Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky M. S., zastoupené JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou, sídlem Lublaňská 673/24, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. června 2022 č. j. 23 Cdo 1381/2022-275, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. listopadu 2021 č. j. 12 Co 233/2021-226 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 20. dubna 2021 č. j. 20 C 48/2018-192, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a J. S. a T. S., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž uvádí, že ji podává proti shora označeným rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") a Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), protože jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý (sc. řádný) proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces zaručené čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských a základních svobod, jakož i právo vlastnit majetek zaručené v čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti se podává, že obvodní soud napadeným rozsudkem zamítl stěžovatelčinu žalobu, kterou se domáhala určení, že je výlučnou vlastnicí bytu (a k němu přináležejícímu spoluvlastnickému podílu na společných částech předmětné budovy a spoluvlastnickému podílu na konkretizovaném pozemku v katastrálním území Dejvice (dále jen "byt" nebo "předmětný byt") (výrok I), zamítl i žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala určení, že smlouva kupní o převodu vlastnictví bytu uzavřená dne 29. 5. 2015 mezi ní jako prodávající na straně jedné a vedlejšími účastníky jako kupujícími na straně druhé (dále jen "kupní smlouva" nebo "předmětná smlouva") je neplatná (výrok II), stěžovatelce uložil povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení vedlejšímu účastníkovi částku 5 581,17 Kč a vedlejší účastnici částku 600 Kč (výroky III a IV).
3. Obvodní soud vyšel z toho, že stěžovatelka s vedlejším účastníkem uzavřela dne 12. 3. 2015 kupní smlouvu o převodu vlastnictví předmětného bytu za částku 3,5 mil. Kč, která po jejích připomínkách neobsahovala žádné ujednání o smluvní pokutě. S ohledem na požadavek hypotéku poskytující banky stěžovatelka, zastoupená svým švagrem B. S., dne 29. 5. 2015 s vedlejšími účastníky uzavřela novou, a to předmětnou smlouvu. Vedlejší účastník zneužil toho, že kupní smlouva má být podepsána v zastoupení, a bez vědomí stěžovatelky ji doplnil o čl.
V., obsahující ujednání o smluvních pokutách pro případ porušení stěžovatelčiny povinnosti předat byt ve stanovené lhůtě, ačkoliv jej několik let sám užíval a stěžovatelka od něho ani neměla klíče, pouze zde měla nahlášen trvalý pobyt, a faktické předání nebylo nutné. Šlo o dvě smluvní pokuty za nesplnění téže povinnosti, a jejich výše byla zcela nepřiměřená, přičemž jejich zaplacení začal vedlejší účastník soudně vymáhat, o čemž stěžovatelka, která v České republice nebydlí, vůbec nevěděla. Stěžovatel byl za toto jednání, kvalifikované jako pokus podvodu podle § 21 odst. 1 k § 209 odst. 1 a odst. 4 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, i pravomocně odsouzen.
Následně obvodní soud dospěl k závěru, že kupní smlouva je v části obsahující ujednání o smluvní pokutě neplatná pro rozpor s dobrými mravy podle § 580 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Proto se dále s ohledem na § 576 občanského zákoníku a čl. IX. odst. 5 kupní smlouvy (podle kterého, bylo-li by jakékoliv ustanovení kdykoliv prohlášeno za neplatné, neúčinné nebo nevynutitelné, zůstávají zbývající ustanovení v platnosti, jsou účinná a vynutitelná) zabýval tím, zda lze ujednání o smluvních pokutách oddělit od zbývajícího obsahu smlouvy.
Dospěl k závěru, že kupní smlouva bez oddělené neplatné části zachycuje vůli účastníků byt prodat za sjednanou kupní cenu, čehož bylo dosaženo. Vlastnické právo tak bylo na kupující převedeno na základě platné smlouvy. Domáhala-li se stěžovatelka určení neplatnosti kupní smlouvy, obvodní soud dospěl k závěru, že není naplněna podmínka naléhavého právního zájmu na takovém určení [§ 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř")].
4. K odvolání stěžovatelky městský soud napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu, stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů odvolacího řízení v částce 900 Kč a rozhodl, že stěžovatelka a vedlejší účastnice navzájem nemají právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění vytkl obvodnímu soudu, že se nezabýval tvrzenou neplatností kupní smlouvy jako celku z důvodu omylu vyvolaného lstí, a dále konstatoval, že kupní smlouva bez oddělené neplatné části zachycuje vůli účastníků, což vyplývá i z následného chování stěžovatelky, která soudně vymáhala část kupní ceny, a že kupní smlouva nebyla uzavřena v omylu vyvolaném lstí vedlejšího účastníka ve smyslu § 584 občanského zákoníku, neboť stěžovatelka ji chtěla s vedlejšími účastníky za sjednanou cenu uzavřít, a to, že si její zmocněnec nevšiml sjednaných pokut, jde na vrub především jemu. Podle městského soudu tak nešlo o omluvitelný omyl, přičemž s právní podstatou omylu ve vůli se míjí nastalá situace, kdy ke dni uzavření stěžovatelka chtěla kupní smlouvu s vedlejšími účastníky na předmětný byt za sjednanou cenu uzavřít a ještě alespoň v lednu 2021 se jí cítila být vázána. Okolnosti nastalé po uzavření smlouvy jsou k posouzení omylu bez významu.
5. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, to však Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl s tím, že není podle § 237 o. s. ř. přípustné, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Poukázal na skutková zjištění městského soudu, podle kterého stěžovatelka měla vůli byt prodat vedlejším účastníkům, s tím, že uvedenou právní otázku posoudil městský soud s přihlédnutím k závěrům rozsudku tohoto soudu ze dne 27. 3. 2001 sp. zn. 25 Cdo 2987/2000, který řešil právní podstatu omylu ve vůli jednajícího o kupní smlouvě, kdy neplatná ujednání o smluvní pokutě byla s ohledem na smluvní ujednání a § 576 občanského zákoníku oddělitelná od zbytku jinak platně uzavřené kupní smlouvy. Současně konstatoval, že městský soud posoudil otázku "omluvitelnosti" omylu v souladu s jeho judikaturou, přičemž odmítl, že by nehodnotil obvyklou míru opatrnosti mýlící se osoby se zřetelem k okolnostem konkrétního případu, a konstatoval, že rovněž posouzení vlivu trestního jednání na platnost smlouvy je v souladu s ustálenou praxí.
6. Stěžovatelka vytýká Nejvyššímu soudu, že se nevyjádřil k jí předestřené otázce, kterou odůvodňovala přípustnost dovolání, tj. zda musí být omyl i v případě omylu vyvolaného lstí omluvitelný, a v této souvislosti zdůraznila, že požadavek na omluvitelnost omylu z § 584 odst. 2 občanského zákoníku nijak nevyplývá, ale že byl dovozen rozhodovací praxí dovolacího soudu na základě úvahy, že způsobí-li si omyl jednající osoba sama svým vlastním jednáním či neopatrností, měla by nést právní důsledky. V případě omylu vyvolaného lstí (podvodem), jako tomu bylo v posuzované věci, by však kladením podmínky omluvitelnosti omylu neměla být ochrana poskytována [v této souvislosti stěžovatelka poukazuje na odbornou literaturu: Lavický, P., a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1-654). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014]. V rámci této otázky, jak stěžovatelka dále uvádí, požadovala, aby Nejvyšší soud přezkoumal správnost právního názoru městského soudu, že nejde o omyl vyvolaný lstí, a to vzhledem ke skutkové situaci, jak byla popsána výše, avšak ani touto otázkou se Nejvyšší soud nezabýval, ačkoliv jde o otázku právní.
7. Obdobně se neplatností kupní smlouvy z důvodu omylu v odůvodnění svého rozsudku nezabýval obvodní soud, městský soud ji pak posoudil nesprávně, když za výše zjištěného skutkového stavu nedospěl k závěru, že jde o omyl vyvolaný lstí vedlejšího účastníka, a když uzavřel, že i u omylu vyvolaného lstí je třeba zkoumat, zda jde o omyl omluvitelný.
8. Otázku, zda šlo o omyl omluvitelný, posoudily podle stěžovatelky soudy vyšších stupňů v rozporu se zákonem, když dospěly k závěru, že měla být ona, resp. její zmocněnec B. S., při uzavírání smlouvy pozornější. V této souvislosti stěžovatelka namítá, že ignorovaly výpověď jmenovaného, konkrétně tu pasáž, která se týkala okolností podpisu smlouvy, jeho vysoký věk (76 let), příbuzenský vztah k vedlejšímu účastníkovi i to, že ve smlouvě byla výše smluvní pokuty napsána slovy, nikoliv čísly, což její objevení ztěžovalo. Tímto postupem měl Nejvyšší soud "popřít" svůj rozsudek ze dne 23. 10. 2018 sp. zn. 29 Cdo 4851/2016, podle kterého je třeba hodnotit obvyklou míru opatrnosti mýlící se osoby se zřetelem ke konkrétním okolnostem věci.
9. Soudy vyšších stupňů podle stěžovatelky pochybily, když trestněprávnímu jednání vedlejšího účastníka poskytly právní ochranu. Nejde jen o připsání smluvních pokut do kupní smlouvy, které nepředstavují její podstatnou náležitost, a příslušné ujednání lze od ostatního obsahu oddělit, ale o to, že je vedlejší účastník vtělil (do kupní smlouvy) s určitým úmyslem, a to že smluvní pokutu bude vymáhat, což také učinil. Tím zamýšlel snížit již tak nízkou cenu, nikoliv zajistit si splnění nějaké smluvní povinnosti. Kdyby věděla, že vedlejší účastníci nehodlají zaplatit sjednanou kupní cenu se zohledněním slevy, kterou jim poskytla samostatnou smlouvou, nikdy by předmětnou smlouvu neuzavřela. Došlo tedy k zásadní změně sjednaných podmínek prodeje ve prospěch vedlejších účastníků, přičemž za tohoto stavu by žádnou smlouvu neuzavřela, a neuzavřela by ji, ani kdyby předtím zjistila, že se ji vedlejší účastník pokusil podvést. Předmětný byt totiž mohla prodat jinému za daleko vyšší částku. S těmito specifickými okolnostmi se měly soudy přesvědčivě vypořádat, což se nestalo, v důsledku čehož byla stěžovatelce upřena spravedlnost a právo vlastnit majetek. Závěrem stěžovatelka poukazuje na judikaturu Ústavního soudu týkající se ústavně konformní intepretace a aplikace právních předpisů a konkrétně i § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů [nálezy ze dne 8. 11. 2016 sp. zn. III. ÚS 2700/15 (N 212/83 SbNU 369), ze dne 21. 10. 2008 sp. zn. IV. ÚS 1735/07 (N 177/51 SbNU 195) a ze dne 5. 8. 2010 sp. zn. II. ÚS 3168/09 (N 158/58 SbNU 345)].
10. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
12. Stěžovatelka vytýká městskému soudu, že její věc nesprávně právně posoudil, a Nejvyššímu soudu, že se nezabýval (právními) otázkami, které v dovolání předestřela. Ústavní soud připomíná závěr soudů nižších stupňů, podle kterých ujednání o smluvní pokutě v předmětné smlouvě obsažené je neplatné (§ 580 občanského zákoníku), a protože je lze oddělit od ostatního obsahu smlouvy (§ 576 občanského zákoníku), je ji nutno ve zbytku považovat za platné právní jednání. Městský soud dále konstatoval, že kupní smlouva (míněno jistě ve zbývající části) nebyla stěžovatelkou uzavřena v omylu (vyvolaného lstí vedlejšího účastníka), protože smlouvu na předmětný byt za sjednanou kupní cenu chtěla uzavřít. Podle uvedeného soudu (by navíc) nešlo o omluvitelný omyl, neboť stěžovatelka se takovému omylu mohla vyhnout vlastní pečlivostí při seznání skutečností rozhodujících pro uskutečnění právního jednání.
13. Byť to takto výslovně formulováno nebylo, důvodem zamítnutí stěžovatelčiny žaloby podle Ústavního soudu je, že v posuzované věci nešlo o omyl právně významný, protože okolnost, u které byl omyl lstivě vyvolán, nepatřila do okruhu těch, ze kterých jednající stěžovatelka z hlediska provedeného právního jednání vycházela, resp. která měla na rozhodnutí takové jednání učinit vliv [srov. Lavický, P., a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1-654). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, str. 1877-1888]. Dále stěžovatelce soudy nevyhověly proto, že omyl vyvolaný vedlejším účastníkem nepovažovaly za "omluvitelný".
14. Skutečnosti, na nichž je prvně uvedený právní závěr postaven, jsou uvedeny v napadeném rozsudku městského soudu, tj. že stěžovatelka chtěla vedlejšímu účastníkovi předmětný byt prodat za sjednanou kupní cenu, její zmocněnec kupní smlouvu podepsal a stěžovatelka se jí cítila být vázána ještě v lednu roku 2021. Byť Ústavní soud chápe důvody, o které stěžovatelka opírá své tvrzení, že naopak šlo o omyl právně významný, považuje dané právní posouzení věci soudy za ústavně souladné. Je tomu tak s ohledem na stěžovatelčino jednání spočívající v tom, že u soudu (úspěšně) uplatnila nárok na doplatek kupní ceny ve výši 1 000 000 Kč, jak plynul ze smlouvy ze dne 27. 11. 2014, uzavřené mezi ní a vedlejším účastníkem, jejíž účinnost byla vázána na prodej bytu vedlejšímu účastníkovi, k němuž následně došlo kupní smlouvou. Tím dala najevo, resp. stvrdila svou vůli být kupní smlouvou vázána, a že tudíž nepovažuje omyl, který vyvolal lstí vedlejší účastník, za právně významný.
15. Ústavností závěrů soudů o "(ne)omluvitelnosti" stěžovatelčina omylu se již Ústavní soud nezabýval, neboť by to na výsledek tohoto řízení nemohlo mít vliv.
16. Ústavní soud uzavírá, že posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. ledna 2023
Jan Filip v. r. předseda senátu