Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Romana Poláka, zastoupeného JUDr. Jaromírem Bláhou, advokátem, sídlem Prvního pluku 206/7, Praha 8 - Karlín, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. června 2024 č. j. 10 Afs 89/2023-43 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. dubna 2023 č. j. 10 Af 21/2022-38, a návrhu na zrušení čl. IV bodu 4 zákona č. 364/2019 Sb., kterým se mění některé zákony v oblasti daní v souvislosti se zvyšováním příjmů veřejných rozpočtů, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
1. Stěžovatel v ústavní stížnosti požaduje zrušit v záhlaví označená rozhodnutí. Tvrdí, že správní soudy porušily jeho základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Současně navrhuje zrušit pro neústavnost čl. IV bod 4 zákona č. 364/2019 Sb., kterým se mění některé zákony v oblasti daní v souvislosti se zvyšováním příjmů veřejných rozpočtů.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí plyne, že stěžovatel byl držitelem dluhopisů v nominální hodnotě 1 Kč, emitovaných do konce roku 2012. Úrokové výnosy z těchto dluhopisů původně nebyly daněny, jelikož se základ daně zaokrouhloval u každého dluhopisu zvlášť na celé koruny dolů, tedy na nulu. Zákon č. 364/2019 Sb. změnil právní úpravu zdaňování těchto dluhopisů tak, že se nově pro účely základu daně zaokrouhlila až celková hodnota dluhopisů. Tato změna právní úpravy dopadla i na stěžovatele. Úrokové příjmy z dluhopisů se mu do roku 2019 nedanily. Od roku 2020 však ano.
3. Společnost, která dluhopisy emitovala, tak stěžovateli v prvním čtvrtletí roku 2020 vyplatila úroky již po zdanění dle nové právní úpravy. Proti tomu se stěžovatel bránil u Finančního úřadu pro hlavní město Prahu, který mu nevyhověl. Stěžovatelem podané odvolání následně zamítl vedlejší účastník. Stěžovatel podal žalobu proti rozhodnutí vedlejšího účastníka k Městskému soudu v Praze, který ji napadeným rozsudkem zamítl. Proto se stěžovatel obrátil na Nejvyšší správní soud. Ten však kasační stížnost zamítl napadeným rozsudkem.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti nejprve namítá neústavnost použité právní úpravy, která změnila zdanění úrokových výnosů z dluhopisů emitovaných před 1. 1. 2013. Podle stěžovatele byl proces schválení "zjevně nezákonný", jelikož došlo k porušení jednacího řádu Poslanecké sněmovny a nebyla dodržena legisvakanční lhůta o délce 15 dnů. V daném případě podle stěžovatele neexistoval naléhavý obecný zájem na dřívější účinnosti zákona. Zákon navíc retroaktivně zasáhl do jeho právního postavení, přičemž šlo o nepřípustnou retroaktivitu. Zásah byl o to intenzivnější, jelikož ke změně právní úpravy došlo ze dne na den. Nakonec se stěžovatel ohrazuje proti použití obecných závěrů z nálezu ze dne 18. 5. 2021 sp. zn. Pl. ÚS 87/20
(N 97/106 SbNU 84; 232/2021 Sb.), Daňový balíček pro rok 2020, které na tento případ aplikovat nelze.
5. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Vyčerpal též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona. Ústavní stížnost je tedy přípustná.
6. Řízení, které předchází podání ústavní stížnosti, je specifické v tom, že bylo od počátku vedeno výlučně v rovině ústavněprávní argumentace. Shrnul to již městský soud v bodě 14 rozsudku. Uvedl tam, že podstatou věci je otázka souladu čl. IV bod 4 zákona č. 364/2019 Sb. s ústavním pořádkem. Role Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti je tak nyní usnadněná. Pečlivé ústavněprávní argumentaci správních soudů totiž nelze nic vytknout. Ani sám stěžovatel ostatně v ústavní stížnosti až na výjimky nepolemizuje se závěry správních soudů, ale jen opětovně zpochybňuje ústavnost zákona č. 364/2019 Sb.
7. Mnohé zásadní právní otázky pro nynější věc již Ústavní soud vyřešil shora uvedeným nálezem Pl. ÚS 87/20, kterým se vyjádřil k ústavnosti zákona č. 364/2019 Sb. (v souvislosti se zdaněním rezerv v pojišťovnictví a loterií). Ústavní soud tehdy vskutku konstatoval, že při projednávání návrhu tohoto zákona došlo k ukončení rozpravy ve třetím čtení v rozporu s jednacím řádem Poslanecké sněmovny. To však zakládá porušení zákona, nikoli ústavního pořádku, což bylo ostatně jedním z nosných důvodů, proč Ústavní soud návrh na zrušení zákona zamítl ( Pl. ÚS 87/20 , body 85 až 94).
8. Stěžovateli nelze přisvědčit, že by snad Nejvyšší správní soud ospravedlnil krátkost legisvakance délkou diskuse, která novele předcházela (s. 7 ústavní stížnosti). Nejvyšší správní soud uvedl, že byť debata o legislativní změně trvala již od roku 2017, nevylučuje to existenci naléhavého obecného zájmu, který vedl k (jednodenní) prodlevě mezi platností a účinností zákona (bod 30 napadeného rozsudku).
9. Stěžovatel tvrdí, že mu není zřejmé, v čem má podle správních soudů spočívat naléhavý obecný zájem, ospravedlňující jednodenní legisvakanční lhůtu. Tady však přehlíží podrobné odůvodnění obou soudů k této otázce, které přehledně shrnul Nejvyšší správní soud v bodě 29.
10. Není ani pravda, že by obecné soudy tvrdily, že zákon není "vůbec retroaktivní". Stěžovatel z napadených rozhodnutí vybral jen jednu větu, ve které městský soud mírně nepřesně uvedl, že zákon není "přímo retroaktivní". Z ostatních pasáží odůvodnění je však zřejmé, že tím městský soud mířil k tomu, že nejde o (neústavní) retroaktivitu pravou, ale o retroaktivitu nepravou, která je obecně přípustná. Její přípustnost v této věci pak dovodily z toho, že, zjednodušeně řečeno, přesvědčení stěžovatele o nezměnitelnosti právní úpravy do budoucna nemohlo být vzhledem k okolnostem velké. Ani k tomuto závěru nemá Ústavní soud žádných připomínek. Právní úprava, k jejíž změně došlo, byla terčem kritiky a její změna byla mnoho let diskutována. Není možné, aby si stěžovatel těchto debat nevšiml, jakkoli není jeho povinností sledovat diskuse o změnách právní úpravy, jak uvádí v ústavní stížnosti.
11. Ústavní soud rovněž nesdílí přesvědčení stěžovatele o neaplikovatelnosti obecných východisek nálezu sp. zn. Pl. ÚS 87/20
. Obecná východiska, týkající se přezkumu ústavnosti daňových zákonů, se dají použít i na nyní posuzovanou věc. Stěžovateli to ostatně vysvětlil již Nejvyšší správní soud v bodě 21 až 25 odůvodnění.
12. I zbylé dílčí argumenty stěžovatele již ústavně souladným způsobem vypořádaly obecné soudy v napadených rozhodnutích. Ústavní soud tak jen na tomto místě shrnuje, že obecné soudy neporušily základní práva stěžovatele.
13. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
14. Návrh na zrušení části zákona, jehož uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti (§ 74 zákona o Ústavním soudu), sdílí osud ústavní stížnosti. Je-li stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, znamená to odmítnutí připojeného návrhu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 16. října 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu