Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného ve věci stěžovatele: Z. M., zastoupeného Mgr. Luďkem Růžičkou, advokátem se sídlem v Brně, Vackova 44, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 6. 2010 č. j. 5 Afs 98/2009-67 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 5. 2009 č. j. 30 Ca 175/2007-43, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud – před tím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti – je povinen zkoumat, zda stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. To se týká i podmínek ustanovení § 75 odst. 1 tohoto zákona, které vyžaduje, aby před podáním ústavní stížnosti byly vyčerpány všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Z uvedeného přitom vyplývá, že ústavní stížnost je v rozsahu žádajícím kasaci v záhlaví citovaného rozhodnutí krajského soudu, co do naplnění formálních kritérií, podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, neboť v souladu s materiální dimenzí principu subsidiarity musí nyní věc projednat jiné orgány veřejné moci. Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je pak ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním (či správním řízení jemu předcházejícím), není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup ve správním (soudním) řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak soudů. Právě řečené je významné potud, že tak je tomu i v nyní posuzované věci.
Ústavnímu soudu je známa různost výkladu § 104 odst. 2 s. ř. s. a jeho vývoj. Podle přesvědčení Ústavního soudu je pak nutno princip, podle něhož lze v řízení o kasační stížnosti přezkoumat i rozhodnutí správního soudu, jímž se předcházející rozhodnutí správního orgánu ruší, aplikovat jenom v těch případech, kdy se správní soud, jehož rozhodnutí je kasační stížností napadeno, dopustil při řešení meritorní otázky takového pochybení, jež naplňuje znaky nezákonnosti ve smyslu § 103 odst. 1 písm. a) s.
ř. s. Z dokumentů, jež měl Ústavní soud při projednávání stěžovatelovy stížnosti k dispozici – tj. tedy ani z ústavní stížnosti samotné, přitom podle Ústavního soudu neplyne, že by se krajský soud pochybení této intenzity dopustil. Stěžovatelovi lze dát zapravdu v tom, že v souladu s jím citovanou judikaturou se Nejvyšší správní soud měl věcně zabývat rozhodnutím krajského soudu o nákladech řízení. Nicméně v právě projednávaném případě – s ohledem na omezenou potenci rozhodnutí o nákladech řízení zasáhnout do základních práv stěžovatele – nepřistoupil i z tohoto důvodu Ústavní soud ke kasaci rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, a z části podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. ledna 2012
Vlasta Formánková, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu