Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele A. A. (jedná se o pseudonym), zastoupeného Mgr. Kateřinou Richterovou, advokátkou, sídlem Týnská 633/12, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 9. července 2025 č. j. 22 Co 199/2025-1789 a usnesení Okresního soudu ve Svitavách ze dne 6. června 2025 č. j. 0 P 95/2024-1700, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu ve Svitavách, jako účastníků řízení, a B. B. (jedná se o pseudonym) a nezletilých C. C. a D. D. (jedná se o pseudonymy) jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení s tvrzením, že jsou v rozporu s čl. 36 odst. 1, čl. 32 odst. 4 a čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
2. Z ústavní stížnosti, jejího doplnění, a příloh se podává, že usnesením Okresního soudu ve Svitavách (dále jen "okresní soud") ze dne 10. 3. 2025 č. j. 0 P 95/2025-1602 bylo nařízeno předběžné opatření, kterým soud stěžovateli [otci nezletilých vedlejších účastníků (nar. r. X a r. Y) - dále jen "nezletilí"] uložil povinnost zdržet se jakéhokoliv styku s nezletilými, s tím, že předběžné opatření trvá po dobu 3 měsíců od jeho vykonatelnosti. Návrhem ze dne 4. 6. 2025 se první vedlejší účastnice (matka nezletilých - dále jen "matka") domáhala prodloužení předběžného opatření, neboť důvody, pro které bylo nařízeno, i nadále trvají. Okresní soud konstatoval, že aktuálně je zjišťována možnost uskutečnění asistovaného styku stěžovatele s nezletilými, proto matčin návrh neshledal důvodným a napadený usnesením ho zamítl (I. výrok). Dále okresní soud respektoval závěry a doporučení z usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích (dále jen "krajský soud"), zahájil řízení o nařízení předběžného nařízení ohledně zatímní úpravy styku otce s nezletilými (II. výrok) a nově nařídil předběžné opatření, kterým upravil zatímně styk stěžovatele s nezletilými formou asistovaného styku, včetně jeho základních atributů (III. výrok) a rozhodl, že toto předběžné opatření trvá po dobu 3 měsíců od jeho vykonatelnosti (IV. výrok).
3. Proti usnesení okresního soudu podali stěžovatel i matka odvolání, která krajský soud neshledal důvodnými, a proto napadeným usnesením potvrdil usnesení okresního soudu. V odůvodnění, kromě jiného, připomenul, že pro nařízení předběžného opatření je rozhodující stav v době vyhlášení usnesení soudu prvního stupně, proto nemůže přihlížet k novým tvrzením rodičů a jejich novým důkazním návrhům. Dále konstatoval, že není žádný důvod přehodnocovat závěry předchozích rozhodnutí o nařízení předběžného opatření (usnesení okresního soudu ze dne 10.
3. 2025 ve spojení s usnesením krajského soudu ze dne 22. 4. 2025). Ke stěžovatelovu tvrzení o nepřezkoumatelnosti usnesení okresního soudu uvedl, že není na závadu, pokud soud v odůvodnění usnesení pro stručnost odkáže na odůvodnění předchozího usnesení. Poté krajský soud vyhodnotil důsledky dvou nových skutečností, a to vyhlášení prvostupňového rozsudku, kterým byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání trestných činů vůči matce a oběma nezletilým a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v délce tří roků, a také fakt, že se podařilo zajistit organizaci, v níž je možné uskutečňovat asistované styky stěžovatele s nezletilými.
Krajský soud uzavřel, že i nadále jsou dány důvody pro výrazné omezení styku stěžovatele s nezletilými, a protože stěžovatel není schopen korigovat své jednání vůči nim, je třeba, aby jeho styk probíhal za přítomnosti osoby, která skýtá záruky usměrňování jeho chování k nezletilým tak, aby nebyli chováním stěžovatele dále traumatizováni. Poukázal též na fakt, že předběžné opatření je omezeno dobou trvání v délce tří měsíců, která se navíc do značné míry kryje s letními prázdninami. Poté bude na okresním soudu, aby před koncem doby vyhodnotil vliv styku na nezletilé a rozhodl buď o jeho pokračování, nebo jeho rozšíření, anebo o opětovném zákazu styku stěžovatele s nezletilými.
4. Podle stěžovatele soudy nerespektovaly zásadu rovnosti zbraní, opomenuly jeho relevantní důkazní návrhy, nevypořádaly se s jeho argumenty, nedostatečně odůvodnily zásah do základních práv a aplikovaly nepřiměřené omezení styku, aniž by pro něj existovaly prokazatelné důvody. V další části ústavní stížnosti formuluje stěžovatel svůj pohled na porušení práva na spravedlivý proces a rovnost zbraní, namítá nepřezkoumatelnost a nedostatek odůvodnění napadených usnesení, připomíná, že mu bylo uloženo stýkat se s nezletilými pouze jednu hodinu jednou za čtrnáct dnů v asistovaném režimu, a to po předchozí šestiměsíční absenci kontaktu způsobené dřívějších zákazem styku, poukazuje na logický rozpor a nepřiměřenost zásahu. Samostatně věnuje pozornost přípustnosti ústavní stížnosti proti předběžnému opatření. V závěrečné části stěžovatel popisuje situaci v rodině a trestní řízení vedené vůči němu, zejména informuje o dřívější závislosti matky na drogách a alkoholu, rozchodu rodičů, popírá důvodnost jeho odsouzení, sděluje, že proti odsuzujícímu rozsudku podal odvolání, a charakterizuje průběh asistovaného styku.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená usnesení. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.
Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces výkladu a použití podústavního práva bývá stižen kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25.
9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471)].
7. Ústavní soud se ve své judikatuře opakovaně vyjádřil k rozhodování soudů o předběžných opatřeních a zdůraznil, že obecně nelze vyloučit způsobilost předběžného opatření, jako opatření prozatímní povahy, zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení [viz také stěžovatelem odkazovaný nález (nesprávně označený jako "usnesení") ze dne 23. 4. 2025 sp. zn. I. ÚS 3193/23 ]. Nicméně předběžné opatření zpravidla nedosahuje takové intenzity, aby mohlo porušit ústavně zaručená práva účastníků řízení, neboť při rozhodování o jeho nařízení se nerozhoduje o jejich právech a povinnostech s konečnou platností, nýbrž jde o opatření dočasné, jímž není prejudikován konečný výsledek sporu.
Jeho účelem je zatímní úprava práv a povinností, která nevylučuje, že ochrana práv dotčenému účastníkovi bude posléze poskytnuta konečným rozhodnutím ve věci. Ústavní soud zastává názor, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření a jeho konkrétní podoby z hlediska správnosti přijatého řešení se jeho přezkumné pravomoci v zásadě vymyká a je věcí obecného soudu, neboť závisí na konkrétních okolnostech věci [srov. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98
(N 158/16 SbNU 171)]. Ústavnímu soudu tedy, z hlediska ústavněprávního, nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů o důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, nýbrž je povolán pouze ke zjištění (v mezích tzv. omezeného testu ústavnosti), zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření, včetně rozhodnutí o jeho zamítnutí, mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny), a současně nebylo projevem svévole podle čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny [viz nálezy ze dne 4. 6. 2019 sp. zn. IV. ÚS 802/19
(N 106/94 SbNU 297), bod 13. a 14., ze dne 25. 6. 2019 sp. zn. III. ÚS 743/19
(N 118/94 SbNU 400)]. Předmětem tohoto přezkumu může být i procesní postup, který rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření předcházel [např. nález ze dne 19. 1. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 16/09
(N 8/56 SbNU 69; 48/2010 Sb.)].
8. V kontextu těchto kritérií ústavněprávního přezkumu Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelem napadená usnesení byla vydána příslušnými orgány a měla zákonný podklad, přičemž důvody, pro které by je bylo možno označit jako svévolná, nejsou dány, přitom lze odkázat na příslušné partie odůvodnění napadených usnesení. Z tohoto hlediska Ústavní soud neshledal, že by napadená usnesení svými právními důsledky byla způsobilá porušit stěžovatelova základní práva. Na doplnění je vhodné uvést, že výsledkem řízení, z něhož vzešla napadená usnesení, je úprava styku stěžovatele s nezletilými, byť v asistované podobě, avšak proti předchozímu zákazu styku jde přece jen o "rozšíření". Za zmínku také stojí apel krajského soudu (bod 22. odůvodnění napadeného usnesení) k vyhodnocení vlivu styku na nezletilé před koncem doby trvání předběžného opatření (pozn. tento apel se uplatní i po vydání usnesení okresního soudu ze dne 5. 9. 2025 č. j. 0 P 95/2024-1826).
9. Na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud nezjistil porušení stěžovatelových základních práv, a proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. září 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu