Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka, ve věci stěžovatelky Sun Ship 02, s. r. o., Velehradská 593, Staré Město, právně zastoupené advokátem Mgr. Filipem Lederem, Lidická 57, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 2. 2013 č. j. 10 Af 508/2012-64 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 5. 2013 č. j. 7 Afs 29/2013-29, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
Stěžovatelka opakovaně fakturovala vedlejší účastnici částky podle množství vyrobené a odebrané elektrické energie, přičemž společnost E.ON Distribuce, a. s. uhradila vždy částku nižší, a to s odvoláním na ustanovení § 7a a násl. zákona č. 180/2005 Sb., zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů, v platném znění. Uvedenému postupu se stěžovatelka neúspěšně bránila správní žalobou.
Výše uvedeným postupem společnosti E.ON Distribuce, a. s. a následným neposkytnutím soudní ochrany došlo dle názoru stěžovatelky k zásahu do jejích ústavně zaručených základních práv a svobod. Neoprávněnost zadržené částky spatřuje stěžovatelka v tom, že je zcela v rozporu se smlouvou o dodávce elektřiny, uzavřené mezi nimi a rovněž tak v tom, že se společnost E.ON Distribuce, a. s. řídila zákonem, který je v rozporu s ústavním pořádkem ČR. Stěžovatelka dále uvádí, že soudní řízení o správní žalobě bylo zahájeno přede dnem vydání nálezu Ústavního soudu, a proto pokud z tohoto nálezu je krajským soudem dovozován jakýkoliv jiný závěr, než ten uvedený stěžovatelkou, jde toto proti principu práva na spravedlivý proces.
Stěžovatelka neměla objektivně možnost být ve svém činění souladná s daným nálezem již v řízení před správcem daně. Přitom i sám Ústavní soud ve svém plenárním nálezu Pl. ÚS 17/11 konstatoval, že odvod z výnosu prodeje elektrické energie ve smyslu ustanovení § 7a a násl. není v rozporu s ústavním pořádkem, neznamená to, že se tak nemůže stát v tom kterém konkrétním případě. Stěžovatelka ve svém návrhu konstatuje, že předmětný odvod státu ji značně zatěžuje, neboť na pořízení investice čerpala z 80% bankovní úvěr a zbytek investice zajistila půjčkou.
Současně nelze souhlasit s názorem krajského soudu, který ji odkázal na institut posečkání s platbou daně, neboť toto není nikterak konstruktivní. Uvedeným postupem by se povinná platba toliko oddálila. Stěžovatelka poukazuje rovněž na skutečnost, že výše uvedená platba se v jejím případě projevuje tzv. rdousícím efektem, který přímo ohrožuje její další podnikání. Navíc nově stanovený odvod byl pro stěžovatelku zcela nepředvídatelný a tudíž překvapivý.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. V souvislosti s projednávaným případem čtvrtý senát Ústavního soudu konstatuje, že prakticky totožnou ústavní stížností téže stěžovatelky se v minulosti již zabýval (srov. usnesení ze dne 5. 9. 2013 sp. zn. I. ÚS 1915/13 ) a nemá důvod se od přijatých závěrů jakkoli odchylovat.
Výše uvedené usnesení Ústavního soudu lze doplnit jen v tom smyslu, že pokud stěžovatelka namítá, že soudní řízení o správní žalobě bylo zahájeno ještě přede dnem, kdy Ústavní soud vydal nález Pl. 17/11, nemění to nic na právním postavení stěžovatelky. Důvodem je především ta skutečnost, že Ústavní soud nemůže vystupovat jako pozitivní zákonodárce a vytvářet novou právní úpravu. Je mu dána pouze pravomoc stávající právní úpravu posoudit z hlediska její případné protiústavnosti. Jinými slovy řečeno, pokud bylo v rámci zákona či obecně práva konstituováno určité právo, muselo zde být již před nálezem Ústavního soudu.
Tvrdí-li stěžovatelka nepředvídanost či překvapivost právní úpravy, nutno podotknout, že předmět zdanění, tj. z jakých komodit či statků bude či nebude vybírána daň, je ekonomické povahy, což posuzovat Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší, pokud tím nejsou vyvolány sekundární konsekvence, jimiž by mohlo být zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod občanů. Domyšleno do důsledků by zavedení jakékoliv nové platby či daně do státního rozpočtu bylo vždy překvapivé a nepředvídatelné. Jak bylo již shora uvedeno, podstatnými jsou vždy vedlejší dopady na stěžovatelku, jimiž se zabýval již první senát Ústavního soudu, jak shora uvedeno.
Namítá-li stěžovatelka odepření spravedlnosti, nutno konstatovat, že podle čl. 36 Listiny se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93 , Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však v řízení najevo nevyšlo.
Za daného stavu Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. V Brně dne 14. října 2013
Michaela Židlická, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu