Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného, o ústavní stížnosti RNDr. Z. F., zastoupené JUDr. Václavem Vlkem, advokátem Advokátní kanceláře v Praze 8, Sokolovská 22, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2007 č. j. 33 Odo 768/2005-129 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2004 č.j. 39 Co 91, 92/2004-107, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že byla jako žalobkyně účastníkem řízení o vydání 60.000,- Kč z titulu bezdůvodného obohacení za užívání pozemků parc. č. 1493/1, 1493/2, 1493/3 a 1493/4 v katastrálním území Vršovice v období od 9. srpna 1997 do 9. srpna 1999. Ve věci rozhodoval Obvodní soud pro Prahu 10, který v zásadě její žalobě vyhověl. K odvolání obou žalovaných však Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 8. 2004 č.j. 39 Co 91, 92/2004-107 rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 15.
4. 2002 doplněný rozsudkem téhož soudu ze dne 28. 11. 2003 ve vztahu k první žalované ohledně částky 6.757,50 Kč s úrokem z prodlení a ve vztahu ke druhému žalovanému ohledně částky 382,50 Kč s úrokem z prodlení potvrdil, zamítl však žalobu ohledně 50.255,90 Kč ve vztahu k první žalované a ohledně 644,10 Kč ve vztahu ke druhému žalovanému. Stěžovatelka uvedené rozhodnutí odvolacího soudu napadla dovoláním, o němž Nejvyšší soud rozhodl tak, že jej rozsudkem ze dne 28. 6. 2007 č. j. 33 Odo 768/2005-129 v části týkající se dovolání do změňující části rozsudku odvolacího soudu ve vztahu k druhému žalovanému odmítl a ve zbývající části zamítl.
Při posouzení nároku stěžovatelky jak soud odvolací, tak i soud dovolací dovodily, že bezdůvodné obohacení na straně žalovaných ve smyslu ustanovení § 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, vzniklo, jeho výši však oba soudy určily v návaznosti na výměry Ministerstva financí České republiky (dále jen "Ministerstva financí") č. 01/97, 01/98 a 01/99, jimiž bylo v rozhodné době nájemné z pozemků nesloužících k podnikání regulováno.
3. Napadenými rozhodnutími obecných soudů nebylo podle názoru stěžovatelky dostatečně respektováno její právo na ochranu majetku garantované čl. 11 odst. 1 Listiny, neboť jí tak bylo de facto znemožněno mít ze svého majetku odpovídající majetkový prospěch a přiznaná výše nájemného se tak prakticky rovnala dani z nemovitosti. Stěžovatelka je s poukazem na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 2/03 , publikovaný ve Sbírce zákonů pod číslem 84/2003 Sb., přesvědčena, že pravomocným rozhodnutím Městského soudu v Praze došlo i k porušení jejího práva na soudní ochranu podle článku 36 odst. 1 a 2 Listiny.
Je toho názoru, že regulace nájemného z pozemků, obdobně jako regulace nájemného z bytů, je bezdůvodná a neopodstatněná, i když oproti regulaci nájemného z bytů stěžovatelka vyjma daně z nemovitostí neměla s udržováním pozemků spojeny žádné náklady. Obecné soudy podle názoru stěžovatelky pochybily, když předmětný právní předpis - shora zmíněné výměry Ministerstva financí - aplikovaly na danou situaci, ačkoliv správně neměly vůbec k takovému právnímu předpisu přihlížet, a nebo měly reagovat způsobem, který požadovala stěžovatelka - předložit věc dle ustanovení § 109 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o.
s. ř."), Ústavnímu soudu k rozhodnutí.
Stěžovatelka proto nesouhlasí se závěrem Městského soudu v Praze, že pokud k dohodě o výši nájemného mezi účastníky nedošlo, je třeba vycházet při stanovení výše bezdůvodného obohacení z fiktivního nájemného, na které by stěžovatelce vznikl nárok při respektování předmětných výměrů Ministerstva financí. Napadená rozhodnutí obecných soudů tak nejsou podle názoru stěžovatelky odůvodněna způsobem, z něhož logicky a přesvědčivě vyplývají jeho závěry. Z výše uvedených důvodů proto stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil jako protiústavní.
5. Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvádí, že soudy při rozhodování přihlédly ke všem tvrzeným skutečnostem, neopomenuly zohlednit relevantní ustanovení právních předpisů a vyvodily závěry, které z nich plynou. Vlastnické právo stěžovatelky bylo dovolacím soudem (stejně jako soudem prvního stupně a soudem odvolacím) respektováno, nedošlo pouze, a to nikoli svévolí soudů, nýbrž samotnou právní úpravou, k naplnění očekávání stěžovatelky, pokud jde o výnosy plynoucí z výkonu jejího práva. Tím však ostatně trpěla i protistrana sporu, ani ona nemohla v důsledku regulace nájemného bytů požadovat za užívání svého majetku nájemné tržní.
Možnost ekonomického využití předmětných pozemků tak byla v rovnováze s ekonomickým využitím domu, který je na nich postaven. Ve věci, v níž se stěžovatelka domáhala vydání plnění z bezdůvodného obohacení, byla řešena především otázka, jak má být vyčíslen majetkový prospěch, který byl na její úkor získán užíváním jejích pozemků bez právního důvodu. Šlo de facto o důsledky situace, kdy pozemek (z něhož vznikly současné pozemky) byl v roce 1957 pravomocně vyvlastněn otci stěžovatelky ing. arch. R.
M. za účelem komplexní bytové výstavby, avšak tento byl (z dnes již těžko pochopitelných důvodů) nadále veden jako jeho vlastník. V roce 1994 došlo k návrhu stěžovatelky k dodatečnému projednání dědictví po jejím otci zemřelém v roce 1960 a následně pak ke střetu výkonu vlastnických práv dvou subjektů - vlastníka pozemků a vlastníka na nich postaveného domu. Za této situace dovolací soud - vázán uplatněným dovolacím důvodem a jeho obsahovou konkretizací - přisvědčil odvolacímu soudu, že žalobkyně (stěžovatelka) se může domáhat vydání bezdůvodného obohacení jen v takové výši, na níž by měla od žalované nárok v případě, že by mezi nimi byla uzavřena nájemní smlouva.
Protože cena nájemného, které si mohly za užívání pozemků sjednat, byla v rozhodné době regulována, mohla žalobkyně za užívání svých pozemků požadovat nájemné maximálně ve výši podle příslušných předpisů. Tento názor dovolací soud vyslovil již v řadě svých rozhodnutí. V bližších důvodech pak Nejvyšší soud odkázal na odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí, v němž je řádně a dostatečně obsáhle vysvětleno, proč dovolací soud nepřerušil řízení podle § 109 odst. 1 písm. c) o. s. ř., i když se stěžovatelka takového postupu dožadovala.
6. Městský soud v Praze se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
7. Shora uvedené vyjádření Nejvyššího soudu k ústavní stížnosti neobsahuje žádná nová tvrzení či skutečnosti způsobilé ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, který k němu proto nepřihlížel. Z hlediska procesní efektivity nebylo tedy účelné je zasílat stěžovatelce na vědomí.
9. Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatelky se závěry obecných soudů, pokud jde o výši bezdůvodného obohacení, které jí bylo jako vlastnici předmětných pozemků soudy přiznáno. Stěžovatelka pro svoji argumentaci hledá oporu zejména v nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 2/03 , jímž bylo zrušeno cenové moratorium nájemného z bytů. Touto její argumentací, vyslovenou již v podaném dovolání, že obecné soudy pochybily, když nepřihlédly k uvedenému nálezu Ústavního soudu a ve smyslu ustanovení § 109 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. nepředložily Ústavnímu soudu návrh na posouzení souladu předmětné regulace nájemného z pozemků s ústavním pořádkem, resp. neměly k právnímu předpisu stanovícímu tuto regulaci přihlížet, se Nejvyšší soud podrobně zabýval ve svém rozhodnutí o dovolání, na jehož argumentaci lze v tomto směru pro stručnost odkázat. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že ve smyslu čl. 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") je soudce oprávněn posoudit soulad právního předpisu se zákonem (odst. 1); dojde-li k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem, předloží věc Ústavnímu soudu (odst. 2).
Soudci je tímto uvedeným článkem Ústavy poskytnut prostor pro uvážení, do něhož nepřísluší soudu vyšší instance zasahovat, což se týká i soudu Ústavního. Předmětnou regulaci nájemného z pozemků přitom nelze bez dalšího považovat, jak to činí stěžovatelka, za obdobu regulace nájemného z bytů, z níž v tomto směru pak stěžovatelka dovozuje i ústavně právní závěry.
10. Obecné soudy vyšly při vyčíslení výše bezdůvodného obohacení v posuzované věci z existence regulace nájemného z pozemků a bytů v rozhodném období a podrobně vyložily, proč nemohly vycházet ze stěžovatelkou nárokovaného tržního nájemného u jejích pozemků, když ani žalovaní nemohli v důsledku regulace nájemného z bytů požadovat za užívání svého majetku tržní nájemné. Vyčíslení výše bezdůvodného obohacení vychází z majetkového prospěchu získaného tím, kdo se na úkor jiného obohatí. Soudy tak nemohly vycházet ze stěžovatelkou očekávaných výnosů z vlastnictví pozemků, jež by jí jinak příslušely ve standardním tržním prostředí. Uvedený právní závěr obecných soudů podle názoru Ústavního soudu nezakládá nepřijatelné ústavně právní konsekvence a Ústavní soud ho v tomto směru nepovažuje za vybočující z mezí ústavnosti, který by byl projevem libovůle či svévole a představoval tak stěžovatelkou tvrzený zásah obecných soudů do jejích vlastnických práv.
11. Pokud stěžovatelka v souvislosti s nepřiznáním požadované tržní výše nájemného z pozemků namítá i porušení jejího práva na soudní ochranu, pak Ústavní soud v návaznosti na svou dosavadní judikaturu konstatuje, že právo na poskytnutí soudní ochrany (a v konečném důsledku právo na spravedlivý proces) nezaručuje samo o sobě právo na to, aby věc byla posouzena obecnými soudy v souladu s právním názorem stěžovatelky. Spočívá v možnosti dovolat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu rozhodujícího podle pravidel zaručujících spravedlivé posouzení věci. Ve vztahu k posuzované věci je Ústavní soud toho názoru, že tato možnost hájit svá práva zákonem odpovídajícím způsobem byla stěžovatelce poskytnuta, kdy z ústavní stížnosti ani z připojeného spisového materiálu nelze dovodit nic, co by svědčilo o opaku.
12. Při zvážení všech tvrzení stěžovatelky Ústavní soud s ohledem na výše uvedené neshledal v poměru k napadeným rozhodnutím nic, co by svědčilo pro jeho zásah a nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 1. července 2008
Michaela Židlická předsedkyně senátu