedlejší účastnice nemá oporu v provedených důkazech. Nejvyšší soud se s touto argumentací stěžovatelky nevypořádal, resp. tyto námitky neuznal jako důvod přípustnosti dovolání. Stěžovatelka však se závěry Nejvyššího soudu, že by jí v dovolání předestřené otázky nezakládaly přípustnost dovolání, nesouhlasí.
11. Stejné námitky uvádí i ve vztahu k argumentům týkajícím se otázky, zda stěžovatelka porušila práva k mezinárodní ochranné známce tím, že nabízela výrobky CHANEL, jejichž původ odmítla osvětlit, ačkoliv nebyla členem SDS vedlejší účastnice, o jehož existenci měla údajně vědět a mělo jí být známo, že jeho členové nejsou oprávněni k prodeji výrobků subjektům, které členy nejsou.
12. Stěžovatelka dále rozporuje závěr Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání v otázce vztahující se k nesprávnému posouzení, kterou stranu sporu zatěžuje důkazní břemeno o paralelních dovozech. Stěžovatelka nerozporovala skutkové závěry, ale nesprávné právní posouzení procesní otázky vrchním soudem, a to otázky rozložení důkazního břemene mezi strany sporu.
13. Stěžovatelka má dále za to, že Nejvyšší soud měl posoudit dovolání jako přípustné i v otázce týkající se aplikace § 133b zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."). Nejvyšší soud se vyjádřil pouze k otázce přípustnosti dovolání v podobě odchýlení se od své rozhodovací praxe. K druhé z alternativ přípustnosti dovolání, tj., že užití analogie § 113b o. s. ř. na paralelní dovozy dosud nebyla Nejvyšším soudem řešena, se nevyjádřil vůbec.
14. Nejvyšší soud také nevypořádal některé zásadní námitky týkající se zneužití dominantního postavení vedlejší účastnicí.
15. Poslední argument stěžovatelky se týká posouzení promlčení nároku na poskytnutí informace podle § 3 zákona č. 221/2006 Sb. Stěžovatelka namítala, že tato věc nebyla dosud v judikatuře Nejvyššího soudu řešena. V mezidobí již sice byla vyřešena, Nejvyšší soud ovšem aproboval právní výklad promlčení, který je v rozporu s ústavně zaručenými základními právy a svobodami. Zmiňovaný rozsudek ze dne 28. 11. 2024 sp. zn. 23 Cdo 55/2024 se zabývá výlučně právem na informace podle autorského zákona a nelze jej mechanicky převést do právní úpravy ochranných známek. Samotný fakt, že Nejvyšší soud v napadeném rozsudku zmiňuje obdobu podle § 3 zákona č. 221/2006 Sb., nezakládá ustálenou rozhodovací praxi, jde pouze o analogickou úvahu, jejíž správnost však stěžovatelka zpochybňuje.
16. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
17. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti soudů zasahovat jen tehdy, postihují-li chybná interpretace nebo aplikace podústavního práva nepřípustně některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky řádného procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, příslušejí obecným soudům. Zřetelně tak zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k porušení ústavně zaručených práv.
18. Námitky stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti lze rozdělit do několika okruhů. První směřuje proti nedostatečnému odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího soudu, resp. i vrchního soudu a městského soudu ve vztahu k existenci zákonného SDS. Ústavně zaručenému právu na soudní ochranu odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tom rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními účastníky řízení uplatněnými. Tomu je však třeba zároveň rozumět tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. "rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu" s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument" [srov. např. nálezy ze dne 5. 1. 2005 sp. zn. IV. ÚS 201/04 (N 3/36 SbNU 19), ze dne 8. 12. 2005 sp. zn. I. ÚS 729/2000 (N 224/39 SbNU 369), ze dne 30. 5. 2006 sp. zn. I. ÚS 116/05 (N 108/41 SbNU 349)].
19. Úkolem Ústavního soudu je proto podle specifických okolností konkrétního případu posoudit, dosahuje-li absence reakce obecného soudu na argumentační tvrzení účastníků řízení intenzity svévole [nálezy ze dne 12. 7. 2006 sp. zn. III. ÚS 151/06 (N 132/42 SbNU 57), ze dne 7. 11. 2006 sp. zn. IV. ÚS 369/06 (N 206/43 SbNU 303)]. Tu však v posuzovaném případě Ústavní soud neshledal. Obecné soudy se totiž dostatečně vypořádaly se všemi argumenty stěžovatelky, které detailně opakuje i v ústavní stížnosti. Podstatu jejích argumentů nijak nepominuly.
20. Nejvyšší soud s odkazem na právní úpravu a rozhodovací praxi Soudního dvora Evropské unie uvedl, že čl. 101 odst. 1 Smlouvy o fungování Evropské unie musí být vykládán v tom smyslu, že SDS luxusních výrobků, jehož hlavním účelem je zajistit ochranu luxusní image těchto výrobků, je s tímto ustanovením v souladu, pokud jsou prodejci vybíráni na základě objektivních kritérií kvalitativní povahy, která jsou pro všechny potenciální prodejce stanovena jednotně a nejsou uplatňována diskriminačním způsobem, a pokud stanovená kritéria nepřekračují meze toho, co je nezbytné. V tomto směru posoudil projednávanou věc vrchní i městský soud. Pokud soudy dospěly k závěru, že SDS vedlejší účastnice je legitimní a nepředstavuje nedovolené omezení hospodářské soutěže ve smyslu čl. 101 odst. 1 Smlouvy o fungování Evropské unie, je jejich právní posouzení správné a Nejvyšší soud se s ním ztotožnil.
21. Napadená rozhodnutí naplňují požadavky na odůvodnění rozhodnutí vymezené zákonem i judikaturou Ústavního soudu (srov. např. nález ze dne 11. 12. 2008, sp. zn. III. ÚS 1481/08 ). Ústavní soud neshledává, že by ústavní stížností napadená rozhodnutí byla projevem svévole, či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Námitky stěžovatelky k závěrům učiněným obecnými soudy jsou pouze polemikou s výkladem podústavního práva a ústavněprávní roviny nedosahují. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod a odůvodňuje tak ingerenci Ústavního soudu do "rozhodovací činnosti obecných soudů" [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02 (N 127/28 SbNU 95)]. Jedním z těchto případů je interpretace, která se jeví v daných souvislostech svévolnou, argumentačně vybudovanou bez přesvědčivého a konzistentního racionálního logického odůvodnění [srov. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)]. O takový případ však v této věci nejde.
22. Jako nedostatečně neshledává Ústavní soud ani odůvodnění Nejvyššího soudu, proč nepředložil Soudnímu dvoru Evropské unie předběžné otázky vznesené stěžovatelkou v dovolání. Již vrchní soud v napadeném rozhodnutí stručně uvedl, že otázka týkající se nezbytnosti vedlejší účastnicí určených nekvalitativních kritérií pro přijetí do SDS ve smyslu čl. 175 Pokynů k vertikálním omezením 2010/C 130/01, je otázkou, kterou není žádán obecný výklad smlouvy či aktu Evropské unie, ale jejich aplikace na konkrétní okolnosti (konkrétní kritéria pro přijetí do SDS) tohoto případu. K předběžným otázkám vzneseným stěžovatelkou se vyjádřil i Nejvyšší soud. Ten uvedl, že ve vztahu k výkladu čl. 101 Smlouvy o fungování Evropské unie se jedná o otázky, které již byly judikaturou Soudního dvora Evropské unie v dostatečném rozsahu objasněny. Stěžovatelka namítá, že se Nejvyšší soud nevyjádřil zvlášť ke každé navržené otázce a neoznačil konkrétní judikaturu, která dané otázky řešila.
23. Ačkoliv Nejvyšší soud v části odůvodnění napadeného rozhodnutí, v níž se zabývá povinností položení předběžných otázek Soudnímu dvoru, opravdu neodkazuje na konkrétní rozhodnutí, vyplývají tato rozhodnutí ve vztahu k jednotlivým otázkám z předchozích částí odůvodnění. Stejně tak nelze mít námitek ohledně závěru Nejvyššího soudu, že konečné posouzení, zda konkrétní smluvní ujednání uplatňované v rámci SDS je na základě kritérií vyplývajících z unijního práva přiměřené sledovanému cíli a zda nepřekračuje meze toho, co je nezbytné k dosažení tohoto cíle, a zda je tak v souladu s čl. 101 Smlouvy o fungování Evropské unie, je věcí soudů členských států. Na Soudním dvoru je pouze poskytnout určité prvky výkladu unijního práva za tím účelem, aby soudy členských států mohly ve věci rozhodnout. Pokud stěžovatelka namítá, že to přitom Nejvyšší soud sám v napadeném rozsudku neučinil, nelze jí dát za pravdu.
24. Další rozsáhlé námitky stěžovatelky směřují proti závěrům Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání a proti jejich odůvodnění. Ústavní soud opakovaně připomíná, že právo na podání dovolání či jiného mimořádného opravného prostředku z ústavního pořádku dovozovat nelze. Současně však zdůrazňuje, že rozhodne-li se zákonodárce institut dovolání vytvořit, rozhodování o něm nelze vyjímat z rámce ústavněprávních principů a ústavně zaručených práv a svobod jednotlivce, a to zejména práva na přístup k soudu [srov. např. nálezy ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.), ze dne 10. 5. 2005 sp. zn. IV. ÚS 128/05 (N 100/37 SbNU 355) nebo ze dne 24. 1. 2024 sp. zn. IV.ÚS 2939/23 ].
25. Ustanovení § 243f odst. 3 o. s. ř. umožňuje, aby Nejvyšší soud v odůvodnění rozhodnutí o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost pouze stručně uvedl, proč je dovolání nepřípustné. Na požadavek, aby Nejvyšší soud dovolateli vysvětlil, proč dovolání odmítl, ale rezignovat nelze. V tomto světle také Ústavní soud posuzoval napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu. Názor stěžovatelky o nedostatečném odůvodnění napadeného rozhodnutí nesdílí. Nejvyšší soud reagoval na stěžovatelkou vymezené právní otázky a vysvětlil, proč přípustnost dovolání založit nemohou. Napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu co do rozsahu a způsobu odůvodnění nijak nevybočuje z obvyklého způsobu odůvodnění.
26. Ústavní soud také ověřil, že veškeré skutkové závěry byly vyvozeny z řádně provedeného dokazování. Skutečnost, že soudy po vyhodnocení důkazů dospěly k závěrům, s nimiž se stěžovatelka neztotožňuje, nemůže založit opodstatněnost ústavní stížnosti. Shledal-li Nejvyšší soud dovolání v těchto otázkách nepřípustným s tím, že stěžovatelka ve skutečnosti brojí proti skutkovým zjištěním vrchního soudu, je tento závěr ústavně konformní.
27. Stěžovatelka dále namítá, že Nejvyšší soud měl posoudit dovolání jako přípustné rovněž ve vztahu k otázce aplikace § 133b o. s. ř. Nejvyšší soud se však vyjádřil pouze k přípustnosti dovolání z hlediska tvrzeného odchýlení se od své rozhodovací praxe, zatímco k další alternativě přípustnosti dovolání, spočívající v tom, že otázka analogické aplikace § 133b o. s. ř. na paralelní dovozy dosud nebyla Nejvyšším soudem řešena, se výslovně nevyjádřil. Takový postup je však zcela logický, dospěl-li Nejvyšší soud k závěru, že se vrchní soud při posouzení uvedené otázky od ustálené rozhodovací praxe neodchýlil. Nejvyšší soud přesvědčivě vysvětlil, z jakých důvodů je možné jím odkazované rozhodnutí vztáhnout i na případ stěžovatelky.
28. Stěžovatelka v ústavní stížnosti polemizuje i s právními závěry soudů ohledně posouzení promlčení nároku na poskytnutí informace podle § 3 zákona č. 221/2006 Sb. Před Ústavním soudem ale nelze vést pokračující polemiku s obecnými soudy, s jejichž rozhodnutími stěžovatelka nesouhlasí. Výjimkou jsou v rovině hmotněprávního posouzení věci situace zřejmého ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, který je v nauce a v soudní praxi respektován. Resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli. K tomu však v posuzovaném případě nedošlo. Nejvyšší soud odkázal na rozsudek sp. zn. 23 Cdo 55/2024 a opět dostatečně osvětlil, proč jej lze použít i na posuzovaný případ. Dovolání tak není v této otázce přípustné, protože vrchní soud se při svém právním posouzení od tohoto rozhodnutí neodchýlil.
29. Ani v samotném posouzení nepřípustnosti dovolání Nejvyšším soudem tedy neshledal Ústavní soud žádné ústavně relevantní pochybení. Právní závěry Nejvyššího soudu nijak nevybočují z ústavněprávního rámce výkladu podústavních předpisů. Odlišný právní názor stěžovatelky sám o sobě nepostačuje k závěru o opodstatněnosti ústavní stížnosti.
30. Stěžovatelka v ústavní stížnosti rovněž zpochybňuje postup Nejvyššího soudu, který spočíval v tom, že jí nezaslal vyjádření vedlejší účastnice k dovolání k případné replice. Ačkoli zaslání vyjádření představuje standardní procesní postup, z ústavní stížnosti nevyplývá, jaké další argumenty by stěžovatelka mohla v reakci na vyjádření vedlejší účastnice uplatnit nad rámec námitek již obsažených v dovolání a jeho doplnění. Stěžovatelka ostatně ani v ústavní stížnosti žádné další argumenty neuplatňuje, ani netvrdí, jakým způsobem měl uvedený postup Nejvyššího soudu zasáhnout do jejích ústavně zaručených práv. Zásadní je rovněž skutečnost, že Nejvyšší soud ve své argumentaci z vyjádření vedlejší účastnice nevycházel a napadené rozhodnutí na něm nezaložil.
31. K rozhodnutí o návrhu na odklad vykonatelnosti došlo až téměř po roce od podání dovolání. Účelem institutu odkladu vykonatelnosti je ochrana dovolatele před nepříznivými následky napadeného rozhodnutí a rozhodnutí o takovém návrhu musí být řádně odůvodněno. Stěžovatelce lze přisvědčit v tom, že Nejvyšší soud je povinen o návrhu na odklad vykonatelnosti rozhodnout bez zbytečných průtahů, popřípadě i neprodleně, ledaže v přiměřené lhůtě rozhodne o samotném dovolání (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017 sp. zn. III. ÚS 3425/16 ). Rozhodnutí o návrhu přijaté až po téměř roce od podání dovolání proto nelze považovat za rozhodnutí učiněné bez zbytečného odkladu. Z ústavní stížnosti však opět nevyplývá, jakým způsobem se toto opožděné rozhodnutí promítlo do stěžovatelčiných ústavně zaručených práv.
32. Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky, dospěl proto k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jej mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl. S ohledem na odmítnutí ústavní stížnosti nelze stěžovatelce přiznat náhradu nákladů řízení podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. ledna 2026
Lucie Dolanská Bányaiová v. r.
předsedkyně senátu