Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Sládečka, ve věci stěžovatele Ladislava Haleše, právně zastoupeného advokátem Mgr. Janem Ševčíkem, Na Královně 862, Praha 5, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 11. 2010 č. j. 41 C 123/2010-35, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2011 č. j. 55 Co 264/2011-70 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013 č. j. 33 Cdo 529/2012-108, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 , Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41) či sjednocovat jejich judikaturu. To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy); ani skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatelé neztotožňují, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV.
ÚS 188/94 , Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; protože Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, je jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydaných) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.
Z hlediska Ústavního soudu je podstatnou především ta skutečnost, že obecné soudy v rámci odůvodnění svých rozhodnutí uvedly, jakými úvahami byly ve svých závěrech vedeny. Ústavnímu soudu nepřísluší provádět výklad tzv. jednoduchého práva, posuzovat zda ta či ona formulace je či není v rozporu se zákonem. Výklad a sjednocování judikatury ve věcech jednoduchého práva náleží především Nejvyššímu soudu, který v předmětném případě uvedl východiska, z nichž vycházel při posuzování předmětného případu.
Z jeho odůvodnění je zřejmé, že základnou, z níž přistoupil k řešení předmětného případu, je především ta skutečnost, že se jedná o občanskoprávní vztah a v takovém případě je třeba aplikovat na výši úroků z prodlení úpravu obsaženou v ustanovení § 517 odst. 2 občanského zákoníku. Namítá-li stěžovatel, že žalobce požadoval ve svém žalobním návrhu úrok ve výši 0,05 % denně, což je částka vyšší, než jak je upravena ve výše citovaném ustanovení občanského zákoníku, potažmo v nařízení vlády č. 142/1994 Sb., je tato modifikována samotným právním předpisem a je tudíž zjevné, že žalobce žádat více nemohl.
Z toho důvodu má Ústavní soud za to, že se obecné soudy se svými závěry řádně vypořádaly a z ústavněprávního hlediska jim není čeho vytknout.
Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. V Brně dne 26. srpna 2013
Michaela Židlická, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu