Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelů Milady Šlapotové a Miroslava Šlapoty, zastoupených JUDr. Bc. Patrikem Matyáškem, Ph.D., advokátem, sídlem Údolní 567/33, Brno, proti I. výroku usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. října 2023 č. j. 37 Co 75/2023-212, pokud jím byl potvrzen V. výrok rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 7. prosince 2022 č. j. 119 C 236/2020-192, II. výroku usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. října 2023 č. j. 37 Co 75/2023-212 a V. výroku rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 7. prosince 2022 č. j. 119 C 236/2020-192, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a obchodní korporace MÍR, stavební bytové družstvo, sídlem Bedřichovická 1199/21, Brno, Ing. Oldřicha Andrleho a Olgy Mikové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených výroků s tvrzením, že jimi bylo porušeno jejich základní právo na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo vlastnit majetek zakotvené v čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že první vedlejší účastník (dále jen "žalobce") se žalobou u Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") domáhal určení, že je vlastníkem konkretizovaných pozemků v kat. úz. Ž. s odůvodněním, že v roce 1966 bylo vydáno rozhodnutí, kterým byly pozemky nebo jejich části vyvlastněny, přičemž vyvlastnění bylo uskutečněno ve prospěch právního předchůdce žalobce. K zápisu skutečností osvědčujících nabytí vlastnického práva do tehdejší evidence nemovitostí nedošlo a v katastru nemovitostí je veden tzv. duplicitní zápis vlastnictví. Žalobce nejprve vyzval ostatní zapsané vlastníky k uznání jím tvrzeného, ale dostatečně nedoloženého vlastnického práva; někteří zapsaní vlastníci tak učinili a uznali vlastnické právo žalobce souhlasným prohlášením. V průběhu řízení žalobce postupně doplnil tvrzení a důkazy, které spočívaly v porovnání parcel, přičemž teprve tato tvrzení a důkazy zcela odstranily do té doby panující pochybnost stěžovatelů a tak vznikl důvod uznat žalobou uplatněný nárok. Městský soud rozsudkem pro uznání ze dne 7. 12. 2022 č. j. 119 C 236/2020-192 určil, že žalobce je vlastníkem dvou pozemků v kat. úz. Ž. (I. a II. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (III. až V. výrok), přičemž V. výrokem uložil povinnost stěžovatelům uhradit společně na nerozdílně žalobci částku 21 013 Kč.
3. K odvolání žalovaných, včetně stěžovatelů, do výroků o nákladech řízení Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 31. 10. 2023 č. j. 37 Co 75/2023-212 potvrdil rozsudek městského soudu ve výrocích III., IV. a V. (I. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (II. výrok).
4. Podle stěžovatelů vystupuje do popředí zájmu zásada, že žalobce je povinen tvrdit rozhodné skutečnosti a musí pro své tvrzení předložit nebo označit důkazy. Stěžovatelé nevidí v nyní posuzované věci, stejně jako ve všech v případech obdobných, žádný rozumný důvod, aby se tato procesní povinnost žalobce přenášela na žalované. Výrok krajského soudu "... žalovaní měli možnost si sami vyžádat vypracování "Porovnání parcel" od příslušného katastru nemovitostí a předejít tak vedení soudního sporu" je založen na popření klasické zásady procesní "dokazuje ten, kdo tvrdí, nikoliv, kdo popírá". Rozhodnutí o nákladech řízení nepřiznala náhradu nákladů řízení stěžovatelům vůči žalobci v rozporu s § 143 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), podle kterého "žalovaný, který neměl úspěch ve věci, má právo na náhradu nákladů řízení proti žalobci, jestliže svým chováním nezavdal příčinu k podání návrhu na zahájení řízení."
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána rozhodnutí obsahující výroky napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé před jejím podáním vyčerpali veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za řádně vedené.
7. Při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud přihlíží také k tomu, jak intenzivně jejich eventuální pochybení zasahují do sféry stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svoji povahou bagatelní. Tyto částky již s ohledem na svou výši nemohou zásadně představovat porušení základních práv a svobod. Ústavní soud tím zároveň zajišťuje, že se bude moci plně soustředit na plnění své úlohy podle ústavního pořádku. Řízení o ústavní stížnosti ve věcech, v nichž jde o bagatelní částky, by totiž bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Této praxi odpovídá i zákonná úprava v občanském soudním řádu, která přípustnost opravných prostředků obvykle váže na určitou minimální výši předmětu sporu [srov. § 202 odst. 2 či § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
8. Právě uvedené platí také při posuzování ústavních stížností směřujících proti rozhodnutí obecných soudů o náhradě nákladů řízení. Ústavní soud se touto problematikou opakovaně zabýval a zdůraznil, že z hlediska kritérií řádného procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele [srov. např. nález ze dne 15. 10. 2012 sp. zn. IV. ÚS 777/12
(N 173/67 SbNU 111)]. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení může nabýt ústavněprávní roviny teprve tehdy, dojde-li k zásadnímu zásahu do majetkových práv stěžovatele či extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení.
9. Předmětem sporu je částka nákladů řízení ve výši 21 013 Kč, kterou lze podle výše uvedených kritérií označit za bagatelní. Bylo proto na stěžovatelích, aby v ústavní stížnosti vysvětlili a doložili, proč věc přes bagatelnost částky vyvolává v jejich právní sféře ústavněprávně relevantní újmu [srov. např. usnesení ze dne 15. 6. 2021 sp. zn. IV. ÚS 1250/21
(všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz)]. Nic takového však stěžovatelé v ústavní stížnosti neučinili. Ústavní soud přitom neshledal, že by ve věci byly dány tak závažné (výjimečné) důvody, které by navzdory výše uvedenému odůvodňovaly nutnost jeho kasačního zásahu.
10. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud nezjistil porušení základních práv stěžovatelů, a proto jejich ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. května 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu