Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti J. Ž., zastoupeného JUDr. Michalem Vejlupkem, advokátem, AK se sídlem v Ústí nad Labem, Pařížská 6, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 2. 2012 č. j. 10 Co 324/2010-167 a rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 4. 12. 2009 č. j. 17 C 449/2004-152 takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 4. 12. 2009 nalézací soud uložil žalovanému zaplatit žalobci ve stanovené lhůtě částku 32 552 Kč a ve zbytku, pokud bylo žalobou požadováno z titulu náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti od 1. 11. 2002 do května 2009 zaplacení další částky 1 114 905,86 Kč a dále od června 2009 do dovršení 65 let věku žalobce placení měsíční renty 13 464,28 Kč, žalobu zamítl (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.); jednalo se již o druhé rozhodnutí ve věci po částečném zrušení prvního rozsudku Krajským soudem v Ústí nad Labem (dále jen "odvolací soud"). V odůvodnění nalézací soud mj. konstatoval, že žalobce se fakticky domáhal náhrady za ztrátu příležitosti se zaměstnat v lépe placené profesi, takový nárok však ze zákona nevyplývá. K neprovedeným důkazům navrhovaným žalobcem nalézací soud uvedl, že by vedly ke zjištěné skutkového stavu pro posouzení věci zcela nerozhodného.
Dne 8. 2. 2012 odvolací soud k odvolání žalobce rozsudek nalézacího soudu ze dne 4. 12. 2009 v napadené části, tj. v zamítavém výroku I. spolu s náhradově nákladovým výrokem II., potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. V odůvodnění mj. konstatoval, že provedl žalobcem v odvolacím řízení navrhovaný důkaz posudkem OSSZ Teplice o invaliditě ze dne 18. 5. 2011, přičemž provedení dalších důkazů účastníci nenavrhli; poukázal na skutkové a právní závěry nalézacího soudu vycházejícího v důvodech svého rozhodnutí z ustálené soudní judikatury a odkázal na podrobnou a přesvědčivou důvodovou část rozsudku nalézacího soudu.
Nalézací soud se k ústavní stížnosti - ač vyzván - nevyjádřil, odvolací soud o vyjádření žádán nebyl.
Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud spatřuje především v nesouhlasu stěžovatele s právním posouzením jeho věci obecnými soudy a v námitkách týkajících se spravedlivosti řízení z hlediska dokazování.
K nesouhlasu stěžovatele s právním posouzením souzené věci obecnými soudy Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že právo na spravedlivý proces zakotvené v hlavě páté Listiny, garantující mj. spravedlivé a veřejné projednání věci nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě, při zachování principu rovnosti účastníků, je procesní povahy; jeho účelem je zaručit především spravedlivost řízení, na jehož základě se k rozhodnutí došlo.
Výklad a aplikace zákona přísluší v prvé řadě obecným soudům; nebyl-li jejich výklad svévolný, nemůže jej Ústavní soud nahradit svým. Ústavní soud tedy není povolán přezkoumávat, zda obecné soudy z provedených důkazů vyvodily správná či nesprávná skutková zjištění a následně i správnost z nich vyvozených právních závěrů (v projednávaném případě ohledně neexistence příčinné souvislosti mezi pracovním úrazem a požadovanou ztrátou na výdělku) - s výjimkou případů, což ale projednávaná věc není, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit ústavně zaručená práva či svobody [srov. např. nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97
(N 66/8 SbNU 149); nález ze dne 29. 8. 2006 sp. zn. I. ÚS 398/04
(N 154/42 SbNU 257)].
Ústavní soud v projednávaném případě konstatuje, že ve věci stěžovatele rozhodovaly dvakrát soud nalézací i soud odvolací, jež svá rozhodnutí náležitě odůvodnily. Z hlediska požadavků spravedlivého procesu zakotvených v hlavě páté Listiny proces vedený před těmito soudy měl kontradiktorní charakter a zajišťoval rovnost zbraní mezi stranami, což zahrnovalo možnost strany seznámit se s připomínkami nebo důkazy předloženými protistranou a vyjádřit se k nim. Ústavní soud je toho názoru, že v projednávaném případě stranám sporu byly v řádně vedeném řízení dány veškeré možnosti k uplatnění jejich práv. Proces, na základě něhož obecné soudy dospěly k závěru, že žalobcem uplatněný majetkový nárok byl jen zčásti důvodný, tudíž Ústavní soud shledal spravedlivým.
Závěry, k nimž ve stěžovatelově věci dospěl nalézací a odvolací soud, z pohledu ústavněprávního nevykazují vad, pročež Ústavní soud na obsah rozhodnutí těmito soudy učiněnými může odkázat. Obsahem práva na spravedlivý proces samozřejmě není právo na přijetí takového rozhodnutí, s nímž by mohl být stěžovatel spokojen.
Tvrzení o porušení spravedlivého procesu vadným dokazováním Ústavní soud shledal rovněž zjevně neopodstatněným. Neprovedením všech důkazů stěžovatelem navržených nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně odůvodnil (viz výše) a odvolací soud důkaznímu návrhu vyhověl, jak bylo rovněž již uvedeno výše.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. V Brně dne 15. října 2012
Vlasta Formánková, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu