Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky V. G., zastoupené JUDr. PhDr. Stanislavem Balíkem, Ph.D., advokátem, sídlem Kolínská 1686/13, Praha 3 - Vinohrady, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. června 2024 č. j. 25 Co 88/2024-2370 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 24. listopadu 2023 č. j. 25 P 47/2021-2037, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a P. G. G., nezletilých A. P. G. a W. P. G. a nezletilého A. P. G., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka (dále jen "matka") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků (a to všech jejich výroků s odůvodněním, že jednotlivé výroky na sebe vzájemně navazují a v případě jejich zrušení by bylo třeba rozhodnout znovu o výchově, výživném, škole a bydlišti komplexně) s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená čl. 10 odst. 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 3 a 12 Úmluvy o právech dítěte.
2. Současně matka navrhla, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost části I. výroku napadeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), jímž byl potvrzen VI. výrok napadeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") do právní moci (sc. vykonatelnosti) rozhodnutí o ústavní stížnosti.
3. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že obvodní soud rozsudkem ze dne 5. 10. 2022 č. j. 25 P 47/2021-830 svěřil nezletilé vedlejší účastníky pro dobu do a po rozvodu do střídavé péče, rozhodl o vyživovací povinnosti rodičů [tj. matky a prvního vedlejšího účastníka (dále jen "otec")], včetně dlužného výživného, a rozhodl o souvisejících návrzích. Městský soud rozsudkem ze dne 9. 3. 2023 č. j. 25 Co 385/2022-1090 potvrdil výrok o úpravě péče o nezletilé A. a W., nezletilého A. svěřil do péče matky a zrušil výrok o vyživovací povinnosti.
Následně otec podal návrhy na změnu úpravy péče, styku i výživného, což odůvodnil tím, že matka nerespektuje pravomocné rozhodnutí soudu o střídavé péči nezletilých A. a W. Na základě podnětu Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10 obvodní soud zahájil řízení o soudním dohledu, neboť bylo evidentní, že psychický stav nezletilých je značně negativně ovlivňován vzájemným nesmiřitelným postojem rodičů, a to do takové míry, že děti jsou vystavovány velmi zatěžujícím zážitkům. Obvodní soud po rozhodnutí městského soudu vydal řadu usnesení, jimiž, kromě jiného, nařídil předběžné opatření o vyživovací povinnosti otce, matce byla uložena pokuta, nezletilí A.
a W. byli svěřeni do výlučné péče otce, byl nařízen výkon rozhodnutí jejich odnětím z péče matky, matce zakázán styk s nimi, bylo určeno školské zařízení. Po provedeném dokazování, zaměřeném též na zjištění, zda nastala podstatná změna poměrů, obvodní soud napadeným rozsudkem svěřil nezletilé A. a W. pro dobu do a po rozvodu manželství do péče otce (I. výrok), upravil styk matky s nimi (II. výrok), jakož i další skutečnosti s ním související (III. a IV. výrok), rozhodl o změně předchozí úpravy (V.
výrok), vyslovil předběžnou vykonatelnost I. a II. výroku (VI. výrok), upravil vyživovací povinnosti otce (VII. až XV. výrok), vyživovací povinnosti matky (XVI. až XIX. výrok), určil školské zařízení nezletilých A. a W., včetně změny předchozí úpravy (XX. a XXI. výrok), určil jejich trvalé bydliště (XXII. výrok), nařídil dohled na výchovou nezletilého A. (XXIII. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (XXIV. výrok).
4. Proti I. až VI., XVI. až XXIII. výroku rozsudku obvodního soudu podala matka odvolání, otec odvoláním napadl části výroků o lhůtách ke splnění vyživovacích povinností a výrok XV. a XXIV. Městský soud přezkoumal rozsudek, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání matky není důvodné, odvolání otce je částečně důvodné. Po doplnění dokazování městský soud napadeným rozsudkem potvrdil I. a VI. výrok rozsudku obvodního soudu (I. výrok), změnil II. až V. výrok o úpravě styku matky s nezletilými A.
a W. (II. výrok), změnil i výroky ve lhůtách ke splnění vyživovacích povinností otce (III. až VI. výrok), potvrdil výroky o vyživovací povinnosti matky (VII. výrok), změnil výroky o dlužném výživném matky (VIII. a IX. výrok), potvrdil výroky o určení školského zařízení a bydliště nezletilých A. a W. a výrok o nařízení soudního dohlednu nad výchovou nezletilého A. (X. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (XI. výrok). V odůvodnění předně rodičům připomenul, že základním pramenem judikatury týkající se nezletilých dětí musí být zásada nejlepšího zájmu dítěte a za notorietu nutno považovat, že v zájmu dítěte zpravidla je, aby bylo v péči obou rodičů, aby každý z nich poskytl dítěti láskyplnou péči a svým dílem přispěl k osobnostnímu vývoji dítěte.
Posléze se městský soud zaměřil na hodnocení, kterak jsou naplněna objektivní kritéria relevantní pro rozhodování soudů [srov. nález ze dne 30. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1554/14
(N 236/75 SbNU 629), městským soudem opakovaně označovaným vadnou spisovou značkou], a uvedl, že v průběhu řízení zcela zřetelně vyšlo najevo, že je to matka, která svojí indoktrinací, zejména ve vztahu k A., přispěla k tomu, že ten již dlouhodobě chápe otce jako zavrženého rodiče, a současně se snaží, aby svojí zjevnou manipulací vůči dalším synům dosáhla rovněž toho, že i ti otce zavrhnou. Podle městského soudu obvodní soud nepochybil, jestliže na základě zjištěných skutečností nezletilého A. a W. svěřil do péče otce, k čemuž dodal, že v průběhu řízení vyplynulo, že oba v péči otce prospívají, přičemž otec je schopen jim poskytnout a zajistit veškeré jejich potřeby. Ohledně úpravy jejich styku s matkou dospěl městský soud k závěru, že je v zájmu obou nezletilých, aby styk matky s nimi byl upraven jako styk asistovaný.
5. Podle stěžovatelky nepostupovaly obecné soudy podle nálezu ze dne 14. 1. 2020 sp. zn. I. ÚS 3241/19 o významu názoru nezletilých dětí. Upozorňuje, že obecné soudy nevzaly v úvahu, že otec navrhl změnu úpravy výchovy a výživy nezletilých A. a W. necelé dva měsíce po vyhlášení rozsudku městského soudu s tím, že mu matka odmítá oba syny ke střídavé péči předávat, obecné soudy nezohlednily a nepracovaly s názory synů na rodiče, které byly konstantně stejné po tři roky, bez ohledu na jejich věk, bez ohledu na typ péče nastavený soudy, nevzaly v úvahu specifickou rodinnou situaci jako celku, nerozlučný vztah dětí, čímž ohrozily psychické zdraví všech tří dětí a nejstaršího A. ohrozily na životě (vzhledem k nebezpečí sebevražedného jednání). Stěžovatelka poté odkazuje na několik nálezů Ústavního soudu a tvrdí, že obecné soudy postupovaly v rozporu s jejich závěry.
6. Právní závěry napadených rozhodnutí jsou podle stěžovatelky v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními. Nebylo přihlédnuto k tomu, že otec nečinil a dosud nečiní nic pro odstranění odlišností výchovných prostředí, například tzv. negativní postoj stěžovatelky vůči otci je deklarován pouze otcem a je v přímé kontradikci s tím, co říkají děti; také ze všech asistovaných kontaktů vyplývá, že stěžovatelka velmi kladně motivuje děti k otci.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byly vydány napadené rozsudky. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, vyjma části směřující proti výrokům rozsudku obvodního soudu, které byly změněny rozsudkem městského soudu [viz obdobný závěr ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky, o níž Ústavní soud rozhodl usnesením ze dne 31. 5. 2023 sp. zn. II. ÚS 1052/23 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz]. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.
Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces výkladu a použití podústavního práva bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25.
9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471).
9. Ústavní soud zastává zdrženlivý postoj k přezkumu rozhodování ve věcech péče o dítě, včetně rozhodování o vyživovací povinnosti. Posuzování těchto věcí je především v kognici obecných soudů, které mají odpovídající podmínky pro dokazování a pro následné rozhodnutí. Do jejich rozhodování Ústavní soud zasahuje toliko při extrémním vykročení z pravidel řádně vedeného soudního řízení. Vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu a s přihlédnutím k bezprostřední zkušenosti, vyplývající z přímého kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, je na obecných soudech, aby rozhodly o úpravě, nebo změně výkonu rodičovských práv a povinností, a to včetně stanovení styku a výši vyživovací povinnosti. Ústavní soud není konečným univerzálním "rozhodcem", jeho úkol spočívá pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla soudem eventuálně upřena jejich ochrana [srov. usnesení ze dne 17. 3. 2015 sp. zn. IV. ÚS 106/15
(U 5/76 SbNU 957)].
10. Stěžovatelka staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, neboť z jejích námitek je zřejmé, že nesouhlasí s důvody, na nichž obvodní soud i městský soud založily napadené rozsudky, a ústavní stížnost tak považuje za další procesní prostředek, jehož prostřednictvím se domáhá změny rozsudků ve svůj prospěch.
11. Ve stěžovatelčině věci Ústavní soud neshledal v postupech a rozsudcích obecných soudů žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z výše uvedených hledisek posuzováno jako porušení základních práv stěžovatelky a mělo by vést ke zrušení napadených rozsudků. Před obecnými soudy bylo provedeno dostatečné dokazování a soudy se zabývaly podstatnými kritérii pro rozhodnutí o změně úpravy péče, úpravě výživy, úpravě styku, určení školy, určení bydliště a soudním dohledu. Z odůvodnění napadených rozsudků vyplývají přesvědčivé důvody pro změnu úpravy péče o nezletilé A.
a W. a jejich svěření do péče otce (srov. jejich shrnutí v bodě 76. až 78. odůvodnění rozsudku obvodního soudu a body 48. až 57. odůvodnění rozsudku městského soudu), obdobné hodnocení platí o posouzení podmínek pro úpravu styku, jakož o určení výše výživného, tj. zjištění majetkových poměrů rodičů. Tím obecné soudy dostály požadavkům na odůvodnění rozhodnutí ve smyslu nálezu ze dne 3. 5. 2022 sp. zn. I. ÚS 3065/21 a Ústavní soud dospěl k závěru, že oba soudy rozhodovaly na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu a objasnily, na základě jakých úvah rozhodly o jednotlivých aspektech výkonu rodičovské odpovědnosti.
12. Ústavní soud vyzývá oba rodiče, zejména matku, aby se snažili nastalou situaci řešit vzájemnou dohodou, neboť žádný soud nemůže jejich vztahy upravit ideálním způsobem, ani napravit vztahy již narušené. Je totiž především záležitostí rodičů, aby svým dětem vytvořili nestresující prostředí umožňující jejich zdravý vztah k oběma z nich. Přitom městský soud, ve shodě s obvodním soudem, uzavřel, že chování matky je nadále takové, že do něj ve vztahu ke všem nezletilým synům stále promítá svůj vysoce negativní a nadále nesmiřitelný vztah k otci, čímž všechny nezletilé dlouhodobě poškozuje na zdravém vývoji, jak je patrno zejména u nejstaršího A., který její vnímání rodinné situace zcela převzal.
13. Vedle rationes decidendi uvádí Ústavní soud, že si je vědom deklarovaného účelu nepřípustnosti dovolání podle § 30 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, proti rozhodnutím ve většině rodinněprávních věcí rozhodovaných podle tohoto zákona, kterým je právní jistota účastníků v těchto řízeních. Ústavní soud však upozorňuje zákonodárce [a to podobně jako v minulosti, srov. nález ze dne 23. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 1206/09
(N 32/56 SbNU 363)], že nynější platná právní úprava dovolání v těchto otázkách spíše neplní účel zachování právní jistoty, neboť judikaturu musí sjednocovat orgán stojící mimo soustavu soudů, jehož úkolem je ochrana ústavnosti, a nikoliv běžné zákonnosti. Podle Ústavního soudu by sjednocování judikatury i ochranu základních práv jednotlivců byl schopen zajistit Nejvyšší soud, který je k tomu jako dovolací soud v občanskoprávních věcech povolanější nežli Ústavní soud.
14. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl, a to zčásti jako návrh, k jeho projednání není příslušný, podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, a ve zbývající části jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona, protože nezjistil porušení stěžovatelčiných základních práv. O návrhu na odložení vykonatelnosti části I. výroku napadeného rozsudku městského soudu, jímž byl potvrzen VI. výrok napadeného rozsudku obvodního soudu (tj. výrok vyslovující předběžnou vykonatelnost výroku o svěření nezletilých A. a W. do péče otce a výroku upravující běžný styk matky s nimi) Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť rozhodl o ústavní stížnosti bezprostředně po jejím podání.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 6. listopadu 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu