Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Ivany Žáčkové, zastoupené JUDr. Alfrédem Šrámkem, advokátem, sídlem Českobratrská 1403/2, Ostrava, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. listopadu 2025 č. j. 4 Afs 34/2025-42, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka prodala spolu se svou sestrou obchodní závod, který nabyla jako dědictví ze závěti po otci, zemřelém dne 30. 4. 2017. Stěžovatelka nabyla podíl na tomto obchodním závodu ve výši 45 %, její sestra ve výši 55 %. Obchodní závod sestry prodaly za sjednanou cenu bezmála 380 mil. Kč dne 16. 4. 2018, kdy nabylo právní moci usnesení Okresního soudu v Bruntále ze dne 3. 4. 2018 ve věci pozůstalosti. Finanční úřad pro Moravskoslezský kraj stěžovatelce vyměřil daň z příjmů fyzických osob platebním výměrem ze dne 3. 7. 2019 ve výši cca 18,5 mil. Kč. Dne 27. 3. 2021 podala stěžovatelka dodatečné přiznání k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2018, neboť tvrdila změnu výše nabývací hodnoty obchodního závodu (kterou měla být cena sjednaná ke dni jeho prodeje, tj. k 16. 4. 2018). Po delších procesních peripetiích vedlejší účastník stanovil výslednou daň cca 11,2 mil. Kč.
2. Stěžovatelka podala proti rozhodnutí vedlejšího účastníka žalobu, kterou Krajský soud v Ostravě zamítl. Stěžovatelka neuspěla ani s kasační stížností. Nejvyšší správní soud odmítl argumentaci stěžovatelky, podle níž pro účely stanovení výše jejích daňově uznatelných výdajů podle § 10 odst. 5 zákona o daních z příjmů by měl být den nabytí jejího podílu na obchodním závodu určen na základě analogického použití § 239a odst. 1 daňového řádu, podle kterého pro účely správy daní se na právní skutečnosti hledí tak, jako by zůstavitel žil do dne předcházejícího dni skončení řízení o pozůstalosti. V této věci nejde o přechod daňových povinností zůstavitele na dědice, ale o určení výše daňově uznatelného výdaje dědice k příjmu, ke kterému došlo prodejem zděděného obchodního závodu. Jde o příjem dědice a daňovou povinnost dědice. Den nabytí věci ve smyslu § 10 odst. 5 zákona o daních z příjmů bylo tedy třeba určit podle norem soukromého práva. K použití § 239a daňového řádu podle analogie legis, jak stěžovatelka také požaduje, Nejvyšší správní soud uvedl, že tu není mezera v zákoně, kterou by bylo třeba za použití uvedené analogie překlenout. Jak plyne z důvodové zprávy, účelem právní fikce ("prodlouženého života zůstavitele") obsažené v § 239a daňového řádu je zamezit praktickým potížím spojeným s tzv. ležící pozůstalostí. Taková otázka však není předmětem sporu v této věci.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že Nejvyšší správní soud zasáhl do jejího vlastnického práva, neboť jeho výklad nemá oporu v zákoně. Nejvyšší správní soud odmítl zohlednit, že stěžovatelka prodala obchodní podíl obratem první den, kdy s ním skutečně mohla nakládat. Stěžovatelka pak polemizuje s výkladem § 10 zákona o daních z příjmů, nechápe, proč pro ní z hlediska daňového není dosažená kupní cena relevantní, zatímco pro kupujícího by být relevantní měla.
4. Ústavní soud připomíná, že zásadně nezasahuje do rozhodovací činnosti správních soudů. Není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nepřehodnocuje skutkové a právní závěry správních soudů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Ústavní soud zasahuje do výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže aplikace práva v dané věci byla neústavní (takto již nález ze dne 25. 11. 2003
sp. zn. I. ÚS 504/03
).
5. Stěžovatelka v podstatě polemizuje s ústavností teze, podle níž § 239a odst. 1 daňového řádu zakládá právní fikci, která se vztahuje jen na daňové povinnosti zůstavitele, nikoli na daňové povinnosti dědiců. Proto tuto normu nelze podle správních soudů použít při určení dne nabytí dědictví podle § 10 odst. 5 zákona o daních z příjmů, tedy při stanovení výše daňově uznatelného výdaje dědice k příjmu, ke kterému došlo prodejem zděděného obchodního závodu. Na tomto výkladu není nic neústavního, Nejvyšší správní soud se všem otázkám opětovně vznášeným stěžovatelkou detailně věnoval v bodech 31 až 53 napadeného rozsudku. Tam lze nalézt i ústavně souladné odpovědi na všechny stěžovatelčiny otázky, včetně vysvětlení toho, proč výklad správních soudů není absurdní či nespravedlivý (k tomu srov. bod 53 tamtéž). Nejvyšší správní soud důsledně vyšel ze své prejudikatury (rozsudek ze dne 25. 7. 2025 č. j. 1 Afs 190/2024-37 ve věci stěžovatelčiny sestry).
6. Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. února 2026
Lucie Dolanská Bányaiová v. r.
předsedkyně senátu