Odmítnutí odvolání a právo na soudní ochranu
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti
E.F., zast. advokátem JUDr. J.H. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 6. 1995, sp. zn. l6 Co 261/95, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a V. M. jako vedlejšího účastníka, t a k t o :
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 6. 1995, sp. zn. 16 Co 261/95, se z r u š u j e . O d ů v o d n ě n í :
Dne 3. 10. 1995 byla Ústavnímu soudu doručena včas podaná ústavní stížnost, která byla na základě výzvy k odstranění vad návrhu doplněna právním zástupcem stěžovatele řádnou plnou mocí a kopií rozhodnutí o posledním prostředku podle § 72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Ústavní stížnost směřuje proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 6. 1995, sp. zn. 16 Co 261/95, kterým bylo odmítnuto pro opožděnost odvolání stěžovatele proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne l9.
1. 1995, č.j. 9 C 85/94-15, jímž byla stanovena povinnost žalované V.M. zaplatit žalobci E.F. částku Kč 4.200,- s 3 % úrokem z prodlení jdoucím od l. 3. 1994 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku, a co do částky Kč 68.240,50 byla žaloba zamítnuta. Odvolací soud shledal opožděnost podaného odvolání v tom, že dle razítka podatelny soudu I. stupně bylo odvolání, k jehož podání v daném případě končila patnáctidenní lhůta dne 8. 3. 1995, podáno osobně u soudu až dne 9. 3. 1995. Stěžovatel namítá, že tento závěr neodpovídá skutečnosti, neboť odvolání bylo podáno včas.
K tomu uvádí, že u Okresního soudu v Kladně zahájil současně dvě řízení, vedená pod sp. zn. 9 C 85/94 a sp. zn. 9 C 86/94, proti různým žalovaným, avšak na stejném skutkovém základě, současně podanými žalobami došlými soudu dne l8. 4. 1994. U obou věcí byl vyhlášen rozsudek tentýž den - l9. 1. 1995, současně byly také oba rozsudky doručeny právnímu zástupci, a to dne 20. 2. 1995. Rovněž současně bylo proti oběma rozsudkům podáno odvolání prostřednictvím pošty v Praze 6 dne 7. 3. 1995. Administrativním nedopatřením se stalo, že obě odvolání byla odeslána v jedné obálce, což je patrné z odesílací knihy právního zástupce a z obálky, na které jsou vyznačeny obě věci pod č. 4521 a č. 4522.
Po doručení zásilky dne 9. 3. 1995 byla zřejmě obálka s příslušným odvoláním založena do spisu, sp. zn. 9 C 86/94, a odvolání ve věci, vedené pod sp. zn. 9 C 85/94 z téže zásilky bylo založeno bez jakékoli poznámky. O tom svědčí, jak uvádí stěžovatel ve své ústavní stížnosti, poznámka na rubové straně odvolání se zněním "na razítku z podatelny není nic!". Z toho stěžovatel dovozuje, že poznámka "osobně" byla doplněna dodatečně, avšak neodpovídá skutečnosti, a proto odvolací soud neměl splněny předpoklady pro postup podle § 218 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu.
Podle názoru stěžovatele bylo napadeným rozhodnutím porušeno jeho ústavně zaručené právo uvedené v čl.
38 Listiny základních práv a svobod, podle kterého má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Byla mu tak odňata možnost projednat jeho věc před odvolacím soudem a neměl ani možnost, aby odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu I. stupně, který považuje za vadný. Při jednání dne 25. 4. 1996 pak právní zástupce stěžovatele podání doplnil v tom smyslu, že ve věci nepodal dovolání podle § 237 písm. f) o.s.ř., neboť v obdobné věci mu Vrchní soud dovolání odmítl a obdobně postupoval i v jiných případech.
Jako důkaz předložil kopii usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 3 Cdo 144/93. Z těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil. Ve vyjádření k ústavní stížnosti předseda senátu 24 Co Krajského soudu v Praze, ( předsedkyně senátu l6 Co již u tohoto soudu není), odkázal na obsah spisu, vedeného pod sp. zn. 9 C 85/94. Zdůraznil, že rozsudek ze dne l9. l. 1995 byl doručen zástupci žalobce dne 20. 2. 1995 (tedy o jeden den dříve, než je uvedeno v usnesení odvolacího soudu), takže poslední den odvolací lhůty byl den 7.
3. 1995 (rovněž o jeden den dříve, než je uvedeno ve zmíněném usnesení). Podle záznamu na podacím razítku Okresního soudu v Kladně bylo odvolání žalobce podáno osobně dne 9. 3. 1995, tedy po uplynutí odvolací lhůty. Dále uvádí, že žalobce ani jeho zástupce uvedená zjištění nezpochybňovali a odvolací soud neměl důvod pochybovat o jejich správnosti. Vedlejší účastnice V.M. se k věci nevyjádřila. Ústavní soud si k posouzení věci dále vyžádal spisy Okresního soudu v Kladně, vedené pod sp. zn. 9 C 85/94 a sp. zn. 9 C 86/94.
Ze spisu sp. zn. 9 C 85/94, zjistil, že rozsudek Okresního soudu ze dne l9. l. 1995 byl právnímu zástupci stěžovatele doručen dne 20. 2. 1995 a od tohoto dne běžela patnáctidenní lhůta pro podání odvolání, která skončila dne 7. 3. 1995. Odvolání ze dne 7. 3. 1995, které je opatřeno podacím razítkem příslušného soudu s uvedením data 9. 3. 1995 a údajem "osobně", je založeno na č. l. 20, na jehož zadní straně je poznámka "na razítku z podatelny není nic". Na dalším listu č. 24 na jeho zadní straně je uvedena další poznámka: "Prosím doplnit údaje na razítku podatelny č.l.
20" s datem pokynu 9. 5. 1995. Z usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 6. 1995 vyplývá, že rozsudek soudu I. stupně měl být doručen právnímu zástupci dne 21. 2. 1995 a konec lhůty že připadl na 8. 3. 1995, což neodpovídá skutečnostem vyplývajícím ze spisu, jak ostatně poukázal předseda senátu odvolacího soudu ve svém vyjádření. Ze spisu vedeného pod sp. zn. 9 C 86/94, pak bylo zjištěno, že odvolání ze dne 7. 3. 1995 (č.l. 20) je opatřeno podacím razítkem s datem 9. 3. 1995 a poznámkou "obálka připojena".
Obálka má č.l. 21 a jsou z ní patrné následující údaje - pod adresou Okresního soudu v Kladně je uvedeno: k č. j.
9 C 85/94 a 9
C 86/94, dále pak jsou uvedena čísla 4521, 4522, která korespondují s čísly klientských spisů právního zástupce. Z podacího razítka pošty vyplývá, že zásilka byla předána k poštovní přepravě dne 7. 3. 1995 s údajem váhy O,027 kg ( tato váha odpovídá váze 4 listů - obě odvolání byla vyhotovena dvojmo - s obálkou). Ústavní soud se při posuzování ústavní stížnosti nejprve zabýval tím, zda stěžovatel respektoval při podání ústavní stížnosti ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., tj. zda vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
V daném případě se jedná o to, zda stěžovatel měl proti napadenému rozhodnutí podat dovolání, které zákon připouští proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, za předpokladu, že trpí vadami taxativně uvedenými v ustanovení § 237 o. s. ř. V konkrétním případě přicházelo v úvahu zřejmě dovolání podle písm. f) uvedeného ustanovení, které uvádí jako vadu takový postup soudu, kterým je účastníku řízení odňata možnost jednat před soudem. K tomu je třeba konstatovat, že praxe obecných soudů při aplikaci tohoto ustanovení nebyla jednotná.
Jestliže odvolací soud bez nařízení jednání usnesením odmítl odvolání účastníka řízení jako opožděné (§ 214 odst. 2 písm. a), § 218 odst. 1 písm. a) o.s.ř.), nebyl takový postup judikaturou většinou považován za případ postupu soudu, jímž byla účastníku řízení odňata možnost jednat před soudem (§ 237 písm. f) o.s.ř.), a to dokonce ani tehdy, jestliže odvolání bylo zřejmě včasné. Důvod přípustnosti dovolání podle tohoto ustanovení dopadal, dle judikatury, jen na postup spojený s procesní činností soudu, nikoli však na samotné soudní rozhodnutí.
Například podle rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 3 Cdo 144/93, lze za takový postup považovat to, že účastníku byla postupem soudu znemožněna účast u jednání, případně znemožněno činit přednesy a důkazní návrhy a vyjadřovat se k provedeným důkazům. Dále citované rozhodnutí uvádí, že řešení podobných situací nelze hledat v interpretaci o.s.ř., ale pouze v novelizaci, která by výslovně umožnila podat v těchto případech dovolání, podobně, jak tomu bylo např. u institutu tzv. dovolacího rekurzu podle § 519 zákona č. 113/1895 ř.
z. Jak vyplývá ze zákona č. 238/1995 Sb., bylo s účinností od 1. 1. 1996 do o.s.ř. doplněno ustanovení § 238a, podle jehož odst. 1 písm. e) je vždy přípustné dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo odvolání odmítnuto. S přihlédnutím k výše uvedeným skutečnostem je Ústavní soud názoru, že by bylo nespravedlivé odmítnout ústavní stížnost stěžovatele jen pro nevyužití institutu dovolání, když je pravděpodobné, že v případě dovolání z důvodu uvedeného v § 237 písm. f) o.s.ř. by bylo dovolání odmítnuto, a to s ohledem na v té době panující soudní praxi.
Na stěžovateli nelze patrně požadovat, aby užil mimořádný opravný prostředek - dovolání, které by bylo zřejmě neefektivní a neúčinné.
Pokud jde o samotnou podstatu ústavní stížnosti, dospěl Ústavní soud po prověření spisů Okresního soudu v Kladně, sp. zn. 9 C 85/94 a 86/94, a po provedení důkazů při řízení před Ústavním soudem k závěru, že argumentace stěžovatele, týkající se omylem vyznačeného pozdního data odvolání okresním soudem, je věrohodná. To, že tyto námitky týkající se podání odvolání a důkazy o tom, zda odvolání bylo včasné, projednává Ústavní soud, jde do značné míry na vrub toho, že právní úprava platná do 31. 12. 1995 možnost projednání takových námitek v dovolacím řízení neumožňovala, resp. upravovala sporně. Nedostatků této úpravy si byl zřejmě vědom i zákonodárce, když s účinností od 1. 1. 1996 dovolání v těchto případech výslovně připustil. S ohledem na uvedené skutečnosti zastává Ústavní soud stanovisko, že i pro tento případ platí názor zaujatý již Ústavním soudem v usnesení sp. zn. II. ÚS 160/94
(usn.č. 13 Sbírky nálezů a usnesení ÚS ČR, svazek 3), podle kterého v případě, kdy soud II. stupně odmítl odvolání pro údajnou opožděnost a v důsledku toho se nezabýval námitkami proti rozsudku soudu I. stupně po věcné stránce, odňal účastníkovi řízení svým postupem možnost jednat před soudem a porušil tím ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu, které je deklarováno zejména v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud proto ústavní stížnosti vyhověl a podle § 82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. napadené rozhodnutí zrušil.
Zrušení rozhodnutí považuje Ústavní soud v konkrétní věci za spravedlivý prostředek k otevření možnosti k tomu, aby stěžovatel mohl znovu jednat před soudem, předložit mu důkazy na podporu svých tvrzení a dosáhnout projednání věci v řádném odvolacím, resp. i dovolacím řízení. P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky je rozhodnutí Ústavního soudu závazné pro všechny orgány i osoby. V Brně dne 25. dubna l996