Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. V., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Vovsíkem, advokátem se sídlem v Plzni, Malá ul. 6, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. října 2008 č. j. 13 Co 478/2008-53, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 2. února 2009 a doplněnou podáním ze dne 6. března 2009, se stěžovatel podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. října 2008 č. j. 13 Co 478/2008-53 s tvrzením, že napadeným rozhodnutím byla porušena jeho práva podle čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 36 odst. 1 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dle čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z předložené ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 19 C 98/2008 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou podanou dne 18. března 2008 u Okresního soudu Plzeň-město domáhal po České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále jen "žalovaná") podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb".), náhrady škody ve výši 9 252,- Kč s přísl., která mu dle jeho tvrzení vznikla zaplacením odměny obhájci za právní služby poskytnuté v souvislosti se zastupováním stěžovatele v trestním řízení vedeném pod sp. zn. 2 T 51/2004, ve kterém byl stěžovatel rozsudkem ze dne 26.
srpna 2008 zproštěn obžaloby podle § 226 písm. a) trestního řádu, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byl stíhán. Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 6. června 2008 č. j. 19 C 98/2008-33 žalobě vyhověl. Na základě odvolání podaného žalovanou, Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem napadeným ústavní stížností rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu v celém rozsahu zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud uvedl, že zákonné podmínky vymezené ustanovením § 8 zákona č. 82/1998 Sb. pro přiznání nároku na náhradu škody stěžovateli neshledal, neboť stěžovatel nesplnil podmínku podle § 8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., tj. vyčerpání řádných opravných prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje.
Odvolací soud totiž nepovažoval tvrzení stěžovatele na jeho obranu k prominutí podmínky vyčerpání řádného opravného prostředku za důvody hodné zvláštního zřetele.
Stěžovatel v ústavní stížnosti zrekapituloval průběh řízení před obecnými soudy a tvrdil, že interpretace aplikovaného ustanovení § 8 zákona č. 82/1998 Sb. je formalistická. Odvolací soud podle názoru stěžovatele opominul princip objektivní odpovědnosti a nezohlednil skutečnost, že stěžovatel v žádném případě nevyvolal příčinu k samotnému zahájení trestního stíhání. Stěžovatel rovněž odkázal na rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 4. června 2007 sp. zn. 15 Co 249/2007, který se podle názoru stěžovatele zabýval totožnou problematikou při nesplnění podmínky vyčerpání řádných opravných prostředků proti nezákonnému rozhodnutí a kterým bylo žalobě vyhověno.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel toliko polemizuje s právními závěry, ke kterým v rovině podústavního práva dospěl Krajský soud v Plzni. Stěžovatel očekává, že Ústavní soud za situace, kdy ve věci není dovolání přípustné [§ 237 odst. 2 písm.a) o. s. ř.], podrobí rozhodnutí odvolacího soudu dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu.
Ústavní soud ve své judikatuře již dříve uvedl, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dále otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.
Ústavní soud může dále posoudit, zda napadená rozhodnutí obecných soudů byla náležitě, srozumitelně a ústavně konformním způsobem odůvodněna a zda zjevně nejsou výsledkem libovůle ze strany soudů. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soud se návrhem stěžovatele na zaplacení náhrady škody řádně zabýval, podrobně rozvedl, kterými ustanoveními právních předpisů se při svém rozhodování řídil a své rozhodnutí náležitě odůvodnil. Ústavní soud konstatuje, že napadené rozhodnutí nepostrádá rozumné a logicky podložené odůvodnění a odvolací soud v posuzované věci dostál požadavku transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svého rozhodnutí (§ 157 o.
s. ř.). Jestliže obecný soud dospěl k závěru, že v předmětné věci nebyly splněny podmínky vzniku nároku na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., pak v těchto závěrech nelze spatřovat svévoli či nerespektování obecných principů soudního uvážení, ani extrémní rozpor mezi skutkový zjištěním a právními závěry ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu.
Článek 6 odst. 1 Úmluvy, stejně jako hlava pátá Listiny, konkrétně nic neuvádí o tom, jak má být ta která věc posuzována, resp. jak mají být v řízení shromážděné důkazy posuzovány obecnými soudy. Zakládá obecně "právo na spravedlivé projednání" věci, jehož obsahem však není, jak se stěžovatel mylně domnívá, právo na projednání věci v souladu s právním názorem některé strany. Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, které odvolací soud vyvodil z dokazování, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do Listinou ani Úmluvou chráněného základního práva.
Napadené rozhodnutí není ani v rozporu se stěžovatelem citovaným rozhodnutím Krajského soudu v Plzni ze dne 4. června 2007 sp. zn. 15 Co 249/2007, neboť závěry obecných soudů musí být důkazně dostatečně podloženy s ohledem na konkrétní podmínky toho kterého případu. Právní názor, který odvolací soud zaujal v souladu s ústavní zásadou nezávislosti soudní moci (čl. 81, čl. 82 Ústavy) v projednávané věci, má oporu ve zjištěném skutkovém stavu, a právní závěry soudem učiněné jsou takto ústavně souladným výrazem nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.
K namítanému porušení čl. 90 Ústavy, který obecně soudům ukládá povinnost zákonem stanoveným způsobem poskytovat ochranu právům, k tomu Ústavní soud již nejednou judikoval, že citované ustanovení přímo negarantuje základní práva a svobody, neboť v podstatě upravuje jen principy činnosti soudů a vázanost soudce zákonem, byť s právem na spravedlivý proces (ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy), jehož porušení však nebylo shledáno, významně souvisí. Pro uvedené shledal Ústavní soud ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou a proto ji podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. března 2009
Vlasta Formánková předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu